Nová chemická politika Evropské unie začíná mít vliv na náš každodenní život. Je ovšem silně ovlivněna kompromisy a také nedostatečnou politickou podporou.
Počátkem prosince vypršela výrobcům a dovozcům desítek tisíc chemikálií lhůta pro předběžnou registraci látek, které využívají při výrobě zboží. Do stanoveného termínu musí výrobci, ale i dovozci chemikálií ohlásit jejich vlastnosti (registrace) a u nebezpečných látek bude provedeno jejich podrobnější zhodnocení z hlediska rizik pro zdraví lidí a životní prostředí (autorizace). Nejnebezpečnější chemikálie pak budou povinně podrobeny procesu autorizace, který prozkoumá, zda za ně existuje bezpečnější náhrada. Tento výdobytek ochrany životního prostředí i spotřebitelů je označován zkratkou REACH. Schválením evropské chemické politiky REACH vyvrcholila desetiletí pokusů Evropské unie omezit negativní působení chemikálií na zdraví lidí a životní prostředí. Za průlomový je považován rok 1995, kdy se státy na břehu Severního moře dohodly, že během jedné generace (do roku 2020) ukončí vypouštění nebezpečných chemikálií do moře. Dohoda znamenala zásadní posun v ekologické politice, neboť připustila nereálnost předpovídání a řízení rizik spojených s chováním chemikálií, které se ocitnou volně v prostředí. V roce 1998 bylo eliminování zdrojů chemikálií, které jsou svou podstatou nebezpečné, stanoveno za strategický cíl konvence OSPAR [Sdružení patnácti států severovýchodního Atlantiku – pozn. red.], jejímž účastníkem je i Evropská komise. Ta v roce 2001 definovala rámec nového přístupu k zacházení s chemickými látkami v tzv. Bílé knize a v říjnu 2003 byl představen návrh směrnice REACH.
Boj o schválení
Projednávání direktivy rozpoutalo značné emoce. Proti REACH se velmi tvrdě postavily hlavně obří německé chemičky. Německý průmysl se pokusil pohřbít REACH tím, že si u firmy Arthur D. Little objednal studii, která měla prokázat údajný katastrofální dopad zavedení REACH na ekonomiku. Podle studie by REACH údajně mohl způsobit pokles německého HDP až o 6 procent a jen v Německu připravit o práci až 150 000 lidí! Alarmující zpráva se ocitla na titulních stránkách novin a vyvolala zděšení politiků. Když však panel odborníků pod vedením mnichovského Institutu pro ekonomický výzkum (IfO) provedl kritickou revizi studie, došel k závěru, že firma se dopustila řady vážných metodických chyb, jež vedly k neodůvodněnému nadsazení nákladů a podhodnocení přínosu REACH.
Podobně děsivou zprávu si objednala i francouzská asociace chemického průmyslu, ale po německém fiasku celá studie raději ani nebyla zveřejněna. Českou pikantností je, že chemičkám zaplatilo alarmující studii ze státního rozpočtu ministerstvo životního prostředí vedené Liborem Ambrozkem (KDU-ČSL). Studie přitom úplně ignorovala možný pozitivní vliv REACH na životní prostředí.
Emoce vyvolané chemickým průmyslem odstartovaly lavinu podobných hodnocení. Většina z nich vyloučila, že by náklady na REACH mohly přesáhnout 0,1 procenta ročního obratu chemického průmyslu, a ukázala, že pravděpodobné přínosy REACH převýší očekávané náklady několikanásobně. Nakonec i podstatná část chemického průmyslu uznala nutnost změny, směrnice REACH byla v prosinci 2006 schválena a v červnu 2007 vstoupila v platnost.
Krátká černá listina
Evropská agentura pro chemické látky zveřejnila v říjnu první seznam prioritních nebezpečných chemikálií, na který bylo zatím zařazeno 15 látek, jež jsou rakovinotvorné, perzistentní, bioakumulativní nebo toxické. Jedná se třeba o hexabromocyklododekan (HBCDD), který je používán jako zpomalovač hoření zejména v polystyrénu, nebo o 3 ftaláty (DEHP, DBP, BBP) běžně se vyskytující ve výrobcích z PVC, jako jsou podlahové krytiny či zdravotní pomůcky.
Zařazením nebezpečných chemikálií na prioritní seznam vznikla jejich výrobcům a dovozcům do EU povinnost poskytovat informace o látce odběratelům. Spotřebitelé zároveň od poloviny prosince mají možnost vyhnout se nebezpečným látkám z černé listiny při nákupu zboží. Informace o tom, které zboží je obsahuje, mohou požadovat od prodejců.
Zařazení na list prioritních nebezpečných chemikálií je prvním krokem v procesu, který povede k jejich regulaci. Nyní budou podrobně zhodnocena jejich zdravotní a ekologická rizika, prověřena možnost bezpečnějších náhrad a porovnány škody s přínosy v případě jejich zákazu.
První verze černé listiny byla ale zklamáním pro řadu ekologických, zdravotnických a spotřebitelských organizací, protože obsahuje jen zlomek nebezpečných chemikálií obsažených ve spotřebním zboží. Práva navrhnout nebezpečnou látku na černou listinu využilo jen 7 států. Česko mezi těmito státy nebylo. Můžeme jen spekulovat, zda jsou ministerští úředníci zodpovědní za REACH natolik nekompetentní, že nezvládli zpracovat nominaci chemické látky, nebo zda jde politický handl s koaliční ODS, pro jejíž mnohé politiky je REACH oblíbeným námětem nenávistných rétorických cvičení. Černá listina však počítá s další vlnou rozšiřování. Pokud by tedy ministr životního prostředí Bursík změnil svůj postoj, mohl by se inspirovat třeba v databázi REACH SIN List 1.0, kterou zveřejnily v září evropské nevládní organizace. Ta zahrnuje na 270 chemických látek, jež jsou zatím běžně používány a splňují kritéria nebezpečnosti pro zařazení na černou listinu REACH.
Autor je konzultant v oblasti ekologických a zdravotních rizik.