Největší příběh v barokním podání

Zatímco česká barokní poezie byla již díky řadě kvalitních edic a antologií (například dílo Michnovo, Bridelovo či kancionály Kadlinského nebo Božana) představena relativně dostatečně (byť dosud nikoliv v úplnosti), běžný domácí čtenář se může s nejvýznamnějšími díly prozaickými seznamovat až v posledním desetiletí. Vedle anonymní apologie Země dobrá, to jest země česká z roku 1754 a Starých pamětí kutnohorských od Jana Kořínka z roku 1675, jež v uplynulých letech doplnily například tři nepřehlédnutelné výbory předního českého barokisty Miloše Sládka, jde také o čerstvou edici Kochemova Velikého života Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše…, který společně se Sládkem připravili k vydání Tomáš Breň a Lucie Peisertová.

Barokní román

Dodatečné označení tohoto spisu jako román v souvislosti s jeho tématem může vyvolat u dnešního čtenáře očekávání zevrubné biografie charakteristicky vystavěné a gradující, zapojující život „hlavního hrdiny“ do dobových a společenských souvislostí. To, co však z Kochemova rozsáhlého spisu činí román především, je jeho komplexnost, podpořená autorovou snahou představit v daném dějovém kontextu svůj pohled na svět (a to pozemský i duchovní) identifikovaný s učením Ježíše Krista.

Kochem se tedy nesoustřeďuje na pouhé převyprávění evangelií. Vedle nich čerpá z početných dalších pramenů (například z apokryfů, historických děl, spisů církevních otců) a poznatky kombinuje a doplňuje v majestátní fresce, silně symbolické a teatrální. Kristův detailní životopis, doplňovaný při každé příležitosti o nejrůznější souvislosti, otevírá objemný výklad povahy života a světa, podobně podrobný a silně provázaný a protkaný bohatými asociacemi. Jednotlivé kapitoly a pasáže se vzájemně doplňují, prozrazujíce svou obapolnou inspirovanost. Dochází tak i na poučení geografické (v souvislostech se Stvořením světa), anatomické (stvoření člověka) a pochopitelně i historické (v biblické dějepravě) a duchovní (mj. témata evokovaná adventem). Tento úvod, vycházející ze Starého zákona, je vztažen přímo k Ježíši Kristu jako k Bohu, respektive jedné rovnomocné osobě Boží trojice. Nežli tedy dojde na vypsání Kristovy „pouti pozemským světem“, je představeno jeho božské dílo.

Ona zmíněná komplexnost, o kterou Kochem usiluje, se netýká pouze probíraných témat, ale souvisí také s žánrovou mnohostí, která se částečně odvíjí od tematické plurality knihy. Nejenže vypravěčův výklad nejednou přirozeně vyplyne v apostrofu či přímo v modlitbu (často vytknutou z kapitoly, v níž zaznívá), ale kapitoly epické se dle potřeby střídají s reflexivními, teologickými či „populárně naučnými“. Různými prostředky tak autor podává křesťanský obraz světa, aniž by opomenul připomenout (ne-
-li dokonce představit) některou z jeho vrstev, a stejně tak se snaží o co nejpřesnější vyložení života a učení Ježíše Krista a jeho nejbližších (akcentován je pochopitelně především kult Panny Marie). Pozemské i duchovní je v tomto pojetí těsně propojeno, „všední“ svět je nahlížen jako neokoukatelné zázračné divadlo, jako dokonalé Boží dílo, jehož zobrazením se představuje zázračnost a velkolepost jeho Božského tvůrce, a současně je tím čtenář uváděn do (nově interpretovaného) dějiště velkého Kristova příběhu.

Čtenářův průvodce velkým dramatem

Barvité kapitoly, pečlivě komponované do jednoho celku, sjednocuje autorův výrazně teatrální styl. Divadelnost jako konstrukční a rétorický princip byla jedním z nevýznamnějších znaků barokního umění a běžný člověk se s ní stýkal nejčastěji při kázáních, kde vedle jiného sloužila k vnímatelově vroucnější účasti. Podobné je to i s Kochemovým dílem, které frekventovaně využívá postupy kazatelské rétoriky.

Vypravěč bere maximální ohled na svého čtenáře. Své vyprávění často doplňuje a orientuje vzhledem k předpokládaným vnímatelovým otázkám, oslovuje ho a explicitně jej nabádá k obezřetnému čtení a rozjímání nad podněty, které mu ve vysoké míře poskytuje text. Dílem tak prostupuje dialogická linie, v níž zní explicitně hlas vypravěče reagující na očekávatelné čtenářovy myšlenky, váhání či pochyby, jež nejednou reprodukuje, aby je vzápětí objasnil.

Divadelnosti je ale dosahováno i díky dalším prvkům. Dějové kapitoly obsahují často výroky či promluvy aktérů, případně jejich rozhovory, teatrální ráz má i napětí mezi akcentovaným detailem a panoramatickým záběrem díla nebo vícehlasí, jehož je docilováno zapojením citací či intertextových prvků, jež zároveň zaručují věrohodnost sdělovaného. Nepřehlédnutelným prostředkem dramatizace textu jsou apostrofy, procházející celým textem a nejednou na sebe vázající střelné i košatější modlitby nebo drobnější vyznání. Tyto řečnické prvky ovšem neslouží k pouhé aktivizaci čtenářovy pozornosti či posílení dramatické složky textu, ale zároveň se v nich může prohloubit symbolický význam probíraných témat (např. v pasážích o rose v osmé kapitole). Modlitby se na výstavbě Kochemova textu podílejí významným způsobem (ostatně Martin z Kochemu byl také vlivným autorem modlitebních knížek). Ačkoliv nejednou bývají osamostatněny (například v pozici závěru kapitoly), jsou organickou součástí celkového textu, jsou jím přirozeně motivovány a četba se tak plynule proměňuje v rozjímání či modlitbu.

Dluh je splacen

Přítomná edice, pro niž editoři zvolili jako výchozí text vydání z roku 1746, které ovšem konfrontovali se staršími i pozdějšími vydáními, je dle očekávání precizní. Sládkovu kolektivu se podařilo zachovat specifika barokní češtiny a přitom díky využitým úpravám (podrobně v ediční poznámce popsaným) zpřístupnit text běžným současným čtenářům. Kochemův text nadto přibližují dvě studie v pozici předmluv: Miloš Sládek a Lucie Bučinová v nich soustředěně interpretují vydávané dílo a určují jeho pozici v domácím písemnictví a kultuře. Oba čtivé doprovodné texty pomáhají společně s objemným souborem vysvětlivek čtenáři, a to nejen tomu méně obeznámenému s problematikou barokní literatury, proniknout do rozsáhlého spisu.

Výtečné je i výtvarné zpracování knihy, které citlivě spojuje dnešní sazbu latinkou s dobovými typografickými ozdobami a ilustracemi. Šedá vazba, která může připomenout pozdější lepenkové převazby starých tisků, osobitě nese na přední desce a na hřbetu úplný název díla a v neposlední řadě i textilní záložka upomíná na původní záložky ve starých tiscích. Kochemův Veliký život, jeden z největších dluhů české literární historie, k jehož „splacení“ často motivoval při svých přenáškách i seminářích profesor Alexandr Stich, kterého můžeme označit za „duchovního otce“ této edice (což Sládek v poděkování připomíná), tedy konečně vyšel, a to v podobě adekvátní jeho významu.

Autor je bohemista.