Šok z minulosti

Čas od času se mě někdo zeptá: „Co se děje v hudbě nového?“ Důkladně se nadechnu a pak vždy zaváhám. O čem vlastně mluvit? Dubová paranoia z Londýna, metalisté hrající po vzoru My Bloody Valentine v amerických lesích, fúze taneční hudby a rapu z Baltimoru? Co z toho je vlastně původní a co je jen oživením zapomenutých postupů? V hudbě se nemůže stát nic nového, všechno tu už bylo, konstatoval by pesimista a i optimistu musí z pohledu na všudypřítomný chaos jímat děs. Žánrové škatulky přestaly fungovat, subkultury se přesunuly z měst na internet a psaní o hudbě se smrsklo na větu: „zní to jako X a Y dohromady“.

Dějiny populární hudby jsou stejně jako kterékoliv jiné dějiny předmětem nikdy nekončícího procesu nenápadného přepisování. Díky dialogu s minulostí dokážeme pochopit naši přítomnost, jež pak zpětně mění minulost. Zdánlivě lineární narace střídajících se hudebních stylů podpořená vcelku stabilním kánonem velkých desek dávala smysl přesně do chvíle, než se díky internetu otevřel neomezený přístup do archivů populární hudby celého minulého století. Údajně slavné desky jsou předhozeny lvům subjektivního vkusu, který je může srovnávat s těmi, které byly zjednodušenými dějinami dříve opomíjeny. Možnost výraznější konfrontace s minulostí nutně zanechává výrazný otisk i na současné hudbě.

Nastalý šok z minulosti ale není jen výsadou naší doby. S nástupem CD nosičů na začátku devadesátých let se do obchodů začaly vracet reedice alb, která byla dříve nedostupná. Výběr sledoval spíše komerční účely (umožňoval prodat nahrávky i těm, kteří si je už jednou koupili na jiném nosiči), ale přesto otevření archivů zesílilo citlivost na starší hudbu. To pomohlo na výsluní žánrům, které s minulostí systematicky pracovaly díky samplingu (acid house, hip hop, nu-soul, acid jazz). Nebyla v tom nostalgie po starých časech, ale snaha najít alternativní zdroje progresivity, a to třebas i v minulosti.

To ale nebylo nic proti dnešnímu kulturnímu vertigu, kdy jediné kliknutí myši na příslušném mp3 blogu spustí skladbu z raritního motownského vinylu, ukázku nigerijského funku ze sedmdesátých let nebo živý koncert Pink Floyd z roku 1968. Slova jako bootleg, rarita nebo obskurní nahrávky zcela ztratily význam, když na internetu publikují lidé jako jistý Thursdayborn, který pro svůj blog Awesome Tapes from Africa digitalizuje magnetofonové kazety s africkým popem a jazzem osmdesátých let. Celé mi to připomíná situaci ze sci-fi povídky Briana Aldisse Den, kdy se vyřinul všechen čas ze slavné provokativní antologie Nebezpečné vize editora Harlana Ellisona. Lidé najdou v zemi ložiska času a začnou je – podobně jako psychotropní látky – využívat pro účely rekreačních mentálních výletů do minulosti. Při důlní nehodě se však zbytkový čas vymkne z rukou a zamoří města, v nichž pak bloudí dezorientovaní lidé, netušící, v které historické éře je jejich domov.

Intoxikace minulostí do současné populární kultury zároveň přináší patologické jevy, jako je móda nablýskaných reedicí, revivaly a comebacky dávno rozpadlých kapel, retro vlny či všemožná zbytečná alba coververzí. Zdá se, že jsme se dobrovolně vzdali daru milosrdně zapomenout na to, co bylo, který nám umožňuje jít dál. Nekonečně oživovaná minulost na nás vrhá stín velkých událostí, jejichž sílu umocňuje i to, že nám byly zafixovány v době, kdy jsme ještě věřili dějinám.

Zůstávám ale optimistou. Pro někoho, kdo ještě zažil, jaké to je, když se o některé hudbě může číst, ale slyšet ji je skoro nemožné, je kompletní diskografie nahrávek kosmického jazzmana Sun Ra vyvěšená komunitou spiklenců kamsi na internet velmi blízká představě ráje. Čím dál častěji potkávám hudebníky, kteří v rozhovorech odkazují na obskurní italské disco sedmdesátých let, africký funk, brazilský psychedelický rock z šesté dekády, německý kosmický krautrock či japonské avantgardní jazzmany z padesátých let. Díky vyřinutému času vzniká dosud nepředstavitelná kulturní diverzita, jejíž mohutná kreativní síla zuří pod zdánlivou nehybností současné populární hudby. Stačí jen sestoupit trochu pod povrch, aby se rozevřela do své krásy.

Autor je hudební publicista.