Kdo a proč jezdí za poznáním života opravdických revolucionářů z Chiapasu a co si odtamtud odváží?
K pódiu se blíží hvězda večera. V hledišti to vře, publikum začalo lovit nejlepší pozici. Hvězdu zasypává smršť blikajících fotoblesků. Extáze graduje. „Konečně ho vidím,“ říká mi mladík z Německa. A nejen vidí, památku si ihned zvěční fotoaparátem.
Událost s velkým U se nekonala v hale pro tisíce lidí, neoslňovaly nás reflektory ani billboardy sponzorů a k mikrofonu si nestoupla žádná pop-celebrita. Místem prožitku byl jihomexický stát Chiapas a událostí jedno z mnoha Setkání za důstojnost, lidskost a proti neoliberalismu, která pravidelně iniciují povstalečtí mayští rolníci, známí jako (neo)zapatisté. Hvězdou byl jejich mluvčí a organický intelektuál subcommandante Marcos.
Zapatisté: globální hnutí
Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) povstala na nový rok 1994. Postupně se z guerilly proměnila až na – slovy sociologa Alaina Touraina – „globální hnutí“. Úspěch umožnil i vágní politický slovník, jenž upustil od tradičních vyjadřovacích prostředků guerill (třídní boj, socialismus, imperialismus atd.) a hovoří spíše o důstojnosti, občanské společnosti, demokracii, autonomii či právu na kulturní sebeurčení.
Hlavně intelektuálové, novináři, lidskoprávní a grassroots aktivisté a členové NGOs vyslyšeli výzvu zapatistů a sledováním konfliktu znemožnili armádě zasáhnout plnou silou. Zapatisté si vyvzdorovali autonomní území, na kterém kooperuje kolem čtyřicítky vesnic. Změnu ale nezaznamenal jen Chiapas, nýbrž celý svět. Mexický antropolog Xochitl Leyva Solano využívá konceptu „síťového propojování sociálních hnutí“ k tomu, aby popsal, jakým způsobem zapatisté inspirovali různé aktéry nejen k solidaritě, ale i k artikulaci jejich vlastních problémů.
Simulakrum vs. realita
Popularita povstalců má i své stinné stránky. Čím dál od reálií, tím jsou informace schematičtější a ideologičtější. Život lidí v jihovýchodním Chiapasu nabývá ve světě celé řady podob.
Diskursy o zapatistech se sbíhají právě na akcích typu výše popsaného Setkání (proběhlo jich už přes třicet, s účastí jednoho až tří tisíc lidí). Na zapatistickém území jsou představy cizinců vystaveny realitě. Místo rozbití iluzí nárazem o „banální“ realitu ale dochází k opaku. Iluze jsou potvrzeny prostřednictvím intenzivního osobního prožitku. Ti, kteří to zažili, zdůrazňují zkušenost „být konečně tam“, „zažít to na vlastní kůži“, „být v ráji“, která má ovšem různé obsahy – podle toho, kdo si co do zapatistického území promítá. Naopak kritika bývá nežádoucí, v ráji pro ni není místo. Když můj kolega tvrdil třem americkým účastnicím Setkání, že je matoucí, když k nám hovoří pouze zapatističtí funkcionáři, odbyli ho slovy: „To si snad myslíš, že nám neříkají pravdu?“
Prožitek „ráje“
„Já se tady cítím úplně svobodně, to je ono, tak chutná anarchie v praxi,“ prohlašuje anarchista ze San Franciska. „Honem, kde je nějaký zakuklený zapatista, chceme se s ním vyfotit, ať se můžeme chlubit doma!“ volají dvě dívky ze střední Evropy. „Ty vole, foť to, Marcos jde,“ přistihnu sám sebe „při činu“.
Mladík ze San Franciska na Setkání prožíval ráj – internalizoval si představu zapatistických komunit jako vysněných anarchistických společenství. Dosáhl konečného cíle potvrzení svého světového názoru. Co má ale společného křesťanský koncept ráje s deklarativně protináboženským anarchismem?
Už Nietzsche odhalil křesťanskou povahu jedné verze anarchismu – anarchistické ideologie. Ta vychází z jednoho příběhu Dějin (odvěký svár tříd), jež jsou završeny zlomovou událostí (apokalypsou a posledním soudem je sociální revoluce) a po které přichází vítězné bezčasí v podobě ráje – harmonicky žijících pospolitostí, kde budou žít všichni šťastně až do smrti. Poutníkovi z Kalifornie se zpřítomnil ráj tady a teď. Byť byl jeho prožitek intenzivně zakoušený jako reálný, vycházel z chybného a pro zapatisty škodlivého základu. Vedle exotizace a kolonizace vsazováním chiapaských reálií do euroamerických konceptů je problematický hlavně fenomén bezčasí. Ten implikuje, že zapatisté toho už dosáhli, jsou v cíli a žijí v konečné harmonii. Neprávem: zapatistický sociální prostor se každodenně ustavuje a prochází vývojem. Sami zapatisté říkají, že je před nimi ještě dlouhá cesta bez cíle. Harmonie je iluzí – i zapatisté mají svůj systém spravedlnosti včetně věznic a hlavně je jejich území vystaveno nebezpečí ze strany odpůrců a mexické armády. Pozorovatelé opět hovoří o porušování lidských práv, vraždách, mučení, vyhánění rolníků, znásilňování atd. Zatímco turisté sní o ráji, probíhá stěží viditelná válka. Jaképak bezčasí?
Revoluční turisté ovšem přijeli na Setkání s jinými cíli – vidět své celebrity, vyfotografovat je, vzrušit se, nakoupit. Vize bezčasí jim znemožnila vidět časovou kontinuitu zapatismu i situaci, v níž je podle mnohých otevřená válka nejen v Chiapasu, ale i celém Mexiku na spadnutí. Fragmentární prožitky, vlastní masové turistice, jsou nedílnou součástí i revoluční turistiky, v níž se tak politika redukuje na sekvenci extatických pocitů. Důraz na prožitek zapadá do povahy společností hojnosti, z nichž pochází většina revolučních turistů a o kterých německý sociolog Gerhard Schultze hovoří jako o Erlebnisgesellschaft – zážitkové společnosti.
Kup si revoluci
Identitou turisty je identita nakupujícího. Například obchod se suvenýry je okázalým svátkem spotřeby. Nejinak tomu je u revolučních turistů. Popularita zapatismu dala paradoxně vzniknout kapitalistické ekonomice – prodeji revoluce. Tu provozují i sami zapatisté, kteří odmítají peníze od mexického státu, a tak jsou závislí na zdrojích z vnějšku. I ve svém autonomním vzdělávacím systému děti učí směnnému obchodu „s lidskou tváří“. Jak sami naznačují, neučit je dnes peněžní směně by bylo nestrategické.
Na prodej revoluce ovšem zapatisté nemají patent. Jejich hnutí se díky své vizuální atraktivitě a popularitě stalo zdrojem obživy řady lidí. Největší vitrínou s revolučními suvenýry je chiapaské město San Cristóbal de las Casas. V něm si člověk může koupit téměř cokoli – od triček, propisek a čapek až po pohlednice, zapalovače, obrazy, dýmky či kukly. Vše s tematikou vzbouřených povstalců.
Do San Cristóbalu de las Casas i k zapatistům denně přijíždějí revoluční turisté. Některé zapatistické vesnice pro ně dokonce postavily domky opodál, v nichž si turistů nikdo kromě dětí nevšímá. Do Chiapasu se organizují i zájezdy cestovních kanceláří. Na jednom z nich, o kterém psal americký antropolog Evon Z. Vogt, byla hlavním lákadlem možnost hodinu se zapatisty hovořit.
I zde nacházíme paradox. Chiapas se stává atraktivní pro turisty (i ty revoluční), a tak do něj po desetiletích ignorace proudí státní peníze na rozvoj cestovního ruchu. Boom infrastruktury a služeb je rapidní. Po Chiapasu se staví řada silnic a prezident Félipe Calderón domorodcům slibuje, že vzniknou nové pracovní příležitosti. Co na to povstalci? Jsou proti: stavba infrastruktury je často destruktivní. Kvůli cestám jsou ničeny vesnice, které stojí developerům v cestě. Lidé jsou vyháněni bez náhrady i jakékoli záchytné sociální sítě. A nová pracovní místa? „Ale jaká?“ ptají se domorodci. „To se máme stát nosiči kufrů turistů, umývat po nich záchody a hotely a servilně se jim vystavovat jako kulturní atrakce?“ dodávají. Výstižně.
Na téže infrastruktuře podnikají cesty za dobrodružstvím organizované zájezdy i neorganizované výlety revoluční turisté. Prožitek, exotika, nekritičnost i jistá povrchnost jim nedovolí dopídit se paradoxů, o nichž byla řeč. Můžeme to vůbec chtít po lidech, kteří jsou „na dovolené“ a tak blízko ráji?
Autor je student antropologie na FHS UK a redaktor časopisu A-kontra.