Evropský parlament přijal 13. března 2008 usnesení, ve kterém zhodnotil zapojení nových členských států Evropské unie do pomoci rozvojovým zemím.
V celkem devětatřiceti bodech nová analýza Evropského parlamentu rozebírá, jak si v naplňování rozvojových závazků vede především 10 zemí, které přistoupily k EU v roce 2004 (Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovenská republika a Slovinsko). Zpráva má popisný charakter a chápavý tón. A trochu mate svou tendencí vidět každý problém ze dvou stran.
Když si vezmeme za příklad závazek členských států EU postupně navyšovat rozpočty na rozvojovou pomoc, zpráva na jedné straně vyjadřuje znepokojení nad nedostatečnou snahou nových členských států dosáhnout stanovených závazků, o kus dál ovšem konstatuje pochopení pro problémy s prosazováním navýšených rozvojových rozpočtů v národních parlamentech.
V jiném z bodů zpráva uvádí, že nové členské státy z poskytování rozvojové pomoci vytěží vlastní hospodářský a obchodní rozvoj. Zároveň ovšem na jiném místě nabádá všechny členské státy, aby nevázaly pomoc, kterou rozvojovým zemím poskytují, jinými slovy, aby neposkytovaly rozvojovou pomoc podle principu něco za něco.
Podobný pohled na problémy související s rozvojovou politikou samozřejmě odráží reálné potíže s politickým prosazováním kvalitních rozvojových programů na národních úrovních. Česká republika má mezi novými členskými státy jeden z nejvyspělejších programů rozvojové spolupráce a v současné době navíc podstupuje velmi žádoucí institucionální reformu vládního rozvojového programu. Zájem politiků o téma globálního snižování chudoby je ovšem nízký a politická podpora posilování českého rozvojového programu je podmíněná pojímáním rozvojové pomoci jako podpory exportu. Je však možné, že pokud by Evropský parlament, ale i výkonné složky Evropské unie dokázaly vyjádřit zájem na kvalitnější a silnější rozvojové politice ČR a dalších nových členských států, pomohlo by to rozhýbat politiky těchto zemí k aktivnější debatě na toto téma.
Největší dárce
V roce 2006 poskytlo 25 států EU a Evropská komise dohromady více než 55,5 miliard eur, což činí z Evropské unie největšího světového přispěvatele na rozvoj chudých zemí. Zahraniční pomoc má ve společné politice, institucionální struktuře a v rozpočtu EU pevné místo a také členské státy podléhají výrazným společným závazkům EU v oblasti boje proti chudobě.
Již v roce 1970 stanovilo Valné shromáždění OSN cíl, který spočíval v poskytování 0,7 % celkového hrubého národního produktu bohatých zemí na pomoc rozvojovému světu. Tento cíl naplňuje pouze pět zemí na světě (Dánsku, Lucembursku, Nizozemí, Norsku a Švédsku) a státy EU se rozhodly v roce 2002 tento závazek oprášit. Jako nový termín pro dosažení kýženého poměru si stanovily rok 2015. Tentýž rok je totiž „termínem“ pro splnění rozvojových cílů tisíciletí, jimž vévodí záměr států OSN snížit celosvětovou chudobu na polovinu. Je ale jasné, že u nových členských států nelze zatím předpokládat dosažení obdobné výše rozpočtů na rozvoj jako u bohatších zemí EU. Proto byl pro nové členské státy stanoven rozpočtový závazek pouze poloviční (v roce 2006 přitom vynaložila ČR na oficiální zahraniční pomoc 0,12 procenta HDP). Kromě rozpočtových cílů se všechny členské státy hlásí také k cílům kvality a účinnosti pomoci, osvěty vůči své veřejnosti a dalším úkolům.
Nejde jen o almužny
Evropský parlament ve své zprávě celkově pojímá otázky rozvojové politiky nových členských států v trochu zkostnatělé podobě. Nesnaží se příliš upozornit na provázanost rozvojové politiky s ekonomickými a obchodními vztahy, zemědělskou politikou, bezpečnostní politikou, ochranou proti změnám klimatu apod. Zmiňuje se v této souvislosti pouze o souvislosti migrace a rozvoje. Výkonné orgány Evropské unie se přitom v současnosti aktivně zabývají otázkou takzvané koherence politik pro rozvoj. Jedná se o sladění různých resortních politik tak, aby úsilí o snižování chudoby nemařily. Učebnicovým příkladem koherence v oblasti migrace by například mohlo být nastavení migračních politik členských států EU tak, aby neodváděly z chudých zemí nejvzdělanější obyvatelstvo a tím nesnižovaly šance chudých zemí na vlastní rozvoj. Jinými slovy, z pohledu rozvojových potřeb chudých zemí nejsou programy, které propagují přijímání vzdělaných přistěhovalců zeměmi EU za zvýhodněných podmínek, vůbec ideální.
Dělba práce
V několika bodech zpráva vyzdvihuje specifické přednosti nových členských států při působení v regionech sousedících s Evropskou unií (Blízký východ, středozemní region, Kavkaz apod.). Jedná se o oblasti, které nejsou tradičně hlavními příjemci rozvojové pomoci, ale Evropská unie na ně cílí řadu finančních programů, které pomáhají v těchto zemích posílit demokracii, kvalitu veřejné správy, rozvoj občanské společnosti a další sektory, jež napomáhají politické a ekonomické stabilitě sousedského regionu. Například Česká republika si v poskytování tzv. transformační spolupráce vybudovala silnou pozici a výrazné know-how.
Uznání role nových členských států v sousedském regionu lze považovat mimo jiné za pobídku směrem k naplňování Kodexu komplementarity a dělby práce v rozvojové politice EU, jenž byl v minulém roce přijat Evropskou radou. Ten navrhuje například právě geografické rozdělení působnosti podle komparativních výhod jednotlivých členských států.
Dělba práce je postup úzce související s účinností a ekonomičností pomoci. Celkově by zpráva mohla být v požadavcích na kvalitu pomoci EU daleko silnější. Nové členské státy jistě mají rezervy v prosazování vyšších národních výdajů na rozvoj. Vedle finančních objemů ale jde především kvalita pomoci, její účinnost a ekonomické a transparentní zacházení s rozvojovými rozpočty. U států, které jsou schopny financovat jen relativně malé rozvojové programy, to platí dvojnásob.
Autorka působí ve společnosti Člověk v tísni.