Britská hudební cena Mercury má svého sedmnáctého vítěze. Ocenění za nejlepší desku britského interpreta posledních dvanácti měsíců si na začátku září odnesli Elbow za The Seldom Seen Kid. Jako agenturní zpráva by to stačilo. Možná ještě k dokreslení atmosféry ocitovat dojatého Guye Garveye z manchesterské kapely, jenž se na pódiu rozplýval slovy: „Tohle je to nejlepší, co se nám kdy stalo.“ Případně připomenout, že ani tentokrát nevyhráli už počtvrté nominovaní Radiohead. O tom, jestli Elbow zvítězili zaslouženě, nechme debatovat blogery, pohled pod pokličku ceny, kterou novináři rádi titulují přívlastkem prestižní, je podstatně zajímavější.
Cena Mercury vznikla v roce 1992 s úkolem upozornit na nejlepší alba britských interpretů v uplynulém roce. Nebo se tímto bohulibým cílem alespoň prezentovala na veřejnosti. Ve skutečnosti cenu založil Robert Sandall, šéf Virgin Records, který hledal způsob, jak pozvednout prodej desek v slabých letních měsících, kdy nevycházejí komerční trháky. Příkladem mu byla už zavedená cena Brit Awards, díky níž se hudebnímu průmyslu dařilo překonat měsíce sucha na začátku kalendářního roku. Podobně kulišácké je i jméno ceny, které se na první pohled hlásí k odkazu Freddieho Mercuryho, jenž zemřel rok před prvním ročníkem. Jenomže chyba lávky. Název jí dala dnes už neexistující společnost Mercury, která byla prvním generálním sponzorem. Aktuálně cenu sponzoruje Nationwide Building Society, a proto se oficiálně nazývá Nationwide Mercury Prize.
Pravidla jsou jednoduchá. Do prvního kola nominují alba sami vydavatelé. Porota pak ze zhruba tří stovek desek vybere dvanáct, které představí v polovině července v nominacích. Objevují se v nich hvězdy z vrcholů žebříčků (letos Adele nebo Estelle) i zcela neznámí interpreti. Kromě populární hudby jsou vždy dva či tři zástupci z oblasti jazzu, lidové nebo vážné hudby, a jsou to právě oni, kdo nakonec z nominací profitují nejvíce. Mercury Prize se zamlouvá i novinářům referujícím o hudbě, neboť v letních měsících je obvykle nouze o témata. A tak se velká britská hudební média pravidelně koncem léta baví tím, že probírají šance jednotlivých kandidátů. Vrcholem bizarnosti jsou kursy, které na vítěze vypisují sázkařské společnosti. Pokud si chcete na svého interpreta vsadit, měli byste brát v potaz fakt, že Mercury Prize nikdy nevyhraje favorit. Pak ovšem stojíme před otázkou, zda outsideři dostávají schválně nízký kurs, anebo je to naopak a nízký kurs interpreta automaticky diskvalifikuje. Jisté je, že kursy se v posledních dnech před vyhlášením mění, což doprovázejí dramatické titulky v britských denících. Je to ale jen bouře ve sklenici vody, porota se schází jen pár dní před udělením ceny a vítěz je vybrán dohodou.
Ano, porotci. Největší záhada této ceny. Na webu najdete, že v porotě zasedají zástupci hudebního průmyslu a další odborníci, ale jejich úplný seznam neexistuje. Samozřejmě že neprůhlednost poroty je dobrým terčem kritiků Mercury Prize. A že jich za těch sedmnáct let bylo více než dost. Nejvíce se samozřejmě diskutuje o vítězích a nominovaných. Někdo porotu obviňuje z pragmatičnosti, jiný zase ze snahy být lacině kontroverzní. Těžko se zavděčit všem. A navíc se ještě někteří interpreti nominace dobrovolně vzdávají. Mají totiž pocit, že zvítězit by se rovnalo polibku smrti. To je bohužel smutná pravda, stačí se podívat do minulosti. Mercury Prize byla hřebíčkem do rakve pro kariéru Ms. Dynamite, Roni Size nebo skupiny Gomez, kteří už pak nikdy nenatočili nic, co by stálo za řeč. A když už mluvíme o prokletí, tak vězte, že PJ Harvey se v roce 2001 o vítězství svého alba Stories from the City, Stories from the Sea dozvěděla ve Washingtonu, zrovna v okamžiku, kdy do budovy Pentagonu naproti jejímu hotelu narazilo letadlo unesené teroristy.
Letos se kletba přenesla na dubstepového producenta Buriala. Své výtečné nahrávky vydával po vzoru pionýrů taneční hudby pod rouškou anonymity. Nominace jeho alba Untrue na cenu Mercury ale všechno pokazila. Anglické bulvární deníky vycítily senzaci a začaly po identitě plachého producenta z jižního Londýna pátrat. Burialovi nezbylo než jim sebrat vítr z plachet a na svém Myspace zveřejnil jméno a fotografii. „Jsem nenápadný člověk a nechci nic jiného než dál dělat tracky,“ povzdychl si v komentáři.
Přes všechna negativa, která na sebe cena Mercury za sedmnáct let nabalila, se dá těžko pochybovat o její užitečnosti. Přinejmenším se jí daří upozorňovat na hudební žánry či interprety, kteří by se zmínky v celostátních denících dočkali jen stěží. Podobná cena by slušela i českému alternativnímu rybníčku. Nepochybně by ji provázely stejné (či ještě větší) dohady jako Mercury Prize. A to by vítěz ani nemusel dostávat dvacet tisíc liber, které si letos odnesli Elbow.
Autor je hudební publicista.