Nová, takzvaná návratová směrnice EU, kterou v červnu odhlasoval Evropský parlament, se dotkne mnoha milionů lidí mimoevropského původu, kteří žijí v Evropě načerno.
Mnozí cizinci v Evropě bydlí nelegálně už léta – buď díky tomu, že je policie ještě neodhalila, protože takových lidí je mnoho, anebo také proto, že jejich přítomnost je tiše tolerována. Podle platných zákonů by ale měli hned odjet. A měli by to stihnout v intervalu od sedmi do třiceti dnů od chvíle, kdy je policie najde a udělí jim příkaz k odjezdu ze země. Právě to je jeden z bodů, kterými se nedávno přijatá evropská směrnice snaží sjednotit dosud roztříštěný postup jednotlivých členských zemí vůči cizincům „bez papírů“, jak se jim říká například ve Francii.
Ještě v době přípravy zákona se proti němu ozvala síť západoevropských nevládních organizací, s převahou francouzských. Den před schvalováním směrnice v Evropském parlamentu své výhrady europoslancům sdělily i některé české organizace na obranu lidských práv v čele s Amnesty International. Nelíbilo se jim, že cizinci bez oficiálního oprávnění k pobytu mohou být podle nové směrnice zadržováni nejen ve speciálních detenčních zařízeních, ale i v normálních věznicích, až na dlouhých osmnáct měsíců. V Česku to přitom zatím bylo maximálně šest měsíců, ve Francii jen třicet dní. Jsou ale země, kde byla ještě před přijetím směrnice doba zadržení teoreticky neomezená. Zástupci nevládních organizací, kteří novou směrnici kritizují, se pozastavují také nad tím, že cizince bude podle nových pravidel možné deportovat do zemí, kterými do Evropy jen připutovali. Tíže nelegální migrace se tak má přesunout na státy sousedící s Evropskou unií. Velmi kontroverzní je podle nich také povinnost členských států zakázat vyhoštěným cizincům opětovný návrat na své území, a to až na pět let. Kdyby se totiž po vyhoštění cizinec či cizinka stali ve své zemi obětí pronásledování, které by je opravňovalo požádat o azyl v EU, zákaz návratu by jim v žádosti zabránil.
Povolení neodpustíme
Ve svém protestu, nazvaném Ostudná směrnice, nevládní organizace obviňují Evropu, že se vinou politik jednotlivých vlád stává „nedobytnou pevností“. Dosud ovšem v tomto smyslu platil paradox: evropské země sice přijímaly stále striktnější zákonodárství, nelegální migraci však nedokázaly účinně zabránit.
Za tento stav věcí mohou podle velké části odborné veřejnosti právě ony příliš přísné a navíc nepřehledné zákony. Nelegální migraci ve svém důsledku totiž nejenže nepotírají, ale naopak podporují. Kdyby byly procedury pro legální příchod cizinců jednodušší, bylo by nelegálních migrantů méně. Nelegální cesta je pro velkou část z nich druhá volba, ke které se uchylují proto, že jsou jim na cestě za dosažením legálního pobytu kladeny příliš velké překážky.
Davy migrantů zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří do EU přijíždějí jednoznačně za prací, ale oficiálně jako turisté, platnost tohoto názoru potvrzují. Z velké části nejde o žádné kriminální živly, ale o budoucí dělníky na stavbách nebo pečovatelky v domácnostech. Patřila mezi ně například i Moldavanka Alessandra Plemedjae, zdravotní sestra, která žila tři roky jako „nelegálka“ v Itálii, než stát vyhlásil pro ni a stovky tisíc jí podobných amnestii. Jednotná evropská politika v oblasti amnestií pro nelegály však neexistuje. Například české ministerstvo vnitra tak nechce o žádných amnestiích nebo jiným slovem regularizacích ani slyšet. A tím pádem ani o tom, že by Česká republika mohla alespoň část „nelegálů“ transformovat v držitele zelených karet. Nevládní organizace zabývající se cizinci si naopak myslí, že právě před tím, než začne být uplatňována tvrdší evropská směrnice, přichází vhodná příležitost, jak alespoň části cizinců chycených v pasti neregulérního pobytu regularizovat status. Pokud by se těmto cizincům umožnil beztrestný průjezd hraniční kontrolou ven ze schengenského prostoru, mohli by si v zemi původu vyřídit zelenou kartu a vrátit se sem legálně.
Autorky působí ve společnosti Člověk v tísni.