Krize na mezinárodních finančních trzích se prohlubuje a odhaluje přitom pravou podstatu „volného trhu“ jako mašinérie na privatizaci zisků a socializaci ztrát.
Reakce americké vlády na současnou krizi finančních trhů je u nás nejčastěji komentována s rozpaky nad tím, jak silně stát zasahuje do „volného trhu“. Od Američanů jsme se přece měli učit, jak prospěšné je nechat ekonomické aktéry jednat podle jejich vlastního uvážení. Meze a zpětnou vazbu jim nemá poskytovat státní regulace, ale především zisky a ztráty, které budou sklízet. A nemá přitom jít jen o ekonomické aktéry v úzkém slova smyslu, ale také o pacienty, studenty, vědce, umělce, důchodce… prostě o všechna různá převtělení, v nichž jsme dnes podrobováni neoliberálním reformám.
Stát ve službách kapitálu
Nářek nad státními zásahy oplakává ale mrtvolu, která nikdy nežila. „Volný trh“ představuje slogan, pod kterým se uskutečnilo monstrózní a mnohostranné propojení státu a soukromého podnikatelského sektoru. Většinou však nikoli v podobě veřejně známých a vykazatelných toků, pravidel a dohod, ale spíše kvaziveřejných a jistě i zcela neveřejných (a nezákonných) propojení. Nastavení daňového systému (otázka nejen výše daní, ale také toho, co je možné z daní odečíst a co nikoli, a nejrůznějších daňových výjimek), masivní subvence průmyslu a zemědělství a opatření na ochranu domácího trhu (v oblasti zemědělství to není jen neslavně známá EU, ale také Spojené státy), nákupu velkého množství služeb od soukromých firem, které dříve zajišťovala veřejná sféra (nejen v oblasti zdravotní péče, ale třeba i války a bezpečnosti), cílené veřejné zakázky. Jak například napsal 19. srpna George Monbiot, komentátor deníku The Guardian, klíčovým motivem výstavby protiraketového deštníku je potřeba otevření obřího projektu, který se stane kanálem pro tok veřejných financí do vojenského průmyslu.
Politická elita přitom v těchto transakcích nepřijde zkrátka. Když zůstaneme jen u zákonných propojení, tato elita se pohybuje napříč státním a soukromým sektorem (například Henry Paulson, současný americký ministr financí, který stojí za návrhem masivního odkupu špatných úvěrů od soukromých firem, přišel do funkce přímo z vedení firmy Goldman Sachs); soukromí hráči platí rozhodující část nákladů na předvolební kampaně politiků a stovky milionů dolarů vydávají na lobbing. Jestli kdy Spojené
státy prosazovaly opravdu volný, otevřený trh, tak jedině mimo své vlastní území a jako nástroj expanze vlastního průmyslu a zájmů.
Socializace rizik a ztrát, která se dnes roztáčí na plné obrátky, je jen druhou stranou privatizace zisků. Česká transformace s jejím tunelováním a záchranami bank nebyla zločinem na těle volného trhu, byla jen poněkud porevolučně obhroublá. Teď máme možnost učit se kinetiku „volného trhu“ od expertů v přímém přenosu.
Ekonomika dluhů
Vláda Spojených států se snaží prosadit vyčlenění 700 miliard dolarů (téměř 12 bilionů Kč) ze státního rozpočtu na vykupování špatných úvěrů od soukromých společností. Musela by si je půjčit ve formě dluhopisů, které by putovaly do Číny, Saúdské Arábie, možná i Ruska. Dluhy ze soukromých firem by se tak pouze přelily na stále ještě důvěryhodnějšího státního aktéra. Současné dění tak dramaticky obnažuje skutečnost toho, jak tenkou vrstvu našich západních spotřebních ekonomik tvoří hodnoty v podobě zboží vyloženého na regálech hypermarketů či nemovitostí a jak hlubokou jámu představuje zadlužení, které ta tenká vrstva zdánlivě překrývá. Státní dluhy, úvěry, balíčky s úvěry, úvěry na úvěry… Významným rysem současného náhlého propadu trhů je to, že finanční instituce vytvářely údajně tak složité investiční nástroje, že jim sami bankéři zcela nerozuměli. Především je tu ale strašný dluh, který vytváříme ve vztahu k rozvojovému světu, k jiným organismům, k životu planety (spotřebováváme na úkor udržitelné existence např. rybích populací, snižujeme biodiverzitu, rychlým spalováním ropných zásob vytváříme zřejmě klimatické poruchy). Morální a sociální souvislosti tohoto zadlužování jsme si zvykli vytěsňovat; jeho ekologické projevy se ohlašují stále zřetelněji. Tyto dluhy od nás nikdo nevykoupí, ani Marťané, ani Venuše.
Sněmovna reprezentantů v prvním kole „záchranný plán“ pro americké banky odmítla. Pro schválení plánu Bushovy administrativy bylo potřeba 218 hlasů. Pro návrh, jehož odsouhlasení mělo být v atmosféře hrozící „národní pohromy“ rychlou záležitostí, se nakonec vyslovilo jen 205 zákonodárců, 228 jich bylo proti. Nelíbil se především republikánům. Někteří z nich podmiňovali svůj hlas souběžným zavedením dalších deregulací, které vidí jako žádoucí návrat k reaganovsko-
-thatcherovské doktríně. Jiní s podporou váhali v atmosféře veřejných protestů i nesouhlasu v odborných ekonomických kruzích. Zda jejich negativní postoj odolá dalším vlnám lobbingu z korporátní a politické sféry, uvidíme brzy. Je to vysoce nepravděpodobné. Návrh se během posledních několika dní rozrostl z původních tří stran předložených ministrem financí na 450 stran, které dnes ukrývají mnohé požadavky zákonodárců jen málo související s bankovní krizí, jež mají kongresmany motivovat k hlasování pro zákon. Senát ho již schválil. Jádro politiky přitom zůstává nedotčeno: privatizace zisků, socializace ztrát.
Ať se bude ve Spojených státech dít cokoli, jedna věc je jasná. Naše dluhy se začínají neodbytně hlásit o slovo. Jen některé z nich mají benevolentní věřitele.
Autorka působí v Sociologickém ústavu AV ČR a spolupracuje se Zeleným kruhem, asociací ekologických nevládních organizací.