V minulém čísle A2 jsme se věnovali důsledkům vyhlášení nezávislosti Kosova na vývoj v Srbsku a samotném Kosovu. Následující text se zaměřuje na mezinárodně-politické důsledky tohoto rozhodnutí.
Bezprostřední reakce na jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova se po celém světě silně lišily. Zatímco například Spojené státy pospíchaly s uznáním nové země, mnohé země ještě stále jednají a celou záležitost důkladně analyzují nejen z legálního hlediska. Jejích posuzování komplikuje skutečnost, že nezávislost Kosova nebyla podpořena žádnou rezolucí RB OSN a samotné mezinárodní právo je v tomto smyslu velmi nejednoznačné. Objevují se obavy, že by se Kosovo mohlo stát jistým precedentem, který by mohl spustit celou lavinu jednostranných vyhlášení nezávislostí na celém světě.
Evropský rozměr
Mezi odpůrce kosovské nezávislosti v Evropě patří zcela logicky Španělsko nejen kvůli Baskicku a Katalánsku, které se snaží osamostatnit, ale i kvůli Gibraltaru, který se Španělsko snaží získat zpátky do své „náruče“. Nakloněn novému státu dále není ani Kypr kvůli separatistickým kyperským Turkům i Řecko ze stejného důvodu. Naopak Turci byli i přes tzv. kurdský problém mezi prvními, kteří nezávislost Kosova uznali, čímž si možná chtěli i trochu „šplhnout“ u Francouzů a Němců, kteří s přijetím Turecka do EU v poslední době váhají. Turecko možná přitom kalkuluje i s tím, že po možném budoucím přijetí Kosova a dalších dvou muslimských evropských zemí Albánie a Bosny-Hercegoviny do EU by získalo v Unii o jednoho muslimského spojence navíc. Roli zde může hrát i to, že je Turecko věrným spojencem USA, za což se mu dostává mnoha privilegií, například tichého souhlasu k řešení tzv. kurdského problému silou, a to i mimo své území – v Iráku.
S nelibostí reagovali na vyhlášení nezávislosti Kosova Slováci a Rumuni, především s ohledem na velice agilní a početnou maďarskou menšinu na svých územích. Dánsko se zase obává, že by svým uznáním Kosova dalo jak Faerským ostrovům, tak hlavně Grónsku jasný signál, že s vyhlášením samostatnosti nemusí již příliš dlouho otálet.
Proč neuznat
Nezávislost Kosova se však stala velmi živým tématem i v mimoevropských zemích. Například Argentina již oznámila, že nemíní uznat nezávislost Kosova, a to z důvodů nezahojených ran způsobených válkou o Falklandy-Malvíny, na které si Argentina stále ještě dělá nárok, tentokrát však již jen diplomatickou cestou v OSN. Ani Bolívie, které hrozí rozdělení (o samostatnost usilují bohaté provincie Santa Cruz, Tarija, Beni a Pando), nebude zřejmě s uznáním spěchat. Chávezova Venezula bude proti již jen proto, že nezávislost Kosova podporují USA. O postoji Kuby pak již ani není třeba mluvit. Z kolegiality k Argentině či Venezuele „váhá“ s rozhodnutím i místní velmoc Brazílie, ale i Jihoafrická republika, kde se velká část bílé menšiny nesmířila s tzv. duhovou Jižní Afrikou Nelsona Mandely a stále ještě se snaží o vytvoření „bílého“ státu na území JAR. Indie se do uznání Kosova nehrne kvůli Kašmíru, ale také trochu i z nostalgie k Hnutí nezúčastněných (HN), které kdysi zakládali Néhrú s jugoslávským vůdcem Titem.
Do nezáviděníhodné situace dostalo vyhlášení nezávislosti Kosova i Gruzii kvůli Abcházii a Jižní Osetii, Ázerbájdžán kvůli Náhornímu Karabachu nebo Čínu kvůli Tibetu, ale i mnoho dalších zemí. Tak například Kanada i přes své spojenectví s USA a Velkou Británií bude mít kvůli své separatistické francouzské východní provincii Quebec s uznáním Kosova nemalé problémy. Samostatnou kapitolou je samozřejmě postoj Ruska k celému procesu kosovského úsilí o nezávislost. Je zásadně negativní nejen z důvodu tradičně nadstandardních vztahů s pravoslavným Srbskem a mocenského soupeření s USA, ale i proto, že v samotném Rusku je hned několik autonomních republik, které by o samostatnost samy stály. Jenom namátkou je možné vzpomenout Čečensko, Tatarstán, Dagestán.
Odplata, či spravedlnost?
Po takovém přehledu odpůrců je na místě otázka, proč rozhodující demokratické velmoci Francie, Velká Británie, Německo, Japonsko a supervelmoc USA a pod jejich vlivem i další demokratické státy jednostranně vyhlášenou nezávislost Kosova tak rychle uznaly.
Pro vysvětlení této reakce by se možná dalo uvést několik historických analogií například s poválečným uspořádáním po první nebo druhé světové válce nebo s izraelsko-palestinským konfliktem. Po první a druhé světové válce byli agresoři mezinárodním demokratickým společenstvím potrestáni odnětím mnoha území. Rakousko-Uhersko a Osmanská říše se rozpadly, Německu byly po první světové válce odebrány kolonie. Německo a Japonsko přišlo po druhé světové válce o území, které považovaly do té doby za vlastní. Palestinci se v roce 1948 nesmířili s rozdělením Palestiny podle rezoluce OSN č. 181 na Izrael a Palestinu. Poté, co se svými spojenci rozpoutali pět válek, které prohráli, jim nakonec zbylo území o mnoho menší než to, které měli garantováno OSN, kdyby původní rozhodnutí mezinárodního společenství akceptovali.
V analogii na zmíněné příklady se proto lze domnívat, že i Srbsko je mezinárodním demokratickým společenstvím „trestáno“ odnětím historického území za rozpoutání krvavé války a genocidu, která neměla v poválečné historii starého kontinentu obdobu. Srbové přitom ovšem stále tvrdí, že „pouze“ morálně podporovali krajinské Srby v Chorvatsku, etnické Srby v Bosně a „bránili“ Srby před UCK v Kosovu. Lze samozřejmě namítat, že válku nevedlo Srbsko, ale Miloševičův režim. Jenže aby byl tento rozdíl uznán za relevantní, muselo by Srbsko po Miloševičovi mnohem aktivněji spolupracovat s haagským soudním tribunálem při trestání válečných zločinců, což bohužel nečinilo.
Autor působí na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.