Evropský kalendář zná mnoho svátků, o nichž mají ponětí jen ti opravdu zasvěcení. Patří mezi ně i Světový den mléka, který letos připadl na 27. května. Minimálně v Německu se ho ale zemědělcům podařilo zviditelnit tím, že hektolitry bílé tekutiny nalili do kanálů.
Němečtí chovatelé, vůbec největší producenti mléka v Evropě, zastavili dodávky odběratelům a obsah cisteren na protest proti nízkým výkupním cenám raději rozlili do polí nebo do kanalizace. Stávky a blokády pak postihly téměř polovinu ze 110 německých mlékáren. Na první pohled je to zpráva, nad níž by šlo mávnout rukou jako nad dalším kverulantstvím dotacemi rozmazlených západoevropských zemědělců. Jenže německá „mléčná válka“ je ve skutečnosti problémem celé Evropy – a víc než obchodu s mlékem se dotýká pokřiveného vztahu Evropské unie, obchodníků i chovatelů samých k zemědělství.
Podivné limity
Celý trh je totiž v zajetí podivné přeregulovanosti: Brusel nejprve rozdělí závazné kvóty členským státům, a ty pak zase odsouhlasenou produkci mléka přepočítají na chovatele. Celý mechanismus, který v polovině osmdesátých let snížil výraznou nadprodukci, dnes již dávno regulační účinek nemá. Ročně totiž Evropská unie jako celek vyrobí mléka ještě méně, než by podle kvót mohla. Handrkování s Bruselem o každoroční navyšování limitů tak připomíná boj o emisní povolenky, kterých je také zpočátku podle vládních vyjednavačů zoufale málo, a pak se zjistí, že na konci roku je obchodování s přebytečnými „ekologickými odpustky“ výhodným byznysem. Na nezpeněžitelných mléčných kvótách se sice miliardy vydělat nedají, ale řídí se stejným heslem: čím více nám povolí, tím lépe. Národní limity navíc postrádají logiku: i přes četná omezení se totiž mléko vozí po Evropě jako jakýkoliv jiný výrobek. Od vstupu do EU například objem českého exportu vzrostl dvěstěkrát, aniž by domácí produkty zmizely z pultů. A v regálech mnohých řetězců se naopak běžně objevuje mléko německé nebo polské. Právě diskontní prodejny, jejichž středoevropské montované obchody rostou jako houby po dešti, jsou za nedávnou německou krizi z velké části zodpovědné. I když velké řetězce nakonec kývly na nátlakové akce a zvedly cenu svých produktů, obvykle se systematicky drží na nejnižší možné hranici. Přesycenost trhu diskontními prodejnami, konkurence hypermarketů, reklamní akce konkurentů, mající za cíl přetahování zákazníků – to vše vede k pádu cen. I tak ale marže mlékáren i obchodů zůstávají stále výhodné: finální výrobek, tedy mléko v lahvi nebo krabici, u nás stejně jako v Německu zákazník pořídí zhruba za dvojnásobek toho, co dostanou chovatelé při výkupu.
Dotace šejdrem
V neposlední řadě jsou ovšem viníky skomírajícího mléčného obchodování sami zemědělci. I oni se totiž podobně jako obchodní řetězce dávno globalizovali. Reklamní obrázek spokojeně přežvykující krávy s pozadím panoramatu hor je zavádějící a realita přírodní idylce na hony vzdálená. Drtivá většina skotu se dnes chová industriálně: místo pastvy seno a granule, místo volné plochy k výběhu nevelký box v předimenzovaných kravínech. Ekologické zemědělství je stále upozaděné: dokonce i Rakousko, evropský zelený rekordman, využívá z celkové plochy pro značku bio jen 16 procent (u nás je to pro srovnání 7,5 procenta). Spotřebitelům se pak nelze divit, že sáhnou raději po nižší ceně. Drží se totiž zásady svůj k svému: mléko z velkochovu do velkoprodejen svým způsobem patří. Víc než cokoliv jiného by tak Evropská unie místo nesmyslného debatování o kvótách měla podpořit produkci a distribuci výrobků těch zemědělců, pro něž není obchodování s přírodou jen plněním podnikatelského plánu. Prvním krokem je již ohlášené odbourávání mnohdy neadekvátních nebo přímo zbytečných hygienických předpisů, které ekologické zemědělství a malovýrobu neúměrně prodražují. Programy pro obnovu venkova by se měly také zaměřit na zdánlivé maličkosti, které byly ještě nedávno celkem běžné. Mít svého mlékaře patřilo v západní Evropě k dobrému tónu městské společnosti, stejně jako nakupování v trafice nebo pekárně za rohem. I když síť bioprodejen, kde si lidé připlácejí za chuť i kvalitu, dnes viditelně roste, na rozvoji venkova a znovunavázání zpřetrhaných regionálních vazeb to příliš znát není. Nejprve by se totiž od základů musela změnit dotační politika financování zemědělství v EU, která je stále postavena na principu kvantity a nikoliv kvality. Vzhledem k tomu, že letos dotace spolykají 55 miliard eur z unijního rozpočtu, je to však běh na pořádně dlouhou trať.
Autor je redaktor Aktuálně.cz.