Jubilejní 10. ročník Jednoho světa pestrým výběrem filmů dokazuje, že na rozdíl od svých prvních ročníků už není jen festivalem velkých, globálních událostí zprostředkovaných převážně reportážní formou, ale ukazuje i filmy velmi osobní a formálně různorodé, které společně vytvářejí náš „jeden svět“.
Zpočátku se na Jednom světě promítaly převážně reportáže o násilí, potlačování lidských práv, vojenských režimech, o neštěstí světa. Teprve v posledních ročnících se začala objevovat díla, která humanistické heslo „člověk v tísni“ posouvají do roviny blízké každému z nás, totiž do všedních, osobních příběhů, které se globálních témat dotýkají zdola. I v letošním ročníku lze napříč tematickými sekcemi vysledovat několik snímků, které to dokládají a svou formou překračují jak běžné reportážní hledisko, tak bulvarizující „mooreovské“ dokumentární ražení.
Sabine a Sandrine
Jedním z nich je režisérský debut slavné francouzské herečky Sandrine Bonnaireové Jmenuje se Sabine (Elle s’appelle Sabine, Francie 2007), v němž zachycuje během 25 let ruční kamerou život své autistické sestry Sabine. Poetika bezděčně zaznamenaných chvil typická pro rodinné filmy se zde mísí s přesahem k širšímu tématu: o vážné nemoci i špatně zvolené léčbě, jež měla za následek zhoršení Sabinina stavu. Zatímco na starších záznamech vidíme krásnou a talentovanou dívku s pouhými náznaky vychýlení, po množství otupujících léků a pěti letech ústavní péče se mění v nesvéprávnou, agresivní bytost, ze které se vytratily všechny známky osobitosti. Ačkoliv z celého snímku cítíme osobní vazbu a silné sesterské pouto, ukazuje snímek i pochybení institucí a bezmocnou situaci rodičů tváří v tvář nemoci, o které se ještě ve Francii devadesátých let vědělo stejně málo jako u nás. Síla dokumentu se navíc zvyšuje pro ty, kteří znají Bonnairovou jako představitelku tulačky a bezdomovkyně ve snímku Agnés Vardové Bez střechy a bez zákona (Sans toit ni loi, Francie 1985), která zničehonic spálí všechny mosty, bloudí neznámo kde a bezcílně se propadá k bezútěšnému konci. Jmenuje se Sabine je uvedeno v rámci sekce Vlastní cestou, mapující nelehké osudy lidí v mezních situacích, ať už jde o odlišnou sexuální orientaci, pobyt ve vězení či odloučení od rodiny.
Příběh jednoho domova
Podobný přesah osobního příběhu do obecné situace ve Francii tentokrát sedmdesátých let zobrazuje v sekci Současný francouzský dokument snímek Mariany Oterové Příběh jednoho tajemství (Histoire d´un secret, Francie 2003). Mariana zde odkrývá temnou rodinnou minulost, vrací se na stará místa a snaží se zjistit příčinu úmrtí své matky, malířky Clotilde Vautierové, jež záhadným způsobem zemřela v roce 1968 v pouhých 28 letech. Téma přerůstá z osobní roviny do tragické výpovědi o situaci žen v sedmdesátých letech nejen ve Francii a řadí se tak tematicky po bok rumunského snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007) Cristiana Mungia a naznačuje, že tento choulostivý problém nebyl spjat pouze s východní Evropou. Matčina minulost je skrytá stejně jako její obrazy a teprve Mariana svým filmem prolomí mlčení v rodině a dochází ke katarzi, při níž se rodinné vztahy uvolní a Mariana nakonec uspořádá výstavu matčiných obrazů.
Odkrýváním vlastních rodinných traumat se zabývá i dokument česko-norské režisérky Margarety Hruzy Domov (Home, 2007) z festivalové sekce českých filmů. Margareta hledá nesnadno svůj domov i svoji zem v téměř bermudském trojúhelníku Prahy, odkud pocházejí její rodiče, rodného Osla, kde žije otec, a Los Angeles, kam se odstěhovala matka. Nesnadnou situaci zachycuje prostřednictvím telefonátů, starých rodinných záběrů i setkání celé „rodiny“ při Margaretině stěhování do bytu v Oslu, o němž se domnívá, že se tady bude cítit „doma“. Traumatické hledání znepříjemňuje celkové citové ochlazení a lhostejnost obou rodičů, kteří upřednostnili sebe a svou kariéru scénografů před vybudováním domova a rodiny. Kromě současné krize rodiny snímek jedinečným způsobem zachycuje odvrácenou stranu emigrace v roce 1968 očima mladé generace, která doplácí na to, že si musí svůj domov sama hledat. Teprve po této, patrně dost bolestivé konfrontaci je totiž Margareta schopna vytvořit svůj domov a vlastní rodinu, ať to už bude kdekoliv.
Všem těmto snímkům napříč sekcemi je společná autenticita a síla osobní výpovědi, jež má téměř terapeutický dosah nejen pro zúčastněné. Ostatně ne náhodou jsou režisérkami všech zmíněných snímků ženy. Zároveň jsou tyto filmy důkazem, že současná generace začíná revidovat chyby a tragédie svých rodičů i nedávné minulosti své země. Ne nadarmo se říká, že se historie opakuje a i člověk opakuje stále stejné chyby, než se s nimi konfrontuje a začne uvažovat jinak. V tomto smyslu mohou být tyto dokumenty terapií pro nás pro všechny.