V našem malém nakladatelství Jitro přichází s nápadem vydat knihu kdekdo. Jeden z nás nakladatelů, autor, překladatel nebo kamarád. Občas nás napadají roztodivné věci, v historii nakladatelství to byla japonská či staroanglická poezie, klasicistní bonmoty, sámská kuchařka, české sci-fi či poznámky psané na záchodě.
Jelikož nakladatel se zpravidla nechce vydáním jediného titulu zruinovat, vypracuje si nejprve podnikatelskou rozvahu. Pokusí se odhadnout, kolik čtenářů si kniha najde a především kolik se prodá kusů. Z toho vypočítá hrubé náklady na výrobu, představí si snesitelnou maloobchodní cenu, vynásobí, odečte. Výše nákladů zpravidla přesahuje výši možných příjmů. S tím se nakladatel vypořádává několika způsoby a tajemství úspěchu vězí v jejich vhodné kombinaci. Sníží výdaje oproti původnímu propočtu a slibuje si, že ušetří na všech a na všem. Výši příjmů lehce nadhodnotí, jelikož tuto knihu si koupí spousta lidí i za maličko vyšší částku, než je obvyklé. Sáhne také po grantovém kalendáři. Možností není mnoho, ale s trochou praxe a štěstí ani málo. Kromě ministerstva kultury jsou tu především instituce zakládané státy, které nabyly dojmu, že jejich knižní produkce potřebuje v zahraničí podporu. Což je případ většiny národních literatur, vyjma té anglofonní.
Rozpočet knihy se nyní jeví rozumnější, přikročí se tedy ke shánění práv. Jde-li o spisovatele, který je více než 70 let po smrti, začínajícího autora, který podepíše cokoliv, jen aby viděl svou knihu za výlohou, nebo dílo, na něž si nikdo neklade nárok, je vyhráno. Je-li tomu jinak, nastává pátrání po majiteli práv – někdy, především v případě překladových titulů, až detektivního rázu. Neexistuje totiž žádný registr majitelů práv, a tak je třeba hledat na internetu, psát rozličným literárním agentům, zahraničním nakladatelům či sdružením spisovatelů. Cena práv je různá, malý nakladatel ovšem zřídkakdy vydává více než patnáct set výtisků, a nemusí ho proto příliš zajímat případný podíl držitele práv na zisku: těžko se kdy dostane přes počáteční zálohu, která dnes činí od tisíce eur do dvou tisíc dolarů. O její výši se nesmlouvá.
Růžová obálka s citronem
V nákladové položce překladatel lze ušetřit jen jedním způsobem – nezaplatit. Ač je to řešení nevhodné, není výjimečné a někdy se tak děje i na přání překladatele, který si za svou námahu u díla, na němž mu záleží, vezme větší počet autorských výtisků. Šetřit nižší sazbou za stránku nelze, jelikož dnešní obvyklé sazby za překlad jsou směšné (100–150 Kč za normostranu u beletrie). Nízké sazby pak vedou k prodlevám. Na překlad se nezřídka čeká rok od smluveného data odevzdání. Když k takovému skluzu dojde a navíc scházejí peníze, uchyluje se někdy nakladatel ke zkratce autor/překladatel – sazeč a obchází tak instituce redaktora a korektora. V této oblasti dnes knihy strádají nejvíc. Že by však mizerná redakce a korektura zásadně ovlivňovaly prodejnost? Ani nápad. Je jen otázka svědomitosti nakladatele, autora či překladatele, v jakém stavu nechají text vyjít.
Po vysázení by se text měl ještě alespoň jednou zkontrolovat, což se však začasté neděje. Před odesláním do tiskárny už zbývá jen navrhnout obálku a celkovou úpravu knihy. Že knihu prodává do značné míry právě obálka, je při dnešních přecpaných knihkupectvích zjevné. Vysvětluje se tak záhada, proč se někdy sbírce lyrické poezie dostane růžového přebalu se stříbrným citronem a modrou stužkou. Vlastní sazba a návrh obálky je další z úsporných triků malých nakladatelů. Tiskáren je dnes dostatek, a tak není problém si vybrat. Většina nakladatelů tiskne v jedné či dvou osvědčených tiskárnách. Máloco totiž zamrzí tolik jako detektivka s přeházenými listy nebo obálka v nečekaných barvách s odstřihnutými okraji.
Distributor, to je pán
V dnešní době vychází několik titulů denně, a nelze se tedy knihkupcům divit, že jednají jen s několika málo distribučními firmami. Ty, jež distribuují náročnější literaturu, tvoří téměř monopol. Pokud se distribuce rozhodne knihu neodebrat, či odebrat, ale nerozvézt, případně rozvézt, ale aktivně nenabízet, je osud knihy zpečetěn. Přitom nemusí jít o vědomé rozhodnutí. Stačí, když se sejde víc podobných titulů nebo do věci vstoupí jiná náhoda. Naprostá závislost na distributorovi je pro malé nakladatele nejnebezpečnější, ale mnoho s ní nenadělají.
Propagovat knihu lze všelijak, od placených reklam přes recenze, rozhlasové a televizní pořady až k autogramiádám a vernisážím. Naší smutnou zkušeností je, že kromě placené reklamy, případně televizních pořadů nemá propagace nízkonákladové knihy na prodejnost větší vliv. Přesto je vhodné upozornit na ni alespoň jádro cílové skupiny.
Nakonec se malý nakladatel může těšit na měsíční zprávy od distribuce a příležitostně i vyplnit nějakou tu fakturu. Nakladatel totiž sice platí za mnoho služeb při dodání a někdy i před ním (výjimku tvoří bohužel často překladatelé), zaplaceno ale dostává se značným zpožděním, protože knihy dává distribuci do komise a ta je zas do komise předává knihkupcům. Zpět k nakladateli se nakonec dostane zhruba polovina z prodejní ceny a náklady se v lepším případě vrátí asi do roka od vydání. Provozování malého nakladatelství je tak spíš koníčkem než obživou.
Autor je nakladatel.