Zprávy o zázračných paprscích nebo o příšeře z jezera Loch Ness zastupuje teď v době zrajících okurek kauza spojená se jménem vicepremiéra Čunka. Osvěžená výsledky i rozpory zahraničního auditu znovu plní stránky novin, a tiskový pánbůh dá, že ještě plnit bude.
Sotva najdeme nový pohled, z něhož trauma současné vlády (kauza Čunek) a celé společnosti nebylo dosud nazíráno. Navíc je jisté, že při dobré vůli, která dozajista nechybí, ani tucet indicií nenahradí pádný důkaz o porušení zákona. Kdo o něj ostatně stojí? Strávil jsem část léta i zimy na Vsetínsku a měl jsem snahu najít upřímné stoupence Čunkovy neviny. To se mi nepodařilo, zato jsem se setkal s jeho voliči, kteří možnost nějakých čachrů se shovívavým úsměvem připouštějí, ale považují je za bezvýznamné ve srovnání s Čunkovými, blíže nespecifikovanými zásluhami. Za bezvýznamný, troškařsky provinční musí ostatně považovat údajný půlmilion i řada jeho kolegů ve vyšších poschodích moci.
Sotva je tedy pokračování Čunkovy kauzy něčím jiným než trpce zábavným čtením o rozdílném právu – po anticku řečeno – Jupitera a volů. Čtením o charakteru a cti, která na světle událostí okorává. Do jisté míry máme co činit s prostředkem k odvádění pozornosti od závažnějších plánů a rozhodnutí, tak jako nepříjemné poplatky u lékařů a v lékárnách mohou překrýt zájem o fatální změny ve zdravotnictví. Proto se obracím k námětu, který má ostatně shodné příčiny a podobné nesnadné řešení.
Když je nouze o hlasy
Aktuálnějším a závažnějším problémem, který zůstává mimo širší pozornost, je podle mého názoru zakládání nových místních organizací Strany zelených. Proti námitce, že události, spory a debaty v této i jiných stranách jsou jejich vnitrostranickou záležitostí, do níž není radno se plést, vyslovuji názor, že zároveň jde o chorobu našich občanských postojů, o virus ohrožující politickou kulturu.
Místo teorie výklad kasuistický. Budiž mi přitom odpuštěno, že nesu na trh i vlastní kůži.
Od poloviny devadesátých let jsem se příležitostně dovídal, kterak se fabrikují funkcionáři s vyhlídkou zaujmout významnější politické pozice. O podnikateli středního stupně, který získal své zaměstnance pro vstup do sociální demokracie a přivedl je pak na schůzi, kde byl vybírán kandidát na poslance. Tedy o darebačině, jíž se dalo s jistou dávkou štítivosti rozumět, o bezděčném kladení kukaččích vajec, z nichž se líhnou budoucí přeběhlíci.
O něco později jsem zaznamenal programové pnutí v tehdejších Literárních novinách, týdeníku, který mi byl po léta blízký. Ani mně nebylo lhostejné, že se už nedají číst, jako by hověly jen úzkému okruhu esteticky stejně laděných zájemců. Tak jsem šel na valnou hromadu LtN a spolu s většinou dalších se přičinil o personální i obsahovou změnu, jíž jsem nikdy nemusel litovat. Že jsem tam lege artis neměl co dělat, že valná hromada je jen pro členy společnosti, jímž jsem se jaksi stal teprve svou účastí, jsem si nepřipouštěl. Ale čisté to nebylo, neříkejte, že bylo.
Když skončila devadesátá léta, začala se probouzet Strana zelených hodná toho jména. Zatím s tichou nadějí na umístění v parlamentu, bez vidiny křesel ve vládě. Protože jsem nikoli od včerejška stoupencem ochrany života, lidského i ptačího i žabího, a tak jako mnozí z nás toužím po straně bez pragmatických šíbrů, kde svěřená moc je prostředkem, nikoli cílem, rád jsem vyplnil přihlášku, zaplatil roční příspěvky a stal se pak delegátem brněnského sjezdu SZ.
Byla nás tam zcela čerstvých členů většina. Hlasováním jsme umožnili obrat ke straně našich představ, říkám umožnili, neboť z pohledu dalších let nemohu říci, že uskutečnili. (Sám jsem po roce ze SZ vystoupil, nikoli z důvodu nesouhlasu, ale pro volnost při vyjadřování vlastních, třeba kritických názorů.) Byl nebo nebyl takový sjezd demokraticky čistý? Jsem i já hříšníkem? Můj hlas v tom počtu přece nic neznamenal, i beze mne by se nová, nadějná cesta prosadila. Navíc to bylo pro nepochybně dobrou věc, dobrou i z hlediska širšího, než je mé vlastní. Tak jaképak výčitky?
Nic nehájíme lehčeji než vlastní počínání, ničemu neuvěříme tak rádi jako vlastním dobrým úmyslům. Jenže existují obecná pravidla demokratických postupů, o nichž všichni víme a jimž se osobní nazírání a osobní svědomí musí podřídit. V opačném případě budeme žít v morální džungli, jako stoupenci Leninovi, pro kterého bylo mravné všechno, co slouží revoluci.
Jak plynul čas, model získávání členské převahy, tedy spěšného náboru před shromážděním, kde půjde o udržení nebo získání moci, se leckde opakoval, jako by se už vžil.
Čemu snad už matky neučí
Je legitimní pokládat současné zakládání organizací Strany zelených za aktuální otázku hodnou veřejného zájmu? Lidé, kteří neztratili naději, že na politickou scénu vstoupí strana, jejíž upřímnosti se dá věřit, zodpovědí takovou otázku kladně. Ostatně, žádné straně, žádnému zájmovému seskupení nejsou noví členové lhostejní, každý sadař je rád, když se lipka košatí. Problematické je ovšem získávat nové stoupence a pak je poslat na sjezd v naději, že budou hlasovat v můj prospěch.
Nebude lépe, dokud neobnoví svou roli nezbytného doplňku práva obecně sdílené vědomí, že to či ono se přece nedělá. Nebude lépe, dokud mohou být a zůstat u lizu politikové, kteří neporušili zákon, nás však jejich podnikatelské omyly i „omyly“ přišly na pěkné peníze. Dokud budou na výsluní lidé, na které dosáhne (nebo také nedosáhne) jen státní zástupce, nikoli široce sdílený názor na morální oprávněnost jejich skutků. Dokud bude předpokladem pro ministra, podobně jako pro zaměstnance pošty, jen čistý trestní rejstřík.
Uspokojivé mínění o právu a jeho opaku, o jednání mravném a naopak hodném odsouzení, má už po staletí většina psychicky zdravé populace. Vědomí o tom, co se nedělá, vštěpují svým dětem už matky, a nemají na mysli jen dloubání v nose. Doufám, že i matky tam na Vsetínsku, vychovávající své děti v bázni boží. Mnozí stále hudeme tu svou, já třeba nestačím opakovat, že chlapce, který měl na vysvědčení „mravy zákonné“, tedy trojku z chování, opatrný mistr jen zdráhavě přijal do učení. Mám snad jít s dobou a mravy pouze zákonné pokládat za dostatečný kvalifikační předpoklad pro nejvyšší funkce?
Autor je historik.