Zcela nedávno vyšla publikace Tomáše Ježka Zrození ze zkumavky s podtitulem Svědectví o české privatizaci 1990–1997. Zatím největší pozornost, zdůrazněnou také na knižní obálce, vzbudil údaj, že v roce 1996 bylo z privatizačních fondů ukradeno na padesát miliard korun.
Čtenář povzbuzený nadějí, že uvnitř knihy Tomáše Ježka najde zajímavé údaje o kriminální stránce historicky největšího majetkového přesunu v českých zemích, bude zřejmě zklamán. Autor a jeden z tvůrců privatizace a už jedenáct let docent národního hospodářství na Vysoké škole ekonomické, přepracoval pro širší veřejnost svá vysokoškolská skripta a nepřekračuje v nich rámec univerzitní korektnosti. Hledáme-li osobité, do značné míry provokující svědectví z první ruky, musíme se vrátit k deset let staré práci Petra Husáka Budování kapitalismu v Čechách (Rozhovory s Tomášem Ježkem), která sice nebyla autorizována, ale zároveň je připomínána jako Ježkovo dílo v nakladatelském představení autora. Těžko si tento postoj – jdi ode mne, pojď sem! – vysvětlit jinak než Ježkovou nechutí vyvolávat konflikty.
I když ekonomie na nejvyšší úrovni není naším oborem ani hlavním předmětem našeho zájmu, je poučné věnovat Ježkovu svědectví pozornost. Připomenout si nebo poznat například rozdíly mezi tzv. velkou a malou privatizací, vrátit se do dnů před dvanácti lety, kdy české domácnosti zakoupily na 12 milionů kuponových knížek (po 1035 Kč za kus), zamyslet se spolu s autorem nad potřebností (nebo škodlivostí?) zahraničního kapitálu atd. Snad poněkud kratší mohly být údaje o tehdejším ministerstvu privatizace a technice Fondu národního majetku, a to ve prospěch konkrétních postojů konkrétních lidí k jednotlivým otázkám privatizace.
Chvála připravených
Tomáš Ježek nepatří pouze k protagonistům privatizace, ale k jejím tvůrcům. Ve svém svědectví vyzvedá lví podíl skupiny spřátelených ekonomů, formující se od poloviny šedesátých let. Pozdější normalizační režim, jak svědčí autor, tuto skupinu téměř hýčkal v naději, že mu pomůže najít kouzelnou formuli, kterak řízené hospodářství přeměnit ve výkonnou ekonomiku bez ztráty mocenských pozic. Cestu ze slepé uličky, do níž ji zavedla průprava v marxistické politické ekonomii, ukázala této skupině ekonomů středního věku odborná západní literatura, zejména dílo Friedricha Hayeka, jehož Práci, zákonodárství a svobodu Tomáš Ježek koncem osmdesátých let přeložil a do značné míry převzal jako výchozí bod privatizace, když pro ni dozrál politický čas.
Od autora nelze očekávat kritický vztah k základům české privatizace, byl jejím nadšeným spolutvůrcem a šestou dekádu považuje za nejšťastnější a nejplodnější dobu svého života. Všechno, co realitu privatizace zpochybňovalo či zpochybňuje, označuje Tomáš Ježek za „třetí cestu“, za dílo „osmašedesátníků“, za připomínky diletantů či neschopných závistníků, které nevyžadují vážnou pozornost. Zde jako by liberálně založený docent přejímal nejen názor, ale i vrchnostenský postoj svých někdejších kamarádů a stává se nespravedlivým. V seznamu literatury, který do publikace zařadil, nenajdeme podstatná a relevantní stanoviska, s nimiž bylo účelné se vyrovnat, a pokud se zde staví piedestal „otců privatizace“, působí vynechání některých skutečností až nezdvořile.
Z Ježkova zaujetí pro cestu, kterou nalezl u Hayeka a dalších, je patrná až určitá posedlost, příznačná pro objevitele pravdy. Své Zrození ze zkumavky (také tento slogan lze připsat na vrub autorovy erudice a vtipnosti, jimiž svá svědectví často provází) předznamenává Tomáš Ježek vlastním „patnácterem“, v jehož čele stojí premisa: „Vnímej bedlivě veřejné mínění, nepodceňuj ho, nech se vést jeho hlavním proudem. Je přirozeně na straně soukromého vlastnictví. Na to se můžeš spolehnout.“ Ale o jedno přikázání dále radí: „Neposlouchej obtížisty a nediskutuj s nimi. Argumentace proti principu budou vždycky v početní převaze.“
Jak tedy? Hlavní proud, nebo početní menšina? Žili jsme – Tomáš Ježek a mnozí ostatní – ve stejné době ve stejné zemi? Spíš v různém prostředí. Je přirozené, že jak autor, tak jeho přátelé po letech nejprve upřímného a pak spíš předstíraného hledání dospěli k pevnému závěru, že žádná z podob „reálního socialismu“ nemůže splnit naděje, které do něj zmiňované „veřejné mínění“ vkládá. Odtud jejich nadšení pro kapitalismus. Patří však k němu nezbytně i přehlížení názorových odpůrců nebo tvrzení, že každá „třetí cesta“ je pouhým návratem ke zprofanované minulosti?
Od spolutvůrce české privatizace lze sotva očekávat porozumění pro vývojové alternativy. Vysokoškolský učitel, jehož posláním je připravovat nové generace na vnímání společenského pohybu, by naopak neměl vytyčovat bariéry a stavět výstražné tabulky ve směru třetích cest. Když pro nic jiného, tedy aby v žácích po sobě zanechal představu učitele, který zůstává dalšímu vývoji otevřený.
Vina a odpovědnost
Vraťme se ke stránkám, které bude řada čtenářů v Ježkově knížce hledat, i když zpravidla marně.
Autor, po dva roky jeden z čelných tvůrců a představitelů české privatizace a po dalších pět let vedoucí funkcionář kapitálového trhu, nevidí celou situaci, na níž se podílel, pouze růžovými brýlemi. Zaznamenává nejen obtíže, ale i chyby, k nimž jistě i přispěl, kritizuje ovzduší, které privatizaci deformovalo v politickém, jmenovitě stranickém zájmu. Líčí dost otevřeně rozpory, které měl s federálním ministrem financí a po roce 1992 předsedou vlády, rozpory, za něž do jisté míry zaplatil absencí v Klausově vládě. Také charakteristiky Václava Klause jako člověka panovačného, cílevědomého a ješitného leccos z tehdejší atmosféry prozrazují. Aniž to prokurátorsky vyslovuje, za vinu tehdejšímu předsedovi vlády klade zejména ztrátu již zmíněných padesáti miliard korun.
Jde o neblahý vývoj, k němuž došlo v investičních privatizačních fondech po velkém rozdání společného, tzv. národního majetku. Z velké blahovůle ministerstva financí byla vydána více než 550 žadatelům potřebná licence, a to ještě dřív, než existoval potřebný právní rámec. V tomto období, na jaře 1992, jsou publikovány výzvy jednotlivým držitelům akcií (držitelům investičních kuponů), aby pod příslibem zdesateronásobení svých vkladů do roka vložili svůj získaný majetek do investičních fondů. Víc takových Viktorů Kožených!, nechává se slyšet Václav Klaus, zatímco na druhé, politicky méně angažované straně vzrůstá obava, zda si někteří zakladatelé fondů majetek svěřený ke správě nakonec nepřivlastní.
Se svou obavou se již v únoru 1992 obrací prezidium Fondu národního majetku na Václava Klause, dopis však zůstává bez odpovědi. Zájem drobných akcionářů dokázala na svém teritoriu zabezpečit slovenská část FNM, jejíž legislativa se stala pozdějším vzorem pro úpravu federální - s jednou velmi podstatnou výjimkou, kterou Tomáš Ježek s jistým eufemismem nazývá „ďáblem skrytým v detailu“. Ve slovenské úpravě se kapitál fondu snižuje o částku, kterou do něj zakladatel fondu vložil, takže úloha zakladatele na valné hromadě byla – jak také má být – čistě správcovská. Jestliže základní kapitál 100 tisíc korun, který zakladatel do fondu vložil, mu na Slovensku neumožňoval majorizovat drobné akcionáře a ovládat celý majetek fondu, česká verze tuto pojistku nepřijala, naopak „zakladatelské akcie“ uznávala. To vedlo k arogantnímu pocitu, kdy se zakladatelé považovali za vlastníky a fondy, tedy soubor svěřených akcií, prodávali, kupovali, v neprospěch drobných vlastníků zašantročovali.
Tuto ve skutečnosti téměř krádež prostou označuje Tomáš Ježek jako tunelování, třebaže známe řadu dalších tunelářských praktik, které zpronevěrám fondů předcházely i je následovaly. Nejde mu o nalezení eufemismu, naopak se této krasomluvě vysmívá: „Vskutku, žádné Boží přikázání nezakazuje tunelovat.“
Když rajskou dobu rozkrádání ukončila zřízením regulačních mechanismů vláda Josefa Tošovského, zmizelo už z majetku investičních fondů téměř 50 miliard korun. Zavřela se nad nimi voda, tuzemská i karibská. Úctyhodná částka, zároveň ovšem pouhá část nelegálních majetkových přesunů spojených s privatizací. Nikdo se už nedopočítá do haléře ani do milionu. Zůstane zapomenuta, ztráta jako rána osudu, z níž se snad časem vyhrabeme. Mnohé analýzy a konkrétní svědectví ukazují, že postup, který umožňoval pirátské praktiky, na jedné straně hromadící loupežné majetky, na druhé zbavující občany jejich podílu, vyplynul z počínání a koncepcí Klausovy vlády a do značné míry jejího předsedy. Vzhledem k uplynulému času a okolnosti, že v mnoha případech „nebyl porušen zákon“ (jak také porušit zákon, který neexistoval?), nelze produktivně uvažovat ani o odpovědnosti vyplývající z péče řádného hospodáře. Zbývá jen otázka, zda si zasloužíme, aby v čele státu stál politik pevně spojený s charakterem české privatizace devadesátých let.
Symbol této privatizace, kuponové knížky, jichž tehdy do českých domácností přibylo na dvanáct milionů, nelze samozřejmě ztotožňovat s literaturou, tak jako mezi ni nepatří knížky spořitelní. Zkusme se však zamyslet nad dominantním vlivem knížek kuponových a současným odlivem zájmu o literaturu, která formuje generace. A také ovšem nad obsahem hesla o svobodě, jímž byla nesena hromadná občanská vystoupení před osmnácti lety. Je výklad tohoto pojmu v novoliberálním pojetí cílem, k němuž máme směřovat, nebo je pro dnešek i budoucnost vhodnější svoboda občanů usilujících nejen o vlastní prospěch?
Úvaha o české privatizaci nemusí přinášet ani jen nekritickou oslavu, ani jen pláč nad rozlitým mlékem.
Autor je historik.
Tomáš Ježek: Zrození ze zkumavky. Svědectví o české privatizaci 1990–1997. Prostor, Praha 2007, 226 stran.