Romanticky vážná důstojnost je v současné kompozici zkostnatělým přežitkem.
Ta dvě slova jsou pro skladatele něco jako cejch. Na Wikipedii se dokonce dozvíme, že „moderní vážná hudba se vyznačuje nepřístupností a nabouráváním klasických schémat“. Moderní, soudobá, současná, vážná, klasická, artificiální – člověku se až točí hlava. Tento text jsou pokusem o nazírání na totéž prostřednictvím dvou kategorií: vážná soudobá hudba a hudba – zvuk. Kterak se přeorientovat od jednoho k druhému v komunitě, pro niž je soustavné navazování na klasicko-romantickou tradici stále ještě věcí sebeidentifikace? A přeorientovat se – ale nezavrhovat?
Nedávno jsem na portálu Společnosti pro duchovní hudbu objevil diskusi na téma Soudobá hudba, vedenou povětšinou hudebníky. V duchu jsem poděkoval profesoru Věroslavu Neumannovi za verbální proplesknutí na jedné hodině kompozice: „Sonáty a ronda mi už sem proboha nenoste.“ Diskuse sama je totiž krásnou sondou do „zasonátovaných“ hlav a není ojedinělá. Arnold Schönberg je zde cosi jako Usáma bin Ládin, o generacích nelibozvučných zvrhlíků ani nemluvě. Za tím vším je ale slyšet úpěnlivé volání po době, kdy stačilo vymyslet „krásnou melodii“ a dostavila se pochvala. Zdali se stýská po melodii nebo po té pochvale, napovědí texty samé. Problém není v pojmech, ty jsou jen odrazem signálů, které jim oborová diskuse vtiskla.
Pojmová zvrácenost
Následující několikařádkové záškodnictví neubírá můj obdiv k Novosvětské, Otvírání studánek, Táboru z Mé vlasti, Asraeli atd. Některé dnešní projevy „sonátového“ myšlení ale časem zahanbí i tuto hudbu nánosem nevkusných „truchlo-vážností a truchlo-her“ jako střižených ze Zarathustrových úvah. Vážná hudba je vlastně synonymem zvráceného výkladu klasicko-romantické epochy, která je vnímána jako hudební Olymp. Sama na sebe v průběhu historie tak trochu nabalovala roztodivná estetická privilegia a tu a tam ta sebeláska hory přenášela. Když Dvořák slyšel Debussyho Faunovo odpoledne – jednu z prvních zvukomaleb rezignující na demonstrativní symfonickou stavbu – prohlásil, že „hudba bídně zhyne“. Prokletí akademismem jako potřebou vytvářet okolnosti pro překonané pravidlo, aby pravidlo samo zůstalo, se nevyhnulo ani těm nejosvícenějším duchům. Co teprve těm méně osvíceným a méně nadaným? Přitom odmyslíme-li si povinné vzdychání nad uznávanými hodnotami, považovat klasicko-romantickou hudební historii za nějaký vrchol je přinejmenším podivné. Některé rytmické a harmonické prostředky předrenesanční Ars subtilior neměly daleko k pozdnímu Bartókovi a byly v rámci hudebních mikrostruktur vynalézavější než celý Verdi. Kdo byl svědkem toho, jak se školení hudebníci stěží protloukají polytaktovou balladou, ve které doboví pěvci a instrumentalisté improvizovali, rychle si to vážné nadýmání rozmyslí.
Čím střízlivěji začneme posuzovat samotnou vážnohudební praxi, která dnes není o nic vábnější mašinerií než kterýkoli jiný kulturní průmysl, tím dříve se otevřou uši pro to nezvyklé, co přinesla nedávná historie – zkostnatělým „abonentním“ uším utajovaná. Pierre Boulez chápe hudbu jako nekrásno-neošklivou materii z tónů a času. Phillipe Manoury propojením hráče s počítačem docílí dokonalé symbiózy, vzniká dříve neslýchaná těkavá hudební látka. Alvin Curran nás provede hlučnou ulicí, rodinnou večeří, milostným aktem a místností vykreslenou mušími křídly – skladba bez jediného tónu, z jejíž prostorové a zvukově čisté poetiky by se radoval i ten Debussy. John Cage navodí novou skutečnost v samotném aktu koncertu, když nechá orchestr sedět čtyři a půl minuty před nabitým sálem. Viděli jste někdy na YouTube tváře přítomných? Nechť jsou odpovědí na litanie „sonátové“ spravedlnosti, která neslyší-li řemeslo dělníka, neslyší nic.
Vymetat déšť
Před pár dny se strhla průtrž mračen, hejna lidí v šortkách si kryla hlavu novinami. S několika promočenými nebožáky jsme stáli v podloubí a sledovali obraz, který se odehrával přes ulici. Prodavačka před obchodem vehementně odklízela padající déšť – koštětem. Každou louži, která se rozrůstala, nemilosrdně vymetla, ale protože déšť sílil, pohled na ni byl minutu od minuty smutnější. Po chvíli to vzdala a zalezla do tepla. Příval vody pokračoval, louže se spojily a odtékaly – mimo její obchod.
„Příval“ nezařaditelných akustických jevů už nesnese optiku vážné hudby. Při přemýšlení o nich je lépe zasadit jednu (dnes již dílčí) hudební linii s názvem klasická hudba do širšího rámce akustických umění, ve kterých dílo musí prokázat své kvality bez estetických privilegií. Byly jistě doby, kdy tomu tak nebývalo. Uchylovat se ale dnes k ideovému držení pozic vůči zvukům – hudbám, jejichž pouhý poslech je pro nedostupnost vlastně malým zázrakem, znamená ve jménu vážné hudby vymetat za deště kaluže.
Autor je hudební skladatel a šéfredaktor serveru A tempo revue.