Cenzura je skoro stejně stará jako knihtisk: pouhých 42 let po Gutenbergově vynálezu ji zřídil v roce 1486 arcibiskup mohučský a u nás byla skutečně zrušena poprvé až v roce 1989. Dvakrát došlo k jejímu krátkodobému zrušení a zrovna tato období mají letos výročí. Poprvé to bylo v roce 1848 a podruhé v roce 1968.
Cenzura byla v českých zemích poprvé zrušena císařským dekretem 15. března 1848, po násilném přerušení jednání ústavodárného sněmu v březnu 1849 a vydání tzv. oktrojované ústavy. Po vyhlášení stavu obležení nad Prahou byly deklarovány tzv. tiskové patenty, které tak silně kritizoval Karel Havlíček Borovský ve svých Národních novinách, jež byly zastaveny v lednu 1850. Ve vydání ze 6. dubna 1849 reagoval Havlíček na zákon o tisku vydaný téhož roku 13. března, protože dle paragrafu 19 tohoto zákona byl zapovězen podomní obchod s tištěnými spisy, vyvolávání, rozdávání, dražení a přilepování tiskopisů na veřejné ulici. Havlíček ve zmíněném článku tento paragraf odsoudil jako neliberální a vůči chudině nelidský. Nový tiskový zákon pak vyšel 27. května 1852 a obsahoval již jasné regulační nástroje: tiskové koncese, kauce, systém výstrah a inzertní daň. Na trhu poté zůstaly jen literární a osvětové tiskoviny, jako například Lumír, Hospodářské noviny, Posel z Prahy a Humoristické listy, a Havlíček byl odvezen násilím do Brixenu. V roce 1869 byly navíc zavedeny tiskové porotní soudy. Cenzuru ale neprováděla policie, nýbrž úředníci státního zastupitelství.
Mnichov i pro tisk
Ani po založení samostatné Československé republiky jsme na cenzuru nezapomněli a hned v roce 1923 byl přijat zákon č. 50/1923 „na ochranu republiky“, který stanovoval odpovědnost za zveřejněný obsah redaktorovi a říkalo se v něm rovněž, že obsahem tiskopisu lze spáchat zločin zrady státního tajemství nebo přečin nedovoleného zpravodajství a podněcování k trestné činnosti.
Další zpřísnění přinesly mnichovské dohody podepsané na konci září 1938: dotkly se jak struktury, tak obsahu novin. Prvním krokem k likvidaci řady titulů byla redukce politických stran a založení dvou nových. Dne 18. listopadu 1938 vznikla Strana národní jednoty a 11. prosince Národní strana práce. Zákazem ostatních stran zanikly všechny stranické noviny. Odhaduje se, že koncem roku 1938 zaniklo v Čechách a na Moravě 1900 titulů. V témže roce koncem září, tedy v době mobilizace, byla i pro zbylých pár titulů při ministerstvu vnitra utvořena Ústřední cenzurní komise.
Hitlerovým výnosem z 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a vzápětí byla vydána směrnice o nové organizaci tiskové služby a 29. března 1939 následovalo rozhodnutí, aby byla i při okresních úřadech zavedena funkce tiskových referentů, úředníků protektorátní správy. Hlavní roli po 15. březnu hrálo Ústředí tiskové dozorčí služby, které fungovalo při tiskovém odboru Úřadu říšského protektora.
Sdělovací prostředky byly řízeny Úřadem lidové osvěty, který byl k 15. červnu 1942 sloučen s ministerstvem školství a národní osvěty. Na konci války vycházelo už jen okolo 500 titulů, včetně těch odborných.
Schvalovací razítko
V květnu 1945 převzalo řízení tisku ministerstvo informací, v jehož čele stál komunista Václav Kopecký, a ten hned po válce začal budovat model totalitního způsobu řízení a regulace médií. Papír byl na příděl a mohl rovněž sloužit jako forma nátlaku.
K utužení tohoto centrálního systému došlo hned po únoru 1948. Média musela plnit mobilizační a ideologickou funkci a neodpovídala za svoji činnost ani veřejnosti, ani svým vydavatelům, nýbrž vedoucí politické síle, tedy KSČ. Na základě těchto směrnic a stranických usnesení (zákony ještě nebyly vydány) bylo okamžitě zastaveno 570 titulů a zavedeny přísné kontroly obsahu i personálního obsazení redakcí.
Podle usnesení politického byra ÚV KSČ o systému tisku z 6. a 20. prosince 1954 byla přijata opatření především ke zrušení a sloučení dalších 98 časopisů a snížení nákladu a periodicity značného počtu časopisů vydávaných zájmovými organizacemi. Počet výtisků na 1000 obyvatel se snížil na 177, na Západě byl v téže době přibližně dvojnásobný. Obtah každé stránky, který šel do tisku, musel mít schvalovací razítko a parafu příslušného cenzora a tahle to fungovalo až do začátku roku 1968. Například jen v roce 1967 v redakci Literárních novin zasáhla cenzura do obsahu 141krát.
Podruhé padla v Československu cenzura dne 4. února 1968, tedy brzy po páduz prezidenta Antonína Novotného za tzv. Pražského jara, a stalo se to v televizi. V Televizních novinách byl tehdy odvysílán rozhovor Kamila Wintera s Eduardem Goldstückerem o svobodě projevu Ladislavu Mňačkovi, který byl v té době v emigraci, a o studentských protestech na Strahově. Profesor Goldstücker blíže objasňoval i okolnosti IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů z roku 1967, po němž došlo k zákazu Literárních novin a na němž vyslovil Alexandr Kliment požadavek na zrušení cenzury.
Podobný rozhovor jsem uveřejnil v únoru i já v Mladém světě a vedl jsem ho se spisovateli Arnoštem Lustigem a Janem Procházkou o našem vztahu k Izraeli a o nevraživosti a podezíravosti vůči inteligenci. Vyšel pod názvem „Neříkám nic jiného, než co si myslí šofér, než co si myslí paní, která uklízí, než co si myslí obyčejní lidé“ v sedmém čísle, čili v druhé půli února roku 1968 (ročník X).
Další průlom pak přinesly dvě debaty s mládeží o minulosti, z nichž první se konala 14. března a měla název Mladí se ptají. Na ní vystoupil Josef Smrkovský, Jan Procházka, Zdeněk Hejzlar, Pavel Kohout a další. Záznam besedy ve zkrácením znění dokonce otisklo další den Rudé právo.
Naživo a bez cenzury
Po zveřejnění tzv. Akčního programu Komunistické strany, který byl přijat 5. dubna, dostal vývoj ještě rychlejší spád. Za pár dní poté, 9. dubna, začala Československá televize vysílat pořad s názvem Mezi námi s podtitulem Zajímaví lidé v hovoru i sporu. Pořad byl produkován každý týden v úterý po Televizních novinách a jeho autorem byl Vladimír Tosek. Vysílal se v přímém přenosu, a to byla samozřejmě ta velká změna. Něco takového do té doby bylo nemyslitelné. Kromě autora se v moderování střídali Jiří Kantůrek, Ladislav Daneš, Jiří Ruml a další.
Československý rozhlas dle pamětníků, jako je například Luboš Dobrovský, začal bez cenzury vysílat rovněž od února komentované zpravodajství každý večer po desáté hodině v redakci Milana Weinera a o něco později pořad s názvem Písničky s telefonem, který moderovali Věra Šťovíčková, Sláva Volný, Rudolf Zeman, Jiří Dienstbier, Jeronym Janíček a jiní odvážnější redaktoři. Odvahu postupně získávala i další média.
Období svobody však bylo velice krátké. Oficiálně byla cenzura zrušena v Národním shromáždění až ve dnech 25. a 26. června (to už nikoho nezajímalo) a znovu zavedena byla dne 26. září 1968, tedy měsíc po okupaci, kdy byl zřízen Úřad pro tisk a informace, což byl krycí název pro cenzuru. Během roku 1969 došlo ke zrušení 177 titulů, takže v roce 1970 vycházelo v Československu 1088 periodik, což byl přibližně jen dvojnásobek toho, co vycházelo na konci války.
Autor je novinář a spisovatel.