V historii české literatury existuje řada nezmapovaných, kriticky nezhodnocených bílých míst. Jedno z nich představují i osudy a tvorba literátů-exulantů, kteří opustili svou původní vlast v souvislosti s událostmi v únoru 1948.
Spisovatelský exil lze vnímat jako exil vnucený, ale zároveň i dobrovolný – vnucený z důvodů politických a dobrovolný, neboť se jednalo o osobní rozhodnutí každého z exulantů. Útěkem do zahraničí si tak (dočasně) zachraňovali vlastní identitu a v mnohých případech i holý život, sami se vytrhli z rodinného zázemí, bezpečí a jistot domova, přinejmenším dočasně či částečně ztratili sami sebe, přičemž každý se s touto novou situací snažil vypořádat po svém.
V exilu se ocitla pestrá směsice několika desítek autorů – sešli se zde autoři úspěšní a respektovaní již během tzv. první republiky (např. Egon Hostovský, Jan Čep či Zdeněk Němeček) s autory méně známými (Jaromír Měšťan, Bedřich Svatoš, Ivan Jelínek…), autory, kteří debutovali po skončení druhé světové války (František Listopad…), a konečně s autory, kteří vydali svá první prozaická či básnická díla až v exilu (Josef Čermák, Jiří Kovtun, Jan Tumlíř, Jaroslav Havelka, Věra Stárková…). Ač se v jemných nuancích situace jednotlivých tvůrců lišila, v zásadě platí, že pro žádného z nich nebylo jednoduché tvořit a svou tvorbu knižně publikovat. Důvodů bylo několik.
Nikde nikdo není doma
Příchod, (vy)vržení do jiného, nového kulturního prostředí představovalo pro většinu příchozích skutečný psychický, přesněji řečeno existenciální otřes. V okamžiku se ocitli ve vyhnanství, nejen vnějším, ale i – a to možná především – vnitřním. Co bylo doma běžné a samozřejmé, bylo nyní vnímáno naprosto odlišnou optikou, vyhřezly otázky, jež byly pod povrchem.
Exulanti jsou chyceni v pasti, neboť nejsou doma v cizině, ale nebyli by doma ani ve své bývalé domovině, ve vlasti ovládané komunisty, jsou rozpolcenými bezdomovci; pregnantně tuto situaci vystihl Ferdinand Peroutka, když napsal, že „cizí okolí je přítel-nepřítel: napůl ho [exulanta] objímá, napůl od sebe odstrkuje“. Zakoušejí pocity ztráty rodiny, domova a přátel, pocity izolace, nejistoty, rozrušení svých hodnot, existenciálního odcizení a samoty, snaží se vyrovnat s doposud neznámou realitou, s bytím-nebytím. Jejich identita je silně narušena – hledají způsoby, jak ji znovu definovat, jak najít samy sebe, hledají nový smysl svých životů, novou filosofii.
Materiální situace drtivé většiny uprchlíků byla – mírně řečeno – svízelná a v mnoha ohledech (např. v důsledku mezinárodně politické situace) se značně lišila od následující exilové vlny po srpnu 1968. Ojedinělé výjimky reprezentovali bývalí prominentní politici, diplomaté či osoby, které měly na Západě kontakty již z minulosti – podařilo se jim obstarat živobytí, bydlení, jisté zázemí. Země svobodného světa se samy vzpamatovávaly po nedávno ukončeném válečném konfliktu, lidé byli unavení a uprchlíci z komunistického
Východu často představovali pro obyvatele přijímajícího státu jakousi (němou) výčitku, nepříjemnou připomínku studené války, a to právě v době, kdy se na Západě pomalu začínaly psychicky a ekonomicky zacelovat důsledky války „horké“. Uprchlíky neboli tzv. displaced persons (DPs) nikdo nevítal: nebyli vnímáni jako reálná politická síla a ztělesnění svědomí trpícího národa, potkávali se s lhostejností ke svému tragickému osudu, naráželi na překážky v podobě přísné imigrační legislativy, na nezaměstnanost a z ní vyplývající neochotu udělovat pracovní povolení… Navíc se exulanti svým poukazováním na potřebu hájit svobodu a demokracii takříkajíc vlámali do otevřených dveří, neboť tehdejší západní společnosti braly existenci svobodného demokratického prostředí do značné míry za samozřejmou.
Vedle toho se autoři a jejich čtenáři rozprchli po celém světě, s minimální možností komunikace, jež by umožnila vytvářet určité tvůrčí společenství, duchovní podloží a institucionální základnu literárního provozu (nakladatelství, tiskoviny, soutěže, agentury atd.). Postupem času sice nakladatelství, periodika, literární soutěže a dokonce i agentury vznikaly (a zanikaly), ale s velmi limitovanými možnosti. Pokud jde o průnik do zahraničních nakladatelství a médií, česká tvorba byla tamními čtenáři považována za „exotickou“ a u naprosté většiny redaktorů shledávána po stránce tematické (otázky svobody/poddanství jedince, národu), stylistické i jazykové jako nevhodná, a to i u takových mistrů pera, jakým bezpochyby byl zmiňovaný Peroutka. Jediným spisovatelem-beletristou, jenž „zabodoval“ v mezinárodním měřítku, byl Egon Hostovský. Stát se v zahraničí opravdu úspěšným autorem většinou znamenalo se jistým způsobem vzdát své původní (národní) identity, kultury, být kosmopolitou, což ovšem právě pro řadu exilových literátů bylo nepředstavitelné; nedokázali či nechtěli překročit svůj stín. Uplatnění řadě exulantů-literátů naštěstí poskytly redakce Rádia Svobodná Evropa, Hlasu Ameriky a britské BBC.
V takto komplikované situaci je přirozeně pro spisovatele nesmírně obtížné tvořit. Je odloučen od živého jazyka, svého pracovního nástroje (tím se ostatně literát lišil kupříkladu od výtvarníka či hudebníka), s omezenými možnostmi publikovat, s minimem potenciálních čtenářů, bez zpětné vazby (ohlasy, kritika).
Příspěvek exilu
Exil potenciálně znamenal životu nebezpečný skok do neznáma. Nabídl sice příležitosti k nalézání nové identity, umožnil konfrontaci s Novým a Jiným, bylo však nesmírně těžké obstát. Někteří z autorů se (ne/pod)vědomě snažili z těchto traumat a tragédií „vypsat“ a nové prostředí a zkušenosti ve svých nejlepších exilových textech z uměleckého hlediska tvůrčím způsobem reflektovali. Není proto žádná náhoda, že v exilu padesátých a šedesátých let vznikla řada zásadních existenciálních textů české literatury – od E. Hostovského, Bohuslava Brouka, Milady Součkové, F. Listopada aj. Dodejme ovšem zároveň, že většina autorů byla exilem ochromena, uzavřena do sebe a tvořila sentimentální a nostalgické prózy a veršovánky plné exulantského komplexu, prázdných (politických) deklamací, zahořklosti, beznaděje, zmaru a sebelítosti, stesku po domově atp. Tato díla nepřekročila stín osobních svědectví a po umělecké stránce nebyla valným přínosem.
Závěrem se vraťme k poznámce o bílých místech. Slovy Václava Bělohradského z eseje Útěk z ptydepe, aplikovatelnými naprosto přesně i na poúnorový literární exil, se „odsun určitých skupin lidí (...) postupně obrací v odsun všech lidí, a tedy v odsun skutečnosti samé. Generace narozená do místa, z něhož byla odsunuta skutečnost, musí si ji znovu objevit ze stop, které po ní zbyly.“ Opomenout tyto autory a nevřadit je do kontextu české literatury a obecně do kulturního života by znamenalo značné ochuzení. Symptomy exulantství bez perspektivy návratu byly v mnoha ohledech předzvěstí zrelativizování hodnot, pocitů existenciální rozpolcenosti, vykořeněnosti, bezradnosti a rezignace, které zažíváme (přinejmenším v naší euroamerické civilizaci) jako nemoc postmoderní doby. A třebaže v exilu vzniklo i velké množství (pod)průměrných textů, je nutné literaturu psanou mimo rodnou zem stále připomínat. Už proto, že v životě jsme v jistém smyslu každý exulantem.
Autor je spolupracovník exilové a samizdatové knihovny Libri prohibiti.