Bílá kniha terciárního vzdělávání, předložená na začátku května k veřejné diskusi ministerstvem školství, se prezentuje jako materiál, který „poskytne expertní oporu pro politická rozhodnutí v dlouhodobé perspektivě řadou na sebe navazujících kroků reformovat systém terciárního vzdělávání“. Politickou vizi lze ale vyluštit již z té části návrhu, kterému se zatím nedostalo větší pozornosti. Jde o „třetí roli“ univerzit.
Bílá kniha uvádí „třetí roli“ univerzit takto: „Vysoké školy se postupně na celém světě proměňují z institucí, které v první řadě zajišťovaly mezigenerační transfer znalostí a vědomostí, v instituce hrající klíčovou roli v produkci znalostí a tvorbě inovačního potenciálu.“ Tato nová role je specifikována především jako těsnější propojení mezi vysokými školami, sektory průmyslu a služeb a národní a regionální politikou – jak co do financování, zakázek a přenosu technologií, tak konkrétní výzkumné spolupráce. Proto mají být zástupci průmyslu a politiky více přítomni i ve správních radách škol. Vysoké školy se mají stát „centry inovačního procesu“; akademičtí pracovníci musí vedle své odborné specializace pěstovat také manažerské schopnosti a „prodat“ výsledky své práce, především do soukromé sféry. Dejme si toto vymezení třetí role univerzit do širšího mezinárodního kontextu – což nám v předmluvě slibuje sama Bílá kniha, ale činí tak velmi výběrově.
Společnost? Průmysl!
Myšlenka třetí role univerzit se formovala v reakci na požadavek společenské vykazatelnosti akademických institucí, který se objevil po vyhoření osvícenských příběhů legitimizujících univerzitu jako chrám vědění, jenž má smysl sám o sobě nebo jako prostředek k dějinné emancipaci lidstva. Propojení vysokých škol (a akademických institucí obecně) s průmyslem a národními a regionálními politikami prosazujícími „znalostní ekonomiku“ představuje jednu z možných odpovědí na toto legitimizační vakuum. Není však jedinou možnou odpovědí.
Například zpráva o hodnocení „třetí role“ univerzit vypracovaná Sussexskou univerzitou z roku 2003 vymezuje třetí roli obecněji jako aktivity, které se týkají vytváření, užívání a uplatnění znalostí a jiných univerzitních kapacit mimo akademické prostředí. Jinými slovy jde o interakci mezi univerzitami a zbytkem společnosti. Tato zpráva zdůrazňuje, že v žádném případě se nejedná pouze o komerční využití znalostí a dovedností. „Společnost“ ve vztahu k univerzitám představuje nejen byznys, průmysl a regionální politika, ale také místní samosprávy, neziskové organizace, občanské komunity, muzea, média. Britská vláda tak například financuje v tomto směru působící Národní koordinační centrum pro zapojení veřejnosti. V Nizozemí, které nám je též Bílou knihou dáváno za příklad, už mnoho let fungují „vědecké dílny“ (science shops), ve kterých univerzity v rámci výuky realizují projekty na zadání místních komunit a ve spolupráci s nimi.
V „naší“ Bílé knize se o místních samosprávách či občanské společnosti nedočteme zhola nic. Zřejmě se v těchto místech netočí množství peněz, které by stálo za povšimnutí. Pojem „společenského užitku“ je vytunelován komerční hodnotou.
Podivné perpetuum mobile
Problém je však závažnější. Pojem „třetí role“ sugeruje, že tu existují ještě další dvě „tradiční“ role, výuka a výzkum, které se řídí jinou logikou. Tak tomu však není. Současně s reformou vysokého školství probíhá reforma výzkumu a vývoje, která směřuje k nastolení téhož režimu. Kritéria hodnocení a financování výzkumu z veřejných rozpočtů stále výrazně upřednostňují orientaci na průmyslově uplatnitelný výzkum (výsledky v podobě patentů, technologií, plemen) a spolupráci s komerčním sektorem; i vědecká „excelence“ v oblasti tzv. základního bádání (vysoké impaktní faktory) je přitom soustředěna především do těch oblastí výzkumu, jehož výsledky jsou potenciálně dobře komerčně využitelné (high–tech medicínský výzkum, biochemie, biotechnologie). Aktivity ve vztahu k širší veřejnosti – veřejné přednášky, publikování v nespecializovaných médiích a dokonce ani expertní zprávy – nejsou vůbec hodnoceny. To vzhledem k časové náročnosti akademické práce znamená, že jsou v podstatě sankcionovány.
V oblasti výuky může pak velmi podobným směrem vést plánované zavedení školného. To bude absolventy tlačit k tomu, aby své vzdělání kapitalizovali primárně ekonomicky (ostatní bude představovat jen možný bonus). Pro školné se v Bílé knize argumentuje tím, že průměrná mzda vysokoškoláka je zhruba 1,8krát vyšší než u středoškoláka (v roce 2006 dosahovala téměř 40 tisíc měsíčně). Placené studium tedy představuje investici do zajištění vlastní budoucnosti. Vzápětí se ale říká, že téměř čtvrtina z vysokoškoláků nedosáhla ani na průměrnou mzdu v zemi. Valnou většinu z nich budou zřejmě tvořit vysokoškoláci zaměstnaní ve veřejném a neziskovém sektoru (včetně, paradoxně, asistentů a odborných asistentů na vysokých školách, alespoň v sociálních a humanitních oborech). Aby byli schopni studium zaplatit, natož aby se jim „vyplatilo“, budou vysokoškoláci tlačeni opouštět veřejný a neziskový sektor ve prospěch soukromého. Bílá kniha tuto úvahu potvrzuje tím, když slibuje, že pracovníkům s „velkou společenskou důležitostí“ ve veřejném sektoru může, jako výjimku z pravidla, stát na splácení školného přispívat.
Spíše než o tři vyvažující se role vysokých škol jde tedy o roli jednu, která se uskutečňuje třemi způsoby. Návrh reformy vědy a výzkumu si ji vytkl přímo jako své motto: „Vytvořit inovační prostředí tak, aby platilo: Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze.“
Naturalizovaný neoliberalismus
Reformu vysokého školství potřebujeme. A potřebujeme o ní debatu odbornou a zároveň politickou. Jejím předpokladem je vyslovení politických vizí, které návrhy rámují. To, co lze vyčíst z předložené Bílé knihy, je vize hodnoty přepočitatelné na peníze, znalosti soustředěné do rukou specialistů, pojetí inovačního řešení výlučně jako změny technologií, nikoli (také) sociálních vztahů, ochabování veřejného sektoru a vymístění sektoru neziskového.
Nenechme si znovu a znovu namlouvat – v kauze radaru, kulturní politiky, reforem ve zdravotnictví – že tu jde o čistě odborné problémy a řešení. Jde především o politickou vizi společnosti, ve které budeme společně žít. Nenechme si namluvit, že neoliberalismus je (a)politickou nutností dneška. Jinak se jí stane.
Autorka působí v Sociologickém ústavu AV ČR a spolupracuje se Zeleným kruhem, asociací ekologických nevládních organizací.