Počítačové hry jako svébytné médium postavené na interakci ovlivnily nejen literaturu (především takzvané gamebooky, tedy knihy, v nichž si čtenář sám vybírá, jak bude příběh pokračovat) nebo film (často zmiňovaný je Slon režiséra Guse van Santa, nasnímaný stejně jako takzvané first-person shooting hry: jakoby přes rameno sledované postavy), ale také divadlo. Dobrým příkladem je inscenace Shakespearovy Bouře v pražském klubu Cross, kterou vytvořila studentka scénografie DAMU a komiksová autorka, jež si říká TOY_BOX (viz komiks Ukradený v A2 č. 20/2008).
Divák tu není jen pasivním přihlížejícím, ale sám aktivně prochází několika scénami podobně jako v dobrodružných počítačových hrách a kromě interakce s herci se dostává do kontaktu s prostředím, ale i s ostatními diváky. Počet diváků je limitován, do stísněného prostoru se jich vejde jen deset, a omezený je i počet repríz, jichž bylo naplánováno celkem třicet (poslední měla být 2. července); kvůli velkému úspěchu se jich připravuje dalších třicet ještě na září.
Shakespeare jako site specific
Inscenace vznikla jako „site specific“, tedy pro konkrétní prostory. Půda tu představuje prostředí plné neznámých předmětů s těžko určitelným účelem, podněcujících představivost. Místo, kde kromě koček nebo holubů žijí možná i další tajuplné bytosti. Autorka svou koncepcí scény v uzavřeném prostoru (i dalšími prvky) odkazuje na cykličnost Shakespearovy hry, která končí tím, že Prospero začíná vyprávět svůj příběh.
Po náročném výstupu do horního patra dostávají diváci na oči masku a jsou odvedeni do podkroví. Tady plavba do Neapole začíná a vzápětí končí. Průvodcem je opíjející se kapitán, který před přistáním nabídne posádce (tedy divákům) také po sklence rumu a pak odběhne na palubu pomoci svým druhům vypořádat se s náhlou bouří. Dění na palubě sleduje divák v projekcích na plátně a zároveň jako stínohru, odehrávající se za ním. Kromě živě zprostředkovaných ruchů doplňuje zvukové běsnění breakcoreová, dekonstruktivní hudba z reproduktorů umístěných kolem diváků.
Po ztroskotání lodi příběh pokračuje a diváci se postupně seznamují se vzdušným duchem Arielem, zbídačeným Kalibanem, vládcem a stvořitelem ostrova Prosperem, jeho dcerou Mirandou a místními duchy. Diváci se sami proměňují v nehrající herce, když zosobňují posádku z potopené lodi, tedy Alonsa, Sebastiana a další postavy, které jsou v Shakespearově hře přihlížejícími v Prosperově představení. Živé herce doplňují hlasy z reproduktorů. Ty jednak vyprávějí, ale jsou též využívány ve zvukové hře, když se opakují, rezonují a ztrácejí, a navozují tak halucinační pocity.
Hudebně-vizuální smršť
Zmíněný breakcore se prolíná s hudbou klasickou, experimentální, ale také kolovrátkovou melodií hracích skříněk, souznějící s poetikou mechanických hraček, které se tu objevují v různých podobách (další odkaz na cykličnost). Pro jednotlivé sekvence byl vytvořen různý zvukový podkres a díky němu vyniká specifická atmosféra každé z nich.
Scéna je sestavena z větší části ze starých, často zdánlivě již nepoužitelných věcí: gumové obaly kabelů tu mají funkci lián, stěna oddělující prostor, v němž žije kouzelník Prospero, je vytvořena z knih, jeho pracovně dominují skleněné objekty, v nichž jsou naloženy a patřičně nasvíceny nejrůznější podivnosti (trochu připomínající záhadné předměty z her Petra Nikla), květinová výzdoba pochází z kontejnerů na hřbitovech. Nezbytnou součástí jsou také televizní obrazovky, přenášející živě dění na „jevišti“ a dotvářející jakýsi obraz v obraze.
Divák si při procházení jednotlivými scénami připadá spíše jako účastník jakéhosi rituálu na letním táboře pro dospělé. Jeho pozornost je permanentně rozptylována nejrůznějšími vjemy, což bohužel trochu ruší při sledování příběhu (který se vyplatí přečíst dopředu). K nejslabším pasážím patří ty statické, kdy divák pouze naslouchá hlasům z reproduktorů. Nastavená dynamičnost zkrátka vyvolává očekávání dalších zvratů a zvědavost, co se schovává v další komnatě.
Tato Bouře je příkladem toho, že ani vyprodané představení se zdaleka nemusí zaplatit samo, jak si představují nejen pražští radní. V tomto případě je herců více než návštěvníků a cena vstupenky by se musela vyšplhat mnohem výše, než je současných 200 korun, aby se náklady, které do inscenace investovali tvůrci a jejich přátelé, alespoň vrátily. Je škoda, že počet repríz je především kvůli vytíženosti herců omezen a šanci má jen pár stovek diváků. V době zaměřené na co nejvyšší návštěvnost je to téměř exkluzivní zážitek.
William Shakespeare: Bouře.
Překlad Jiří Josek, koncepce, scénografie, režie TOY_BOX, dramaturgie, původní hudba Myko. Premiéra 22. 5. 2008 v klubu Cross v Praze, crossclub.cz/projektboure.