Černohorci a jejich dějiny

Kapesní dějiny je možné pojmout v zásadě dvěma způsoby: buď jako faktografickou příručku, v níž si lze pohodlně nalistovat určité období a načerpat příslušný balík dat, anebo jako příběh, který je vyprávěn volněji a kde vybraná fakta slouží čtenáři jako záchytné body, s jejichž pomocí si může ujasňovat představu o probírané látce. Právě touto druhou cestou se vydal český odborník na černohorské dějiny František Šístek a dobře vystihl možnosti, jaké skýtá.

Vhodným rozvržením textu i výběrem konkrétních údajů dokázal nastínit dějiny Černé Hory tak, že se kniha čte snadno a příběh plyne přirozeně, skoro samovolně. Šístek se zároveň vyvaroval základního nebezpečí, které na této cestě číhá: přílišné stylizace příběhu do umělé formy. Jednak nepředstírá, že tématem knihy je stále totéž. V úvodních kapitolách nabízí nejprve obrázek dějin oblasti, která se později stala Černou Horou, během středověku a v počátečním období osmanské vlády. Pak přechází k historii černohorského kmenového svazu, omezeného zpočátku jen na velmi malé území dnešní Černé Hory, jenž se však stal nositelem svébytné identity a později základem státnosti. Sleduje počátky a rozvíjení této státnosti, ukončené náhle rakousko-uherskou okupací roku 1916, a pak se od dějin státu znovu vrací k dějinám lidu – černohorské etnické skupiny a obyvatelstva území Černé Hory. Motiv státnosti se znovu vrací po druhé světové válce a v závěrečné kapitole se stává znovu motivem hlavním.

V principu se Šístkovi podařilo sladit mnohdy protichůdné motivy do poměrně harmonického celku. Psát dějiny Černé Hory není lehký úkol: nelze se opřít o kontinuitu státnosti (nebo alespoň vlády), jako například v případě Francie, ani o kontinuitu historického povědomí, jako třeba v případě Ruska, nelze je pojmout ani jako dějiny národa jako v případě Německa. Soustředit se na státnost a začít 17. stoletím by znamenalo rezignovat na vlastní úkol. Psát dějiny oblasti zhruba v dnešních rozměrech by znamenalo ignorovat spojující motiv, mimo jiné i zatlačit do pozadí význam černohorského svazu, tj. vlastních Černohorců. A psát jenom o Černohorcích a jejich horalských předcích by zase znamenalo neúměrně jejich význam zdůraznit. Vyhovovat proto může jen volná koncepce, kterou zvolil autor, s průběžnými odbočkami nebo zmnožením pohledů (zlomová léta po první světové válce probírá celkem ve třech podkapitolách). Každé historické období se snaží popisovat v jeho vlastním kontextu, čímž se vyhýbá svodům, které číhají v podobě snah vlasteneckého dějepisectví o nalezení smyslu dějin. Šístek smysl černohorských dějin nehledá a podobné pokusy prostě pomíjí, ani s nimi nepolemizuje. Jeho střízlivý popis dobové reality je vylučuje sám o sobě.

Na některých místech autor možná dobový kontext v duchu národních obrozenců trochu přibarvuje: na počátku, když zdůrazňuje vazbu mezi středověkou dynastií Balšićů a územím Černé Hory (resp. středověkou Zetou) a pomíjí její vztahy k sousedním oblastem, a na konci, na posledních stránkách svého příběhu, když vypráví o postupném rozchodu Černé Hory a Srbska. Ačkoli kriticky popisuje jeho pozadí – mocenské manipulace části politické elity Černé Hory –, z tónu jeho slov zaznívá přesvědčení, že bez ohledu na to je vyhlášení nezávislosti Černé Hory přirozeným dovršením jejích dějin. Poslední odstavec textu věnovaného dějinám je uveden větou: „Černohorci bránili po staletí především svou nezávislost, specifickou identitu a často jen holou existenci.“ (s. 104), která jako by vypadla z arzenálu romantických obrozenců. Bez ohledu na to však Šístek ve svém popisu rozhodně nezkresluje, a skoro by se dalo říci, že čím hlouběji jde proti proudu staletí, tím je k romantizujícím obrazům kritičtější. Podle potřeby se autor průběžně věnuje otázce identity, aby objasnil, kdo je momentálně objektem jeho výkladu, a neustále zdůrazňuje, jak křivolakými a mnohdy nahodilými cestami vlastně vznikalo to, co dnes nazýváme Černou Horou. Svou roli sehrála geograficky izolovaná poloha jádra pozdější Černé Hory, na pomezí osmanské a benátské říše, spolu s mocenskými zásahy Ruska, motivovaného vlastními zájmy na Jadranu, relativní odlehlost od Srbska i svérázná společenská organizace, v pozdějším období politická necitlivost bělehradských elit, politická rozhodnutí vynášená mimo Černou Horu, ale i pasivita zahraničních aktérů.

Z výkladu celkem jasně vyplývá, že vývoj se mohl ubírat i jinými cestami. Na Šístkově pozitivním vztahu k černohorské státnosti se nejspíš podepsala jeho osobní zkušenost s touto zemí, včetně četných kontaktů se současnou generací černohorských historiků, skeptických k idealizaci historie jak starší, tak i novodobé, kdy byl takový postoj často motivován srbofilstvím. Většina seriózních černohorských historiků se proto připojila ke stoupencům nezávislosti. Autorova osobní zkušenost je však neocenitelná ve svěže napsaných dodatcích, mapujících jak česko-černohorské vztahy, tak politické, ekonomické, kulturní a přírodní reálie Černé Hory. Nové kapesní dějiny nejnovějšího evropského státu, k němuž měli Češi kdysi blízko, ale k němuž znovu prošlapávají až v posledních letech cestičky hlavně mladí čeští turisté, lze jen doporučit. Bylo by škoda, kdyby se naše znalosti omezily na povědomí o moři, horách a jezerech, zvláště když se představitelé nového státu netají svým jednoznačně kladným vztahem k Česku.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.