Variace na žádné téma
x x x
A ráno teče ze sprchy…
Voda, co jiného? Červená a modrá
Je na kohoutcích s teplou a studenou.
Že se kůže odlupuje v pruzích,
Zůstává hloupým přeludem.
Žádný trn v ručníku, žádná krev
Na dlaždičkách — chrčení v odpadu
Znamená hygienu, ne smrt.
A jestli se mýdlo ještě stále
Vyrábí z kostí, pěna schnoucí
V rýhách dlaní o tom neříká nic.
Oživeno úzkostí, za vlasy
Přitaženo, umírá krátké podezření.
x x x
Opět v telefonní budce, ve vitríně
Jako za tříštění skla, jakmile
Se zavřely dveře, nehybný, objekt
Pro chodce z protější ulice,
Civíš na tento ciferník, čísla
Jsou stelární kouzelný les
Na noční obloze… decimální mandala,
Jež láká dosažitelností,
Náhlou blízkostí, šepotem, zradou,
Dokonce láskou — vše kódováno
Jakoby dávno předem, život
Na zavolání, a sotva vytočíš,
Exploduje hlas ve tvé hlavě.
x x x
Neopatrně, tak jak začíná vše, ještě ospalý
Krvácíš, zívaje, spatříš
V zrcadle svou pořezanou bradu, kůži
Zkřehlou pod švédskou ocelí,
Skelnaté oči v ranním světle, zvíře,
Jež se učí vzpřímené chůzi,
Používání nástrojů. Jako vši
Se v umyvadle hemží
Zbytky vousů, — s každým holením
Přichází smlouvání, tvůj strach
Hledá balanc: první
Plaidoyer pro nevinné srdce,
Amnestie dlouho před otevřením žil.
V muzeu zrůd
Ale člověk bez velkého mozku, kam to vede?
Na reagenčním sklíčku se zakaluje preparát,
V misce jako rosol z žahavé medúzy
Cár sliznice, jedna stará láska… Ohlédni se —
Dlouhá, ponurá chodba ve světle medicíny,
Podél zdí s puklinami jako cévní řečiště
Stojí vitríny plné amorfních přírodnin, vyschlé zbytky
Z kořistnických výprav po darwinovských provinciích.
Mléčně bílá monstra, napůl ryba, napůl hydrocefalus
S průhlednými plovacími blánami, širokými jako křídla,
Plody bez mozku se vztlakem prázdného ořechu.
Kojenec, kyklopské víčko zúžené na štěrbinu,
Vlčí tlamy a grimasy jako u mimozemšťanů,
Kolekce gnómů se zhoubnými nádory na čelech,
Zdeformovaná embrya, mumie kočky jak suché ovoce,
V obrovských očnicích místo písku pouště — prach.
Ze skřínky šilhá dvojče, siamsky,
Vedle srostlý pár beránků, zcela agnus dei.
Kolem marinované býčí hlavy s tumorem ve sklenici
Pavučina, mrtvý pavouk a do zásoby mouchy…
Ve žluté tekutině plave opile půlka psa.
Ale člověk bez velkého mozku, co to má být?
Memorandum
Vše pokračuje dál, nejen ode dneška, především válka,
Oblékání denně, svlékání. Uniknout bolestné
Blízkosti obou polovin těla, dálce od ega
K tváři nepomůže nic. A vraždí se tady,
Plodí — nejen z chudoby, také z nudy.
Ale básníci, jak víme, ti svízelní lidé,
Už nejsou základem ničeho*. I smích
Zní bez nich ostřeji. Sotva se jich týká.
Poté, co po šest zpěvů velebil zlo,
Lautréamont, ten štír, se obrátil.
Jeho epos o dobru zůstal zbožnou skicou.
Baudelaire se chtěl zabít tupou břitvou,
Když vyšly první velkoformátové noviny.
Myslel na blízký konec poezie, a ne naposledy.
* Volná negativní parafráze Friedricha Hölderlina: „Was bleibt, stiften die Dichter“ — pozn. překl.
„Ne, zatrace...ně, ne“
Jatka Evropa, —
A Paříž byla rampou, zde přistává melancholie.
Zlotřilost se vyplácí, každý na každého plete zdvořile bič.
A Baudelairovi, tomu pohrdači, zbude afázie.
Syfilis mu ochromí jazyk, jen pohled mu neotupí nic.
Sám mezi měšťáky, s démony na jedné lodi,
Vzpírá se bolesti, dnem nocí vyčerpaný.
Předčasné utrpení: žádná múza —
Venuše, hrozivá, zmocnila se města.
Pět týdnů ochrnut. Nemluví, nepíše,
Nečte. Čím jsou básně proti mučidlům
V mozku, proti vzlykům v nemocném těle?
S narozením vydává se povel k poslednímu soudu.
Katolický dandy, do morku kostí excentrický,
Shrne svůj život koktavě: Non, cré nom...nom.
Stane se ono maso, prahnoucí po smrti, nakonec zbožným?
Belgické jeptišky z nemocnice („Ubohá Belgie!“)
Myslí, že mají ďábla v domě.
Tak bezmocní jsou básníci, když už jen klít dovedou.
Kdo pohřbí toto srdce, tuto žluč černočernou?
Baudelairův daguerrotyp
A nikdy víc se nevrátí v Paříži ona ulice,
Mansarda s oknem, jež se zavře při pohledu vzhůru.
Tam chodil Baudelaire v zelené paruce a pronásledoval fráze,
Nákazu v novinách, zabodnutých na rezavém háku.
Mezi církví a rasovnou ztratil vše,
Co patří ke scéně, — pokoru, gloriolu, nakonec i elán.
Tak hrál znuděně dandyho, aby se dostal k divám.
A umíral ve škarpě, ten kulhající páv.
Město od té doby líná ve fotografickém světle,
Jež ohlodává koruny stromů na vybledlé kostry,
I když mouřenín svou bílou milou každou noc probodne, —
Stíny před operou jsou už unavené předstírat přízraky.
Popel k snídani
Jedl jsem k snídani popel, černý prach,
Jenž padá z novin, z čerstvých sloupců,
Tam puč nezanechá stopy a vichřice se zastaví.
A zdálo se mi, jako by kázavé sudičky mlaskaly,
Když ve sportovní rubrice začala válka, kurzy akcií
Jí důvěřují. Jedl jsem popel k snídani. Svou denní
Dietu. A od Klio, jako vždycky, ani slovo… Šustění
Stránek mi při skládání přeběhlo po zádech jako mráz.
Club of Rome
Arnu Widmannovi
Mrtví Kartaginci v zádech, před očima sněhobílé
Alpy, hřbitov slonů,
Nebyl Říman ten, kdo přežil, jemuž ale čas utekl
Směrem k východu?
Pod nohami katakomby, kde ve vlhkých chodbách
Fanatici s vezdejším chlebem
Pekli zatracení, strach z barbarů
Byl posledním kouzlem.
Neboť schody a vázy se třpytily jasněji z každé pukliny
V mramoru. Jako matrace v nevěstinci
Roztřepeny hranice. Z lesních půd rašili
Nepřátelé coby houby.
Stíny se dloužily z chladnější strany měsíce
Nad zpustlé zahrady. Na sarkofázích
Žrala prasata. Spodní vodu
Kalila krev z latrín.
Jen ctihodní staří pánové dál s gustem spřádali intriky
Kolem svých statků. V jejich velké hře mísil se
Smích a pláč; jejich krédo znělo —
„Po nás potopa“.
Řecké loučení. Stéla
Ruka truchlícího, v kameni, podává ruku
Mrtvému, jenž klopí zrak, protože ví,
Že před ním už nic není. Co čeká toho,
Jenž ho oplakává, vidí. Nelze to srovnat
S loukami tymiánu, se stíny pod piniemi
A chladivými jeskyněmi na březích moře,
Jež opouští, předčasně. Ze studu zůstává
Stát před příbuzným skloněn, než bude
Propuštěn smutečním slovem, jež se
Ho příliš netýká. Hrob se vyprázdní
Za pár let, když po dobré sklizni
U nového vína změní symposion
Téma. Když se opět větve prohnou
Pod vahou meruněk, děti si vesele
Zahrají s kůstkami, co vyplavil déšť.
Podáním ruky se tady familiárně
Rozdává zbytek lži, — coby proviant.
Nápis je poslední klam. Ne, mrtvý teploty
Tohoto kamene a podobně málomluvný
Už nepotřebuje, co je třeba živému.
Jen proto váhá, soustrastně zadrží dech,
Téměř jak při loučení na posledním prahu.
Básně Variace na žádné téma a V muzeu zrůd pocházejí ze sbírky Falten und Fallen (1994), ostatní ze sbírky Nach den Satiren (1999); přeložila Wanda Heinrichová.
Durs Grünbein se narodil v roce 1962 v Drážďanech, od roku 1985 žije v Berlíně. Literární kritikou je považován za nejvýznamnějšího představitele střední básnické generace v Německu, už v první polovině devadesátých let se ve Frankfurter Allgemeine Zeitung objevil názor, že od dob mladého H. M. Enzensbergera se v německy psané poezii nevyskytl „tak všeobecně zajímavý a strhující miláček bohů“. Grünbein debutoval v roce 1988 sbírkou Šedá zóna zrána (Grauzone morgens) v nakladatelství Suhrkamp, kde od té doby vydal osm dalších knih veršů, poslední na podzim minulého roku (Sloky na pozítří – Strophen für übermorgen). V nakladatelství Opus letos vychází výbor z jeho básnické tvorby v překladu Wandy Heinrichové.