Pavouk v knihovně

Nový projekt Lenky Bartůňkové nese název Knihovna. Autorka si zvolila tentokrát pouze roli choreografky; jako tanečnice excelovaly Andrea Lamešová (ČR) spolu s Lotte Nouwkensovou (Belgie). Prostřednictvím své choreografie a kolem ní vytvořené atmosféry Bartůňková během půlhodiny sdělila nespočet informací, které divák musel rozluštit a poskládat jako puzzle v jedinečný příběh. Ten ho pak přenesl do oživlé říše knihoven, míst obvykle spících a tiše zádumčivých.

Z hluboké propasti tmavého vesmíru sálu se světelnou rychlostí vylíhlo tělo. Jeho prvotní póza – tělo rozevřené pod ohromnou energií a pak strnulé – bodla do očních sítnic. Sexuální obraz ženského lůna dával najevo, že tělo ženy je knihou k přečtení, že její pohybovou symboliku je třeba vyluštit. Kouřově nasvícená, klidná linie vyrovnaných knih vedla pohled k rozevřenému klínu. Knihy se pak vmžiku staly předmětem útoku vetřelců – lidských prstů.

Pak se tělo rozdvojilo v symetricky rozděleném teritoriu a divákovy smysly byly rychle vtaženy do děje také díky potemnělé a mystické světelné hře, jež přecházela od sněhobílých odstínů až po tóny šťavnatě oranžové. Kooperace světel a těl poskytovala smyslový požitek pro oko; vržené popelavé světlo brousilo a opisovalo svalové linie tanečnic. S každým dalším pohybem se stíny stěhovaly do nově vzniklých údolí ze skrytého živého masa a svalů. Tento světelný zásah proměnil dvě ženská pohlaví v pavouky, kteří se bez ostychu rozeběhli po prostoru. Začali v útrobách tmy mezi stránkami moudrých knih dravě a s chtíčem hledat něco, co by ukojilo jejich cizopasnou touhu po poznání. Nakonec se jim podařilo celou „knihovnu“ omotat svými neviditelnými, blankytnými lepivými sítěmi, a spředli tak vše v celistvý smotek. A zároveň tito neidentifikovatelní tvorové všemu vdechli patřičnou živočišnost a vlili do tichých knih svou energii. Světla naopak jako by opatrovala a chránila knihy, obyvatele posvátného místa, svou clonou. Dynamický dialog mezi živým a neživým dokázal na scéně vyvolat pocit, že i ty neoduševnělé, zotročené předměty se brání vniknutí a reagují na vzniklou dramatickou situaci.

Melodie od Rutman’s Stell Cello Ensemble se linuly jako vůně nedělního oběda v temně dunivých podprahových tónech, cestovaly v žilách dění a zrychlovaly jeho tep. Byly tu však i další zvukové stopy – vzájemné tělesné dotyky, tělo naráží na podlahu. Vše mělo jakousi pleskavou a mlaskavou příchuť. Zaslechli jsme také hlasité nádechy a výdechy, které se draly ze samotného dna plic obou tanečnic. I rekvizity dýchaly, listy šustily, šeptaly si a tvrdé vazby knih se zaklapávaly a opět otvíraly.

Zaklapnutí a bezcitné odmrštění knihy bleskově ukončilo choreografii. Nebyl ponechán dostatečný čas pro doznění zážitku, vše ve vteřině zmizelo, uniklo. Chyběl závěrečný výstřel energie, který by divák očekával. Posledním kouskem mozaiky byl obraz knihy, která po vyčerpávajícím boji prstů-žen-tanečnic-pavouků uzavře své nejtajnější nitro před bezbožným člověčím dychtěním po poznání. Klap!

Autorka je studentka konzervatoře Duncan Centre.