Problém inflace, který se zdál na konci devadesátých let definitivně vyřešen (po vzoru Fukuyamova konce dějin), se vrací s novou silou. Inflaci podléhá všechno: potraviny, služby, suroviny, především ropa. Globálně propojené konzumní společnosti se pomalu dostávají na hranu energetické krize, vize futuristů, nevěří-li zrovna na všemocnost technologie a volného trhu, nejsou vůbec optimistické. Boj o energie může být novým globálním dělítkem mezi přítelem a nepřítelem.
Inflace v sobě nese paradoxní pohyb. Je to dialektika svého druhu. Růst cen neustále zvyšuje hodnotu zboží, ale zároveň s tím snižuje hodnotu peněz, a to postupně do takové míry, že peníze přestávají být symbolem hodnoty. Peníze se najednou ukazují jako iluzorní prostředek srovnávání, směnná hodnota přichází o vydobyté monopolní pozice, ztrácí půdu pod nohama, mizí, až nakonec zůstává jen hodnota užitná – co můžu sníst, čím si můžu zatopit. Dalo by se říct, že v inflační spirále probíhá jakýsi proces de-modernizace, v němž se ztracená užitná hodnota, na níž už vůbec nezáleželo, protože všechno byla pouhá symbolická směna, nečekaně ujímá vlády. Minimálně se objevuje na scéně, kam dříve nesměla ani vkročit.
Analogický pohyb probíhá i v říši politického jazyka. Inflace slov postupně maže jejich dorozumívací hodnotu, ale hlavně jejich symbolický efekt na mediální scéně, a i ti méně citliví pociťují jisté znechucení. A právě v tomto vyprázdnění, které zcela přirozeně provázejí pocity nevolnosti, aby tak připomněly tělesný původ jazyka, vystupuje otázka po smyslu, která byla dříve zastřená. Nikdy ovšem nevystupuje statický smysl sám, nýbrž spíše většinou (ne vždy) v pohybu a rozvíjení. Něco velmi podobného zachycuje třeba kniha Karla Hvížďaly Restaurování slov, přestože v tendenci tohoto díla je mnohem víc vědoucí touha po pevnosti základu smyslu. Je to velmi jednoduché: tak jako v inflační závrati náhle samozřejmě jím a topím, tak také najednou skutečně mluvím a dokonce to bezprostředně vím.
Příkladů ztrácení hodnoty slov je v naší politické řeči dost a dost. První dvě slova jsou velmi nenápadná a ani se nezdá, že by právě ona procházela vertigem inflace. A přece je to tak. Volič. Občan. Slova špikující každou řeč politika, přesto už nic podstatného nevyjadřující. Jejich smysl je čistě formální, plní funkci výrazu předpokládané shody nad tím, že vysílač (politik) i přijímač (veřejnost) sdílejí stejný diskurs. Nekonečné opakování důrazu (občan, volič, občan, volič), které se navíc nekryje s tím, co politik prakticky žije, vytváří na straně příjímače šum. Slovo přichází, ale jeho artikulovaná podoba s sebou nenese žádný význam. Vzniká prázdno, znechucení z politiky. Ale také potřeba toto prázdno znovu naplnit. Restaurovat slovo, oživit jeho význam, případně do něj vložit význam vlastní. Inflace slova postupně vymazala její symbolickou směnnou hodnotu, ale nečekaně přispěla k tomu, že někdo někde – možná ten samý volič či občan, o němž hovořil vysílač-politik – začal hledat jejich (svou) užitnou hodnotu. I inflace slov může působit jako schumpeterovská tvořivá destrukce.
Jiný příklad: vydírání. Slovo, které si čeští politici oblíbili zejména ve chvílích, kdy po nich někdo něco chce. Protestní hladovka proti radaru je sprosté vydírání. Vydírají učitelé, kteří chtějí za svou práci slušné peníze. Vydírají řidiči metra, kteří se připojují k celostátní stávce. Jedni si berou za rukojmí sami sebe, druzí děti, třetí cestující. Slovo vyděrač tu funguje čistě emotivně. Zabarvuje akci, nepostihuje význam ani smysl. S přehnaně častým opakováním tohoto symbolu emoce vyprchává, zůstává prázdno protivné politické reakce a v něm se najednou v jiném světle jeví i slovo vydírání.
Nejsou náhodou rukojmím a předmětem vydírání spíše občané, s nimiž o radaru politici hovoří jako s dětmi ve škole, případně je odbývají podrážděnými, nervózními výpady? A to přesto, že s radarem nesouhlasí polovina politické reprezentace a dvě třetiny obyvatelstva. Nejsou vydíranými a rukojmími státu právě učitelé, jejichž plat sotva dosáhne na celostátní průměr a na vysokých školách humanitního směru se i v doktorských stupních blíží platu výše ceněné prodavačky s poloviční maturitou. Každá vláda vždy hřešila na to, že učitelé ve velkém nikam neutečou a že se dají snadno vydírat odkazem na dětská rukojmí.
Inflační „restaurace“ slova vydírání nabízí jiný obraz, který neslouží jen občanům-voličům, nýbrž i občanům-politikům. Ti se v něm mohou konečně spatřit tak, jak se ještě nikdy neviděli. A tam někde, v hloubce zrcadla, na cestě za Alenkou a jejím bílým králíkem, mohou poprvé v životě na svobodě poznat, jak násilná a nesnesitelná je celá tahle politika vyprázdněných slov.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.