glosa Ondřeje Slačálka

Odvaha říct bez obalu svůj názor má v různých dobách různou hodnotu. Někdy bývá od některých lidí užitečnější, když mlčí a přemýšlejí. Banalitami, manipulacemi či nepřijatelně zjednodušujícími „řešeními“ prohospodařují intelektuální a morální kapitál, který dříve svým odvážným vyjadřováním názorů získali. Až si pak jejich čtenáři mohou říkat, že i dříve byla chyba vážit si jich intelektuálně, že ocenění zasloužila spíše odvaha, s níž dokázali říct věci, na něž třeba přišli i jiní, kteří se je ale neodvážili říct. Václav Havel, který dnes vykládá, že pacifismus je nebezpečný postoj a že komunismus patří naroveň nacismu, se zdá být jedním exemplářem tohoto intelektuálního druhu – k zármutku čtenářů jeho esejů a dramat. Na Ludvíka Vaculíka, navrhujícího (v Lidových novinách 15. 7.) založit pracovní tábory pro bezdomovce, je ještě smutnější pohled. Těžko říct, proč návrh hodný fašizující ultrapravice čteme v listu, který se tváří jako liberální. A dvakrát tak těžko říct, proč mu dodává váhu bývalý přední disident a ne modrooký doktor Sládek nebo modrooká doktorka Edelmannová.