Sváteční variace na brazilskou notu

Teatralita jako politická a sociální relaxace

V Brazílii se neodehrává jen karneval, ale i řada dalších pozoruhodných svátků. Tato podoba divadla je pro moderního Evropana fascinující jak svými uměleckými chutěmi a barvami, tak konkrétními společensko-politickými funkcemi, které skrývají univerzální antropologické hodnoty.

Cesta je cíl, praví jedno úsloví. Kdo by neznal ten okouzlující pocit, kdy se během našich služebních, turistických i náhodných cest setkáme s novým tvarem, nezvyklým gestem, zářivou barvou či obyčejným předmětem, který převezme hlavní roli ve zcela nečekané souvislosti? A kdo by neznal ten pocit zklamání, kdy mystická síla suvenýrů dovezených z exotických dálek odumírá v zajetí každodennosti našich domovů?

Magie totiž není rajským ovocem líně se nabízejícím ve větvích stromu života, ale dí­lem vymezeného okamžiku, konkrétního místa, řízené energie lidského společenství a otevřené mysli vnímatele velikosti světa. Za jedno z jejích vysoce spektakulárních jevišť bývá považován Nový svět. Divadlo tam není jen výsledkem autoritativního evropského importu, ale dodnes je spojeno s mnohem hlubšími archetypy. Nevyčerpává se jen problematikou pohledu na renesanční kukátkové scéně či tématem napětí vznikajícího z protikladu umělecké svobody versus činoherní/baletní/operní konvence.

V dějištích velkých indiánských civilizací Mexika a oblasti And má ritualita a teatralita přísně posvátnou organizaci, analogickou s pevným řádem kosmologických systémů Aztéků, Mayů, Inků a bezpočtu dalších kultur. V jižním cípu kontinentu se dí­ky složení populace z imigrantů převážně evropského původu divadlo zase blíží vášnivému umělecko-
-intelektuálnímu diskursu. Ať už je však účast publika v něm jakkoli ritualizována, vždy se s ním počítá a pouze vlažným potleskem se představení zpravidla neodbývá. K divadlu tady přirozeně patří přímá mezilidská setkání, rozhovory, vzrušené debaty i srdečné objímání či potřásání rukou. Střídmý evropský temperament, navyklý na moderní divadlo s jeho soustavnou iritací diváka a citlivou hranicí mezi jevištěm a hledištěm, mívá tendenci shledávat v takových praktikách jistou naivitu a překomunikovanost. Ale o to právě jde: vždyť v onom Papinově hrnci národů a kultur, jímž Latinská Amerika je, prožívá každý natolik odlišné příběhy, že je třeba neustále se sobě i jiným vyprávět, aby se jedinec v tom všeobecném karnevalu tradic úplně neztratil.

Ochota k permanentní fiestě

Snad za největšího přeborníka v kulturní transfuzi je považována Brazílie. Od jihu na sever tu tmavne odstín lidské kůže, od východu na západ ubývá velkoměstské šedi a přibývá zeleného pekla džungle, v centru se pak nachází rudá poušť. Právě ta je v mnohých kultech chápána jako magický pupek země, jejíž obyvatelé sice nevytvořili vrcholné systémy jako okolní říše ani nedosahují nejvyššího HDP, zato rádi tvrdí, že Bůh byl Brazilec. A jestli byl, tak jeho jediné přikázání znělo: Permanentně slavit budeš!

Sex, fotbal a náboženství bývají s Brazílií a její festivitou nejen spojovány, ale mnohdy se mezi ně klade rovnítko. Například taková brazilská samba má původně etymologicky základ skutečně v modlitbě, ale bez erotické vyzývavosti a vpravdě sportovních výkonů jejích tanečníků by nebyla tím, čím je. Věčná ochota k rozdováděné fiestě však zvláštně kontrastuje s obrázkem země, jejíž hlavní sociální charakteristikou jsou propastné rozdíly mezi majetnými a nemajetnými společenskými vrstvami a z toho pramenící vysoká míra chudoby a kriminality. Přes neutěšenou situaci se ale Brazilci mohou holedbat, že jejich země nikdy nevstoupila do velkého válečného konfliktu. Svůj podíl na tom snad má i sociální ventil v podobě nekonečného sledu svátků a slavností. Nakonec i velký guru brazilského divadla Augusto Boal líčí v divadelním portrétu své vlasti, hře Králův korzár, Brazílii jako přístavní putyku nejnižší kategorie, kde všechny pokusy o její dobytí, politické proklamace a projekty modernizace končí vždy jen velkou nadnárodní tanečně-sexuální pijatikou.

Ve studii Svátky a civilizace se francouzský sociolog Jean Duvignaud zamýšlí nad rozdíly mezi svátkem a divadlem. Zatímco ve společensky bezpečném divadle je v neustálé proměně „pouze“ estetická funkce, je podstatou svátku anarchistické převrácení sociálních rolí v komunitě, kde se odehrává. Záměrné, organizované a dočasné vyvolání krize ve společenském a ekonomickém řádu dává Duvignaud do souvislosti s potřebou přisoudit člověku a věcem také jiné hodnoty než jen funkčnost, užitečnost a rentabilitu, jež vyznává moderní společnost. Svátek nás upomíná na hodnotu z přísně tržního hlediska zdánlivě bezcenných věcí, jako je posvátno, hra, potěšení, láska, sen. V případě Latinské Ameriky se k nim ještě přidružuje tzv. ocio neboli umění zahálky, na jehož základě ve svém eseji Ariel už v roce 1900 striktně odlišil jihoamerický lid od USA jako pragmatického a přetechnizovaného stroje na peníze uruguayský spisovatel José Enrique Rodó.

Svátek nad zlato

Svátek je jednou z podob umění vychutnávat si volný čas. Jeho protagonistou bývá společenskými mechanismy zvěcněný člověk a cílem překonání reality. I proto jsou jeho podoby tak rozmanité a vedle čistě divadelních prostředků, jako jsou kostýmy, masky, scénografie, hudba, zpěv, recitace, gestika, mimika, tanec apod., spojené i se svátečními pokrmy, nápoji a kuřivem. To všechno nevytváří jen kořist pro lovce exotických obrázků, ale hlavně nástroj, který obyčejným lidem umožňuje vystoupit z neutěšené každodennosti. A tak se potomci afrických otroků a obyvatelé favel stávají v brazilském obřadu candomblé konverzačními partnery nejvyšších božstev. Brazilské městské parky se o víkendech proměňují v jeviště, kde dělníci v rolích virtuosů capoeiry, tance, zpěvu a hry na kytaru ztvárňují své heslo „šest dnů práce pro jiné za jeden den možnosti být sám sebou“. Mladé ženy, které utíkají z domova před násilnými manžely, se na hiphopové slavnosti emancipují v bojovnice za právo na poklidné trávení menstruace a na vlastní názory. Staří objevují svou krásu a důstojnost v karnevalovém Svátku dobré smrti. Zotročená indiánská a africká etnika v pestrobarevných čelenkách si vyjadřují morální podporu v rezistenci proti agresorům při tradičních tanečcích u příležitosti oslav Dne indiánů. Na karnevalu se pak stávají králi a královnami všichni. (Latinsko)americký sen o nikdy nezanikající potenci nízkého vystoupat až úplně nahoru se však zhmotňuje i v tak drobném detailu, jako je miska s obětinou z vosku, vonných barviv a rýže stojící před obřím nákupním centrem, jejímž smyslem je proklít jeho hamižného majitele, anebo nápis v brazilském metru, který cestujícím radí, aby nedobíhali vlaky. Šetří se tím prý duševní i fyzické zdraví.

Právě takové drobnosti skládají společně pravou magii svátku, který nabízí okamžitou pomoc a podporu, odskok z reality, když nás už nesnesitelně fyzicky, psychicky, ekonomicky či jinak drtí. I svátek se totiž může stát tou nejexotičtější cestou za lidmi a pravou podstatou.

Autorka je teatroložka.