Africké dojmy

„Román“ Africké dojmy napsal Raymond Roussel na základě metody řetězení podobně znějících slov. V jeho díle, které bylo objeveno a doceněno až surrealisty a literární skupinou Oulipo, se směšuje nedostižná umanutost, magická obrazotvornost a obskurní, komplikované popisy. Jak o autorových textech napsal Michel Foucault: „Rousellovy mašinerie nevyrábějí bytí, nýbrž v něm udržují věci.“

Slavnostní chvíle se blížila.

Monarcha silným hlasem zahájil čtení textu napsaného v rodné řeči pomocí hieroglyfů na list pergamenu zavěšeného uprostřed úzké tabule.

Byla to bula, kterou se Talou, nyní již panovník Ponukele, na základě své náboženské moci vysvětil jako král Drelchkaffu.

Když byl doslov ukončen, panovník uchopil mešní konvičku, sloužící jako nádobka se svěceným olejem, pootočil se z profilu a po celé dlani pak rozetřel olej, aby si vzápětí konečky svých prstů pomazal čelo.

Potom konvičku vrátil na její místo a sestoupiv po oltářních schodech dolů, dospěl po několika krocích k nosítkám z listnatých větví, zastíněných fíkusem. Zde, nohu položenu na Yaourově mrtvole, vydal dlouhý radostný vzdech a vítězně pozvedl hlavu, aby přede všemi ponížil pozůstatky zesnulého krále.

Když se po tomto pyšném aktu vrátil zpět, předal Raovi okamžitě svlečený široký plášť.

Doprovázen svými šesti syny, kteří znovu zvedli jeho vlečku, pomalu kráčel směrem k nám a pak se obrátil k divadlu Nesrovnatelných, aby se postavil před dav.

Ve stejnou chvíli do středu esplanády dokráčely panovníkovy manželky.

Vzápětí se k nim připojil Rao nesoucí těžkou hliněnou mísu, kterou mezi nimi položil na zem.

Deset mladých žen se společně rozesadilo kolem nádoby plné hustého černavého pokrmu, který s chutí jedly, využívajíce ruky, aby jej vznesla k jejich rtům.

Po několika minutách úplně prázdnou hliněnou mísu Rao odnesl a nasycené černošky se vydaly na náměstí, kde se pustily do Luenn’chétuz, náboženského a po celé zemi uctívaného tance, vyhrazeného především pro velké slavnosti.

Zahájily několika pomalými obraty, smíšenými se svižnými a vlnivými pohyby.

Čas od času nechávaly ze svých dokořán otevřených úst uniknout strašlivému říhnutí, které se brzy a nesmírnou rychlostí opakovalo. Místo toho, aby tak odpudivé zvuky spolkly, nebránily jim, aby se vší silou šířily, jako kdyby mezi sebou soupeřily v třeskotu a zvučnosti.

Tento sborový chór, doprovázející jako nějaká hudba klidnou a půvabnou pavanu, nám předvedl zcela zvláštní účinky neznámého jídla, jež právě strávily.

Tanec se postupně oživil a nabyl na fantastické svéráznosti, zatímco ona říhnutí mocným crescendem bez ustání zvětšovala svou frekvenci a intenzitu.

Nastal okamžik úchvatného vyvrcholení, v jehož průběhu ty suché a ohlušující třeskoty rytmizovaly jakousi ďábelskou sarabandu; horečnatě bezuzdné baleríny, otřásané svým hrozným krkáním jako po úderech pěstí, se překřižovaly, vzájemně se následovaly a kroutily všemi směry, jako kdyby je zachvátilo nějaké závratné delirium.

Vše se pak rychle zklidnilo a balet po jednom dlouhém diminuendu skončil závěrečnou scénou oslavného rázu, zdůrazněnou korunou zvěčněným závěrečným akordem.

Mladé ženy, ještě zneklidněné přetrvávajícím škytáním, se pomalým krokem znovu vrátily na své původní místo.

Během představení Luenn’chétuz se Rao vydal na jižní stranu esplanády, aby zde pro skupinu černochů, tvořenou jednou ženou a dvěma muži, otevřel vězení.

Za silnou mříží se teď ještě ploužila jedna jediná samotářka.

Rao, prodíraje se mezi námi, vedl až do tancem vyšlapaných míst tři nové příchozí s vpředu spoutanýma rukama.

Jakési úzkostné ticho tížilo přítomné shromáždění, dojaté očekáváním hrdelního trestu, jemuž mělo trio spoutanců podstoupit.

Rao zpoza svého řemene vytáhl velkou sekyru, jejíž jaksepatří naostřená čepel byla vyrobena ze zvláštního dřeva, stejně tvrdého jako železo.

Dostavilo se několik otroků, kteří se k němu připojili, aby mu pomohli v jeho katovskému úkolu.

Jimi držený zrádce Gaiz-duh dostal rozkaz, aby si klekl na kolena a sklonil hlavu, zatímco dva další odsouzenci zůstávali nehybní.

Rao oběma rukama máchl sekyrou a třikrát udeřil do zrádcova krku. S posledním úderem se hlava skutálela na zem. Místo nebylo ani v nejmenším potřísněno rudými cákanci, a to kvůli onomu zvláštnímu ostrému dřevu, jež poté, co proniklo do masa, vyvolalo bezprostřední sražení krve a beze zbytku do sebe vsálo těch pár prvních kapek, jejichž výtoku se nedalo zabránit.

Hlava a trup získaly v místech oddělení šarlatový a pevný vzhled jatečních kusů.

Chtě nechtě si člověk musil připomenout pohádkové loutky, které díky dvojitému pozadí nějaké skříně obratně nahrazují herce a jsou na jevišti zřetelně rozřezány na kusy, předem vybavené klamným zdáním krvácejícího. Skutečnost mrtvoly zde přidala na působivosti husté rudosti, zručně vytvořené uměním štětce.

Otroci odnesli Gaiz-duhovy pozůstatky spolu s lehce potřísněnou sekyrou.

Vzápětí pak před Raoa postavili žhnoucí pánev, na níž se do ruda žhavily hroty dvou dlouhých kovových tyček, vsazených do obyčejných dřevěných rukojetí.

Mossem, druhý odsouzenec, klečel s tváří stočenou k oltáři, chodidly vystavenými všem pohledům a nehty prstů zabořenými do země.

Rao si z rukou jednoho otroka vzal pergamenovou ruličku a rozvinul ji; byl to falešný úmrtní Sirdažin list, kdysi sepsaný Mossemem.

Jeden černoch s pomocí obrovské palmy udržoval oheň při nepřetržité síle a záři.

Poté, co si za odsouzencem poklekl na koleno s pergamenem v levé ruce, Rao z pánve vytáhl žhnoucí tyčku a její hrot přitlačil na jeho pohledu se vystavující patu. Kůže praskala a otroky držený Mossem se kroutil bolestí.

Neúprosný Rao pokračoval ve své roli. Byl to samotný text pergamenu, jejž otrocky přepisoval na falšovatelovu nohu.

Občas tyčku, s níž pracoval, odložil do ohniště, aby se chopil její dvojnice, ve chvíli opuštění řeřavého dříví zcela žhnoucí.

Jakmile bylo levé chodidlo pokryto hieroglyfy, Rao v operaci pokračoval na pravé noze, používaje přitom postupně obou hrotů rudého, rychle chladnoucího železa.

Mossem, potlačuje temný řev, vyvíjel obrovské úsilí, aby unikl mučení.

Když tu lživou listinu přepsal až do posledního znaku, Rao se zvedl a otrokům poručil, aby pustili Mossema, jenž zachvácen strašnými křečemi pak před našima očima vydechl, zdrcen dlouhým mučením.

Tělo bylo odvezeno, stejně tak jako pergamen a ohřívadlo.

 

Vrátivše se na své místo, otroci se zmocnili Rul, podivuhodně krásné Ponukelejky, poslední přežívající z té nešťastné trojice. Odsouzená, jejíž vlasy předváděly dlouhé a hvězdicovitě zasázené zlaté jehlice, nosila nad suknicí sametový a napůl roztržený rudý korzet; to v sobě obsahovalo do očí bijící podobnost s bizarním znamením vepsaným do Sirdažina čela.

Klečíc na kolenou podobně jako Mossem, hrdá Rul se marně pokoušela o beznadějný odpor.

Rao jí z vlasů vytáhl zlatou jehlici a její špici pak šikmo zabodával do zad k smrti odsouzené, když si vpravo vybral jeden kroužek kůže, jejž bylo vidět pod první šněrovací dírkou rudého korzetu se zauzleným a sešlým šněrovadlem; potom pod pomalým a pravidelným tlakem zatlačoval ostrou jehlici, která pronikla hluboko do těla.

Uprostřed výkřiků, vyvolaných tím příšerným bodáním, Sirdah, jež poznala hlas své matky, se vrhla k Talouovým nohám, a úpěnlivě prosila o vládcovu shovívavost.

Rao, jako kdyby měl vyslechnout nějaké nečekané rozkazy, se vzápětí otočil k panovníkovi, který mu neúprosným gestem poručil pokračovat ve výkonu trestu.

Další jehlice, vytažená z černých pletenců vlasů, byla vtlačena do druhého kroužku, a tak se postupně naježila celá řada třpytivých zlatých tyček; operace, vedená nyní po levé straně, dovršila vyčištění vlasů postupným zaplněním všech šněrovacích kroužků.

V jednom okamžiku nešťastnice přestala křičet, neboť do srdce proniknuvší špice přinesla smrt.

Neurvale uchopená mrtvola zmizela jako ty dvě před ní.

Talou zvedl Sirdah, oněmělou a plnou úzkosti, a zamířil k sochám, stojícím v řadě vedle Burzy. Válečníci se stáhli, aby uvolnili plochu, a vládce, k němuž se okamžitě připojila naše skupina, vyslal znamení Norbertovi, jenž přicházeje ke komůrce, hlasitě zavolal na svou sestru.

Na střeše se vzápětí okénko špehýrky pomalu nadzvedlo a sklopilo nazad, vytlačováno zevnitř jemnou rukou Louisy Montalescotové, která se objevila v zejícím otvoru, k němuž stoupala po příčkách žebříku.

Vyčnívajíc do půli těla se náhle zastavila a obrátila se k nám tváří. Byla neobyčejně krásná ve svém přestrojení za důstojníka a s dlouhými blonďatými kučerami, jež volně spadaly zpod úzkého a k uchu natočeného policejního čepce.

Modrý dolman, obepínající její nádhernou postavu, zdobily po pravé straně úzké a třpytivé šňůrky ze zlata; a právě odtud vycházel tichý akord, který bylo až dosud slyšet za stěnami komůrky a který vytvářelo samo dýchání mladé ženy v důsledku chirurgické komunikace mezi plicní bází a souborem zohýbaných ozdobných prýmek sloužících k zakrytí pružných a volných zvukových trubiček. Zlaté konečky, visící na konci prýmek jako půvabně prodloužená závažíčka, byly duté a uvnitř vybavené vibrujícím plátkem. S každým stažením plic procházela určitá dávka vydechnutého vzduchu početnými kanálky a uvádějíc do pohybu jejich plátky, vyvolávala harmonickou rezonanci.

Na levém rameni svůdné vězeňkyně nehnutě seděla ochočená straka.

Louisa najednou zahlédla Yaourovo tělo, které stále leželo ve své Gretchenině róbě, stíněno opadávajícím fíkusem. V její tváři bylo vidět silným dojetím vyvolaný nervózní pláč, jejž zakrývala rukou, a její hruď svíraly strašlivé vzlyky, které tím, že je zrychlovaly, zdůrazňovaly akordy jejích šňůrek.

Netrpělivý Talou přísně pronesl několik nesrozumitelných slov, jež nešťastnou mladou ženu vyzývala k pořádku.

Potlačujíc své bolestné úzkosti, vztáhla svou pravou ruku ke strace, jejíž nožky se horlivě uchytily na znenadání nabídnutém ukazováčku.

Louisa v širokém gestu natáhla svou paži, jako kdyby chtěla odhodit ptáčka, který vzlétl a snesl se na písek před hélótovu sochu.

Dva sotva postřehnutelné otvory, vzdálené od sebe více než jeden metr, procházely těsně nad zemí viditelnou stranou černého podstavce.

Straka se přiblížila k tomu vzdálenějšímu z nich; do něho pak okamžitě vnikl její zobáček a do chodu uvedl jakousi vnitřní pružinu.

Sjízdná plošina se vzápětí pomalu rozhoupala, vnořujíc se vlevo dovnitř podstavce, aby se pak vpravo vynořila nad svou obvyklou úrovní.

Rovnováha byla přerušena a vozidlo zatížené tragickou sochou se pomalu přemísťovalo po želatinových kolejích, které se nyní vyznačovaly dosti citelným spádem. Čtyři kola s černými lamelami byla před vykolejením chráněna vnitřní obrubou, jež mírně přesahovala jejich tratí pevně držený ráfek.

Jakmile dojel na konec krátkého sjezdu, vagónek se náhle zastavil o hranu podstavce.

Během oněch několika vteřin jízdy se hopkající straka přenesla k druhému otvoru, v němž rychle zmizel její zobáček.

S novým spuštěním zamířil houpavý pohyb na opačnou stranu. Prudce vyhoupnutý vozík – pak vlastní vahou stržený vpravo – projížděl bez motoru tichou tratí a narazil do druhé hrany podstavce, jehož stěna se nyní zvedala jako překážka před klesající plošinou.

Ono tam a zpátky se několikrát zopakovalo díky manévru straky, jež bez přestání kmitala od jednoho otvoru k druhému. Hélótova socha splývala s vagónkem, s nímž prožívala všechny jízdy, a jejich společná váha byl natolik nepatrná, že koleje vzdor jejich nesoudržnosti nevykazovaly ani tu nejmenší stopu zploštění či zlomu.

Talou nadšeně pozoroval úspěšnost nebezpečného pokusu, který si sám představoval, aniž by však věřil v jeho uskutečnění.

 

Straka sama od sebe přestala se svými poskoky a několika mávnutími křídel dolétla k bustě Immanuela Kanta; vlevo na vrcholu podstavce se táhl malý hřad, na němž se pták usadil.

Vnitřek lebky okamžitě prozářilo silné osvětlení a její stěny, pod linií obočí výrazně tenké, se dokonale zprůhlednily.

Bylo možné si představit přítomnost množství do všech stran zamířených reflektorů, protože z planoucího ohniska zprudka tryskaly žhnoucí paprsky, zpodobující plameny génia.

Straka se náhle vznesla, aby vzápětí usedla na svůj hřad, neustále hasíc a zapalujíc lebeční vrcholek, jenž sám zářil tisícem ohňů, zatímco postava, uši a šíje zůstávaly temné.

S každým dosedem se zdálo, že se v náhle oslňujícím myslitelově mozku zrodila nějaká znamenitá myšlenka.

 

Pták opustil bustu a usedl na široký podstavec svěřený skupině pochopů; slídivý zobáček se tentokrát vnořil do jakéhosi úzkého a šikmého průchodu a uvedl do chodu neviditelný a citlivý mechanismus.

Na otázku: „Je to zde, kde se ti uprchlíci skrývají?“ před svým klášterem stojící jeptiška odpověděla: „Ne“ a vytrvale odkláněla hlavu napravo a nalevo s každým hlubokým úderem zobáčku zobajícího ptáka.

 

Straka se konečně dotkla plošiny, hladké jako podlaha, na níž stály poslední dvě sochy; místo zvolené inteligentním zvířátkem představovalo jemnou růžici, vtlačenou svým lehkým zatížením o půl palce hlouběji.

Ve stejnou chvíli se regent ještě hlouběji sklonil před Ludvíkem XV., s nímž taková slušnost ani nepohnula.

Na místě poskakující pták dovršil několik ceremoniálních pozdravů a pak znovu přelétl na rameno své paničky.

Louisa po jednom dlouhém pohledu na Yaoura opět sestoupila do komůrky a rychle zavřela špehýrku, jako kdyby ji cosi nutilo vrátit se k nějaké záhadné práci.

Z francouzštiny přeložil Miroslav Drozd.

Kniha Africké dojmy vyjde v nakladatelství Dauphin.

Raymond Roussel se narodil v roce 1877 v Paříži, kde také jako výrazný muzikální talent vystudoval hudební konzervatoř. Ve svých dvaceti letech vydal La Doublure, román ve verších. Dílo nevzbudilo ani ten nejmenší ohlas, což je možné pokládat za příčinu vzniku autorovy neurastenie, jež ho provázela celým životem. V roce 1904 vydává tři poémy La Vue, jejichž slovní asonance a imaginace, přesahuijící všechny meze představivosti, se stávají podstatným rysem jeho dvou základních „románů“: Afrických dojmů (Impressions d’Afrique 1910) a Locus Solus (1914, Dauphin 2002). Raymond Roussel svůj život zakončil dobrovolně 14. července 1933 v Palermu.

–md–