Jednooký králem na vlnách

Odhlédneme-li od kulturních rozhlasových stanic, je pro náročnější posluchače z tuzemské nabídky asi nejlepší Rádio Česko. Sice tu vždy dlouho a několikrát do hodiny opakují stále tutéž reklamu, nezní tady ale špatná hudba, protože nehrají vůbec žádnou. Když si odmyslíme i všechny pražsky otevřené „melearde“ a „menestre“, lze být celkem spokojen i s jazykovou kulturou většiny redaktorů. Také to nejdůležitější – výběr a zpracování témat – mohu pochválit jen relativně. Rádio Česko totiž vyniká pouze ve značně pokleslém českém masmediálním prostředí, jehož úroveň je stlačována i veřejnoprávním Radiožurnálem. Zpravodajsko--publicistické Rádio Česko (dále i RČ) vzniklo na podzim 2005 a po zrušení české sekce BBC vysílá od března 2006 na jejích frekvencích. Mnohými bylo vnímáno jako možná obdoba BBC, ale právě srovnání se standardy kvalitní západní rozhlasové novinařiny ukazuje, že RČ je na domácích rozhlasových vlnách, vyjma ty kulturní, králem jednookým. Jeho – vesměs velmi mladí – novináři závažně selhávají v naplňování základních požadavků plurality a nestrannosti. V RČ se velmi často stává, že u důležitých témat dostávají – ve zprávách i rozhovorech publicistické části – slovo jen pravicoví politici. Od léta 2006 tedy ti vládní, což je obzvlášť prekérní: názor opozice a nezávislých odborníků nebo komentátorů často chybí velmi palčivě. Přiblížím tu jeden konkrétní příklad. Týká se navíc referování o straně současné koalice. V neděli 15. června jednala v Kolíně Republiková rada Strany zelených a přijala rozhodnutí kritická k vedení partaje. Následujícího dne k tomu nejdříve RČ v ranních zprávách o půl deváté vysílalo telefonické vyjádření místopředsedy ODS Pavla Béma a poté v celém svém dopoledním i odpoledním bloku dostal prostor jen předseda Strany zelených Martin Bursík. Krátce po deváté s ním přineslo rozhovor a v následujících zpravodajských relacích z něho pouštělo úryvky. Ono interview bylo oproti zvyklostem RČ neobyčejně dlouhé – více než sedmiminutové – a většinu tvořil Bursíkův monolog. Moderátor Martin Křížek předvedl, jak se novinář může měnit v pouhý mikrofon použitý politikem. Ať to bylo vlivem Bursíkovy typické, vytříbenějším uším legračně znějící hlasové práce s hlubokým tónem či opakovanými pochvalami Křížkových otázek, předsedovi se prostřednictvím Rádia Česko podařilo vydat tiskovou zprávu včetně licoměrného apelu na posluchače („všechno to, prosím pěkně, posluchači Rádia Česko, čtěte tak, že...“). Bursíkovy tirády obsahovaly velké nehoráznosti, například znevažování stanov jeho strany jako cosi jen „historicky zděděného“ – rozuměj z krátkého období existence skutečných zelených pod vedením Jana Beránka (totéž platí i o stranickém programu). Bursík také opakovaně ostouzel legitimní kritiku své tyrkysové věrchušky jako pouhopouhý vnitrostranický „boj o moc“; předsedovi nemilá hlasování Republikové rady prý v Kolíně probíhala podle „scénáře nějaké hry“. Solidní – ani ne výborná, prostě jen normální – novinařina by v daném případě kromě pořízení opravdového rozhovoru vypadala tak, že by RČ, nejlépe hned po telefonátu s Bursíkem, odvysílalo interview s některým z jeho kritiků, případně i analýzu tématu od politologa či dobrého komentátora. Rádio Česko se zdobí mottem „o všem podstatném“. Ve skutečnosti má ale hodně co dohánět, a to už v samotných základech novinářského řemesla a etiky.