Jak má být kulturní veřejnost obeznámena se současnou vážnou hudbou, když v masmédiích chybějí erudovaní kritici?
Před pár dny jsem se z Lidových novin dozvěděl, že při Šostakovičově 6. symfonii do síně Obecního domu vstoupily „nebeské síly“ a „vzdálené hřmění se mísilo s vířením tympánů“. Chvíli jsem zvažoval, zdali se nebesa odebrala přímo do dějiště koncertu Pražského jara, nebo jen postávala u vchodu... Informace má zkrátka cenu zlata a bohužel příliš nevybočuje ze standardních kreací, jimiž nás častují kulturní rubriky Lidovek, MF Dnes, Hospodářských novin a Práva. Právě v MF Dnes kdosi poznamenal, že obdivuje mladé skladatele, kteří to prý nemají lehké. Nemáme to sice o nic těžší než literáti a divadelníci, ale v něčem máme přece jen navrch. Máme tu čest, že o nás mohou psát kritici, kteří pokládají za soudobou hudbu Schönberga, kterým nikdo nevysvětlil, že serialismus není témbrová hudba, kteří neznají základní repertoár, současné světové autory, nové trendy, o skladebných technikách nemluvě. Udělejme pokus. Nárokujme na kulturních rubrikách reflexi soudobé hudby. Myslí si snad někdo soudný, že hudební umění je, na rozdíl od jiných oborů, jedno velké znějící muzeum? Netvařme se, že nás zajímá x-tá servilní reportáž ze Smetanovy Vltavy, ve které orchestr podal – jak jinak – „fantastický výkon“. Baví snad někoho číst reference o třiceti kolujících skladbách, jako by nebyly na světě jiné? Položte tuto otázku vedení kulturních rubrik vážně a uslyšíte ten křik.
Problém začíná na konzervatořích
Když jsme s přáteli založili server o soudobé hudbě s cílem referovat mj. o akcích a lidech, které máme pod nosem, netušili jsme, jak obtížný úkol to je. Žili jsme v představě, že nová hudební tvorba je u nás reprezentována několika hudebními centry, která si žijí tak trochu pro sebe. Realita, do které jsme se probudili, byla náročná a nikým nezmapovaná! Dnes víme, že bychom potřebovali minimálně deset dalších externích respondentů, abychom podchytili jen pražskou produkci. Kde je ale máme vzít? Vysoké školy vyrábějí absolventy, jejichž rozhled a zájem končí (v lepším případě) Olivierem Messiaenem, aspiranti na hudební kritiku nemají mnohdy ani elementární schopnost analýzy. Co chtějí dělat? Zařadit se po bok armády romanopisců o „nebeských silách“? Pozorovat hudbu do konce života z podřepu? Často u studentů hudebních škol narážíme na názor, že soudobá hudba je „strašlivá“. Na konzervatoři totiž v hodinách dějin hudby skončili u Weberna – profesor jim vysvětlil, že autoři Druhé vídeňské školy „zrušili melodii“. Že nikdo nic nezrušil, ale naopak hudbu obohatil o nové ingredienty, to nenaučil nikdo ani pana profesora, a tak s touto „výbavou“ studenti vstupují na vysoké školy, a co je horší, do veřejného života. Stačí jim ale položit pár orientačních otázek a hned je jasno – neví, neslyšel, nezná, nezajímá se. Vysvětlete pak, že přihrádka pod pojmem „soudobá hudba“ už dávno neexistuje. Že je dnes nová hudba jedna velká fúze, u které musím, jako u dobrého vína, někde začít a něčím se „propít“ k originálům. Jak se ale lidé mají k originálu dostat, dočítají-li se z denního tisku o vínu leda to, že se jím buď dá, nebo nedá opít? Ti, co o současné hudbě píší, na tom mají mnohem větší vinu, než si připouštějí.
Čest výjimkám – mnozí z těch, které konzervativní praxe ještě nezdevastovala, na sobě mají chuť stále pracovat a hledat. Jaké je jejich překvapení, když se vymaní z abonentního myšlení, různých třetích proudů a napřímí svou imaginaci na hudbu Muraila, Mařatky, Taccaniho, Saariaho, Takemitsu, Feldmana, Thoresena, Ebena, Duttileuxe atd.? Jaký je jejich údiv nad hudbou, kterou nikdy předtím neslyšeli a nikdo je k ní nevedl? Jaké je jejich zadostiučinění, když čas investovaný do studia partitur se jim mnohonásobně vrací hloubkou prožitku a neomylným úsudkem? Nedělám si iluze, že by si naše kulturní rubriky daly práci se získáváním partitur a nahrávek od vedení festivalů. Tak by to ale mělo být a jedině takový způsob má smysl, neboť dojmy lze obelhat, ale notový zápis ne! Právě v konfrontaci s analýzou se pozná kvalita recenzenta, který buď suchopárně referuje o průběhu skladby, nebo dokáže na hudební struktuře vyhmátnout to cenné a živoucí. Že má pak v ruce nejobjektivnější nástroj k zprostředkovávání kvality díla, interpretace a dramaturgie, netřeba dodávat. Nenechme se zmást vymlouváním, že recenzent se nemá „vyvyšovat nad posluchače“. Žádný průměrný „posluchač“ neexistuje, recenzent má povinnost k dílu přistupovat s maximální analytickou profesionalitou. Opírání se o diváckou obec je spíše zbabělý akt, každý přece prožíváme hudbu podle své vlastní fantazie a imaginace! Kdy naši hudební kritici konečně zjistí, že jejich dojem, vkus a zdání je to poslední, co čtenáře zajímá?
Nová tvorba má na dobré kritiky právo
Nová hudební tvorba se dnes řítí všemi stylovými směry a získává si stále více příznivců mimo obor, což lze doložit prostou statistikou návštěvnosti koncertů, workshopů, festivalů. Mnozí naši autoři jsou s úspěchem hráni za hranicemi, na prestižních akcích a v abonentních řadách zahraničních orchestrů. S jejich hudbou se můžeme setkávat na koncertech v Praze i v krajských městech. Nemine týden, aby v hlavním městě nezazněly minimálně tři novinky. Zde ale opět panuje neomylné vakuum, které má dvě podoby: mlčí se o hudbě, která je kvalitní a prokázala konkurenceschopnost, a náhodně se referuje o hudbě, kterou kulturním rubrikám naservíruje management festivalů, orchestrů, ansámblů. Že jim mimoděk vnutí i bláboly a naprosté šmejdy, které by v sebetolerantnější oborové konfrontaci neobstály, to nikoho z vedení novin nezajímá. Kritik se zpravidla zmůže na popis vnějších atributů koncertu, opíše část bookletu a beze studu takový „produkt“ předhodí čtenářům. Netřeba být z oboru, abych si odpověděl na otázku, jaké ovoce taková praxe sklízí. Lidé nevědí, jaká díla vznikají. Nevědí, kam si za novou hudbou dojít. Nemají povědomí o svých autorech, což je pro média veřejné služby zvláště ostudné. Jak by také mohli mít, když se (např. z Lidových novin) dovídáme i takové perly, jako že Stockhausen byl v prvé řadě inspirátor Beatles a teprve někde vzadu autor Gesang der Jünglinge. Dovolil by si to otisknout německý vydavatel?
Dokud nebudou kulturní rubriky od svých recenzentů vyžadovat kvalitní práci a spokojí se s chabým průměrem, nebude to lepší. Dokud budou sami publicisté pokračovat tak jak doposud, i nadále budou současnému umění k ničemu. Skladatelé už dávno neberou odbornou kritiku jako relevantní; je ostuda, přijede-li zahraniční autor do prostředí, ve kterém se novináři ani neumějí zeptat. Malichernost? Jak by bylo literátům, kdyby o nich psali ti, jejichž zájem a přehled končí Švejkem?
Autor je hudební skladatel a šéfredaktor serveru A tempo Revue.