odjinud

Šesté číslo pražského dvoujazyčného feministického časopisu Jedním okem/One Eye Open (zima 2006) je složeno z příspěvků, jež zazněly na studentské konferenci o Boženě Němcové, pořádané Centrem genderových studií Filozofické fakulty UK v září 2005 v České Skalici v návaznosti na dvoudenní mezioborovou konferenci Božena Němcová: Život – dílo – doba (Česká Skalice, 7.– 8. 9. 2005).

Optikou „teorie fikčních světů“ nahlédla Povídky malostranské Jana Nerudy Dagmar Mocná v Českém jazyku a literatuře č. 2/2006.

„Básníku dětských duší“ Karlu Václavu Raisovi, od jehož smrti uplynulo vloni osmdesát let, věnoval medailon Martin Reissner v Ladění č. 3/2006.

Hostišov Jana Herbena, „první chalupářské dílo české literatury“, poprvé vydané před sto lety a v roce 1937 zařazené do povinné školní četby, přiblížil v Dějinách a současnosti č. 2/2007 Tomáš Zahradníček.

Vztahem T. G. Masaryka a Viktora Dyka se zabývá studie Josefa Tomeše v 13. svazku Masarykova sborníku (2006).

Životopis Anny Pammrové (1860–1945) sepsaný její neteří Almou Křemenovou (Tišnov, Sursum 2005) doporučil čtenářům Katolického týdeníku č. 5/2007 v příloze Perspektivy č. 3 Jaroslav Med.

Filosofické myšlení Ladislava Klímy analyzoval v Souvislostech č. 4/2006 Josef Hrdlička.

Publicistu a překladatele Bezručových Slezských písní do němčiny Rudolfa Fuchse, válečného emigranta, od jehož smrti pod koly londýnského autobusu uplynulo 17. 2. t. r. 65 let, zařadil do svého únorového kalendária věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku Roš chodeš.

Úryvek z nedopsaného románu Martina Pluháčka (Reinera) o Ivanu Blatném otiskl Babylon č. 5 z 15. 1. 2007 ve své Literární a výtvarné příloze.

Nad dílem Bohumila Hrabala, od jehož smrti uplynulo 3. 2. t. r. deset let, se v Instinktu č. 5/2007 zamýšlel Jiří Zázvorka (Co zbývá z Hrabala), v Reflexu č. 5/2007 Michal Komárek (Nesnesitelné pábení) a v Respektu č. 5/2007 Jaroslav Formánek. – Pro Marcelu Bodlákovou v Haló novinách 19. 2. t. r. jsou okolnosti Hrabalovy smrti „ukázkou toho, kam naše společnost za deset let dokráčela“.

Rozbor románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka (1983) publikoval v Tvaru č. 3/2007 Erik Gilk.

Reportáž o „setkání po letech (a... bez vraždy...)“ s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou na Sackville Street 487 v Torontu publikovala v generačním sborníku Listopad 2006 (Pelhřimov 2006) Michaela Swinkels-Nováková.

František Knopp

 

Ukrajina

Knihy čerpající z ukrajinské současnosti se jen málokdy obejdou bez odvěké radosti i metly slovanského živlu – alkoholu. Skutečnosti, že pohárek vodky rozvazuje jazyky nejen lidem, ale i literárním postavám, se v jednom ze svých posledních vydání věnuje ukrajinská Knižní revue. Nemilosrdnému genderovému testu na přítomnost opojné molekuly na stránkách knih podrobuje současný literární provoz článek Oleny Kučerjavé. „Mužské“ texty (například Anatolije Dnistrového či Jurije Andruchovyče, jehož román Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha vyšel loni v českém překladu – viz A2 č. 6/2007) podle autorky těží z tradičního (a provinčního) vnímání role, kterou ve společnosti alkohol vykonává: žena, jež se ocitne v mužském teritoriu piva a kořalky, klesá na úroveň lehké děvy a stává se objektem ponížení.

„V příbězích, které se řídí tímto stereotypem, zvou muži ženy na skleničku jen proto, aby je vtáhli do svého světa s cílem toho náležitě využít,“ píše autorka. A pro příklad listuje románem Anatolije Dnistrového Pacyky (Frajeři), kde si milovník naturalistického líčení věru pošmákne: „Viděli jste, jak kopla panáka vodky? Ani se, mrcha, nezašklebila,“ promlouvá jedna z postav a účastníků pijatiky. Když se dívka sklízející u přítomných chlapců obdiv svou bravurou v pití později kácí k zemi a její kamarádka prosí, aby jí „frajeři“ pomohli, utrousí jeden z nich pouze: „Nevšímejte si té kurvy, doleze domů sama.“ (Ovšem ve chvíli, kdy alkohol přemůže mužskou postavu jménem Opice, kumpáni shánějí taxi a starostlivě dohlížejí na převoz kamaráda
domů.)

Blýská se ovšem na nové časy. S čím pracovali spisovatelé v devadesátých letech, to nová generace autorů (Serhij Žadan, Irena Karpová, Svitlana Pyrkalo) přetváří po svém. Do prózy kromě nerozlučné trojice pivo-vodka-víno pronikají rovněž exotické nápoje. Postavy pijí, čím uznají za vhodné se opojit, a to bez ohledu na pohlaví. Pivo ztrácí přísně maskulinní atributy: „Marla a její přítel si koupili pivo, posadili se na chodník a vypili ho,“ cituje Kučerjavá z románu Ireny Karpové Freud by plakav (Freud by brečel).

„Je to zrcadlový obraz vyprávění Dnistrového či Andruchovyče. Hrdinky románů nové literatury se milují jen tehdy, když samy chtějí, a pijí ne proto, že za ně někdo platí s nadějí, že ony jim to vrátí v naturáliích,“ uzavírá autorka článku v Knižní revue.

René Kočík