Historik Adam Hradilek, který se podílel na zveřejnění příběhu o Milanu Kunderovi jako udavači z padesátých let, poskytl o svém výzkumu rozhovor serveru aktualně.cz. Jak ukazuje následující komentář, badatel v rozhovoru oživuje nebezpečně modernistické, inkviziční pojetí společenských věd a jejich role ve veřejném prostoru.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz (19. 10. 2008) uvedl Adam Hradilek na otázku, zda má s Kunderovým případem ještě nějaké plány: „Bude velice těžké hodnotit nové poznatky, které se vynoří ze vzpomínek pamětníků. Budou již ovlivněny příběhem, který si mohli přečíst a tisíckrát jim zazněl v uších. Z toho důvodu jsem při komunikaci s pamětníky nikdy neodhalil karty. Za to se jim samozřejmě nyní omlouvám, ale bylo to pouze ve snaze získat jejich autentické vzpomínky.“
Účel nesvětí prostředky
Tato historikova odpověď obsahuje jádro jeho badatelské morálky a epistemologie. Etický kodex prakticky každého profesního sdružení v oblasti společenskovědního výzkumu obsahuje pravidlo, podle kterého se mají výzkumníci snažit vysvětlit zkoumaným osobám, o co ve výzkumu jde. Účel – ani v případě vědecké pravdy – nesvětí prostředky. Dobře zváženou výjimku může představovat zkoumání mocenských skupin, které by výzkum mohly při znalosti jeho pravého cíle zcela zmařit. Tuto výjimku však rozhodně nelze uplatnit na Hradilkovo zkoumání.
Je tu však ještě zásadnější moment. Historik ve své odpovědi implikuje, že autenticity a objektivity lze nejlépe dosáhnout, když badatel zachází se studovanými osobami jako s předměty výzkumu, které nevědí, oč vlastně jde, nemají možnost ovlivnit formulaci témat a otázek a jen odpovídají na to, co badatel dopředu považuje za podstatné. V ideálním případě by takový badatel snímal vzpomínky elektrodami přímo z mozku zkoumaných. Sama řeč a příběhy v ní vepsané, které nám v různých podobách „tisíckrát zní v uších“, zkresluje žádoucí jedinečnou historickou pravdu.
Hradilkovy totalitní metody
Pokud dnes naši společnou existenci ohrožuje nějaká totalita, tak je to právě toto pojetí pravdy a vědění. Pravda jako výsledek zkoumání a technik, kterým jsme podrobeni jako objekty a proti kterým nemáme prostor namítat; expertní pravda jako vše ospravedlňující absolutní hodnota. Jejím nejmocnějším vyznavačem je dnešní americká administrativa se svými „vyšetřovacími technikami“.
Pravda je vždy nespravedlivá. Každá pravda posiluje určité skutečnosti na úkor jiných, tomu se nelze vyhnout. Rychlé, suverénní, univerzalistické expertní pravdy jsou ale nespravedlivé nejvíc: potlačují a odsouvají jiné skutečnosti nejsilněji, umlčují nejvíc jiných hlasů. A tyto pravdy nejsou jen nespravedlivé, ale také nebezpečné. Skutečnosti kladou našim pravdám odpor. Čím silněji je potlačíme, s tím větší razancí se později znovu vrátí a překvapí nás v podobě ekologických a ekonomických krizí, dluhů nebo špatných snů. Proti inkvizičnímu pojetí pravdy experta musíme hájit pojetí pravdy, která je výsledkem kolektivních, třebas antagonistických rozprav a experimentů, pravdy kontextualizované, dočasné, opatrné. Máme–li opustit totalitní 20. století, musíme takový vztah k pravdě pěstovat nejen ve vztahu k historii, ale také ekologii, ekonomii, politice. Hradilkovy metody nás, obávám se, z totalitní minulosti nevyvádějí, ale vedou právě opačným směrem.
Autorka působí v Sociologickém ústavu AV ČR a spolupracuje se Zeleným kruhem, asociací ekologických nevládních organizací.