Pozorovatelé z londýnského klubového undergroundu hlásí, že do popředí se dere nový styl. Po machisticky agresivním grime a apokalyptickém posthumánním dubstepu získává v éteru pirátských vysílaček a víkendových večírků náskok pozitivní a rozverný bassline. Dotvrzením nového stylového zlomu byl hit Heartbroken producenta T2, který se dlouhou dobu držel na druhém místě oficiálního britského žebříčku. Na taneční scéně se nejrůznější podžánry střídají poměrně rychle, nejpozoruhodnější na této výměně stráží však je zjištění, že má genderové kořeny. Není potřeba se orientovat v zákoutích klubových žánrů, dynamika stylových proměn má jednoduchou logiku. Ženy přestalo bavit poslouchat mužskou hudbu a večírky klubové subkultury začaly být genderově homogenní. To samozřejmě odrazovalo muže, kteří se kromě poslechu hudby také chodili bavit do smíšené společnosti. Majitelé klubů, producenti a DJové tak začali ustupovat od maskulinních žánrů a stranit těm femininním. A „kyvadlo se od testosteronu přesunulo k estrogenu“, jak poznamenal na svém blogu publicista Simon Reynolds.
„Po hořké estetice grime a dubstepu se zdá bassline být fantastickým obchodem se sladkostmi, plným delikátních cukrkandlových raušů,“ popsal proměnu londýnské klubové scény kulturní teoretik Mark Fisher (alias vlivný blogger K-Punk) v nejnovějším čísle časopisu Fact. V článku nazvaném Bassline House And the Return of „Feminine Pressure“ připomíná, že tato změna není v tanečním undergroundu ničím ojedinělým. Něco podobného se už stalo na konci minulého desetiletí, kdy militantní drum’n’bass nahradil 2-step garage se sladkými refrény a popovými melodiemi. Důvod byl stejný jako v současnosti. V obou případech navíc existuje vysvětlení čistě chemické. Dlouhodobé užívání oblíbené drogy extáze způsobilo vysychání látky zvané serotonin, jež stimuluje nervovou soustavu a jejíž nedostatek má za následek deprese, nezvladatelné výbuchy agresivity a nezájem o sex. Zjednodušeně řečeno – londýnské clubberky už toho měly dost a rozhodly se léčit impotenci svých partnerů euforickou hudbou s chytlavými refrény.
To, že ženy a muži vnímají hudbu trochu odlišně, není nová informace. Ne vždy je ale jednoznačné, která hudba je pro koho. Už proto, že obě pohlaví mají k hudebním hvězdám dvojaký vztah, definovaný pojmy identifikace a adorace. Zjednodušeně lze říci, že u správně „vyrobených“ hvězd je součet na obou stranách totožný, ať už se jedná o zpěváka (ženy by ho rády milovaly a muži by byli rádi jako on) nebo zpěvačku (ženy chtějí být jako ona a muži by ji rádi milovali). Základní typologii hudebníků z alternativních žánrů podávají v knize Sex Revolt (1995) Simon Reynolds a Joe Press. Rocková tradice má podle nich dva základní typy hrdinů – v počáteční fázi rock’n’rollu je to „opravdový muž“, tj. rocker, který prchá od zodpovědnosti a regulí společnosti (reprezentované matkou), druhým typem je pak „mámin mazlíček“, který se z psychedelického drogového výletu potřebuje vrátit zpět do bezpečí mateřského lůna. Z tohoto podproudu, který sám zpochybňuje základy rockové revolty, vzešla i rave kultura přelomu osmdesátých a devadesátých let (v níž započaly všechny výše zmíněné klubové žánry). V taneční hudbě procesy identifikace a adorace nemají žádný viditelný objekt, protože hudbu v nekonečném DJském mixu nereprezentuje žádný viditelný interpret. Rozpoznání femininních a maskulinních prvků však v hudbě samotné není obtížné, neboť funguje v dichotomii agresivní vs. líbivé.
Při čtení článku v časopise Fact jsem si vzpomněl na německého postmoderního myslitele Odo Marquarda a jeho filosofii kompenzace. Marquard se primárně zabývá jinými tématy, nicméně ve svém Abschied vom Prinzipiellen (1991) esejisticky načrtává obraz současného člověka jako „homo compensator“. Jeho jednoduchá antropologie vychází z pozorování přirozených samoregulačních mechanismů demokratické společnosti, v níž se kyvadlo moci střídavě naklání na dvě strany (levice a pravice). Pravidelná a nenásilná výměna moci pak vždy kompenzuje extrémy předchozí vlády. Podstatné je ovšem to, že střídání u moci rozrušuje zdánlivě nevyvratitelnou tezi moderny, že dějiny mají nějaký účel, který je třeba naplňovat. Toto zjištění napomáhá pluralitě. Libidární politika na taneční scéně funguje stejně, ani dějiny popu nemají žádný bod, k němuž by směřovaly, jen naplňují proměnlivé požadavky trhu. A na něm jde koneckonců každému jen o to jedno.
Autor je hudební publicista.