Vietnamské agentury odírají chudé vesničany a vozí je sem utopené v dluzích – český stát to ví a dosud tomu jen přihlížel. Kauza nabývá vinou hospodářské recese rozměrů lidské tragédie a akutního společenského problému. Tím spíš teď, když se stát cizinců horečnatě hodlá zbavit.
Procházíme halou, kde se dělají dekorativní krabice a kufříky z lepenky. Nemáme přitom pocit, že by pracovníci firmy Kazeto dřeli v potu tváře, pár jich tu vyloženě postává. Možná je to krizí. I tady se bude propouštět. Devět Vietnamců, kteří tu ještě pracují, půjde jako první. Tak to požadují odbory. Jsou to cizinci a navíc zaměstnaní na dobu určitou. „Už to vědí?“ ptáme se Marka Poura, právníka, který firmu zastupuje. Prý ano. Na jejich chování se to poznat nedá. Na požádání přijdou, sedí s námi v zasedačce, zdvořile se usmívají, odpovídají na otázky a pak řeknou, že se jim v práci líbí a doufají, že tam budou moci pokračovat. Pro takovou naději ale není prostor. Kazeto bude muset propustit i dvě stě Čechů a hodně si slibuje od své nové pobočky v Srbsku. „Cena práce je tam poloviční,“ říká Pour.
Jako se svazkem zeleniny…
Na Kazeto nás upozornil tým organizace La Strada, který na zakázku ministerstva vnitra rok monitoroval životní podmínky Vietnamců zaměstnaných v českých továrnách. Výzkumníkům Evě Pechové a Michalu Krebsovi si deset Vietnamek z Kazeta s pláčem stěžovalo, že z výplat, které jim slibovali, dostávají sotva čtvrtinu, že nemají ani na jídlo, že se s nimi zachází jako se „svazkem zeleniny“ a že vše je jinak, než mělo být podle slibů agentury ve Vietnamu. Že nemají dovolání ani tlumočníka. Domluvili jsme tedy s ředitelem firmy Liborem Budíkem, že do Přerova přijedeme.
Na to, že je Kazeto dodavatel obchodních domů IKEA po celé Evropě, vypadá budova ředitelství nuzně a i kancelář ředitele je velmi skromná. Libor Budík je mladý člověk s mírným výrazem a je na nás připravený. Kromě něj i právník Pour a před ním šanon s dokumenty. Padesát Vietnamců si firma přivezla sama, byli jejími kmenovými zaměstnanci. Její představitelé se domnívali, že to takto bude levnější než platit agenturám. Proč od nich Vietnamci nakonec odešli „za lepším“, nevědí, nikdo si jim prý na nic nestěžoval. Podle právníka vše asi zavinila špatná komunikace: „Copak jim vysvětlíte, co je superhrubá mzda?“ Ukazuje nám pracovní smlouvy a výplatní pásky. Vydělané částky se tu liší měsíc od měsíce – každopádně se pohybují kolem deseti tisíc čistého, což slibovalo i písemné zadání, podle kterého měla vietnamská agentura lidi najít. Podle Vietnamců jim firma měla hradit i ubytování a obědy. V pracovní smlouvě ale stojí jen to, že jim budou poskytovány. „Měli jsme tu několik kontrol, fabriku obklíčila i policie se psy, copak by se nám vyplatilo nějak švindlovat?“ klepe si na čelo Pour a dokumenty mu dávají za pravdu.
Kdyby dluhů nebylo
Příčiny současné špatné situace Vietnamců se nedají hodit jen na firmy. K tomu, aby cizinci mohli v Kazetu pracovat, museli ještě před udělením víza získat pracovní povolení. Dává se na rok. Vízová procedura ale potom spolkla šest měsíců, a tak když konečně do Kazeta loni v březnu nastoupili, měli povolení už jen na půl roku. „Dali jsme jim samozřejmě jen smlouvy na dobu určitou, neměli jsme žádnou jistotu, že jim pracák povolení prodlouží,“ řekl nám Pour. Tato obava byla zcela na místě, v září totiž už byla v Česku krize. Teď budou tedy Vietnamci bez práce a bez povolení. A velmi zadlužení. Každý z nich zaplatil zprostředkovatelské agentuře částku kolem deseti tisíc dolarů. Předčasná cesta zpátky do Vietnamu je tudíž v zásadě nemožná – tam se na splacení dluhu nedá vydělat za celý život.
Podnikající pracovníci
Proč musejí vietnamští zájemci o práci v České republice platit tolik peněz, nemá žádné rozumné vysvětlení. Dlouho se mluví o divném čachrování při vyřizování povolení a víz. Od ledna 2008 do října téhož roku bylo na velvyslanectví ve Vietnamu vydáno přes čtyři tisíce podnikatelských víz, ale jen necelá tisícovka pracovních. Upozorňuje na to neustále Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti a samozvaný hlas vietnamské komunity. I proto, že sto devět svářečů, které sem chtěl přivézt se svými partnery on v rámci svého projektu Vzájemná pomoc, vízum nedostalo, ačkoli byli přezkoušeni podle českých standardů a firmy tady na ně čekaly. Proč se vydává tolik podnikatelských víz, která ve skutečnosti zjevně nedostávají budoucí podnikatelé, a pracovními vízy se naopak skrblí? Mluvčí ministerstva zahraničních věcí Zuzana Opletalová vysvětluje, že získat podnikatelské vízum je jednodušší – a tím pádem snáze zneužitelné. „Nemůžeme ovlivnit, že lidé věří agenturám, které tvrdí, že jim to ,umějí zařídit‘,“ píše. K tomu lze jen dodat, že agentury „to“ opravdu umějí: „Žádosti, které jsou formálně v pořádku, dostanou na ambasádě doporučující stanovisko a jsou vyřízeny kladně,“ odpovídá Opletalová na otázku, proč sem přijíždí tolik „podnikatelů“.
Nezodpovězeno zůstává, proč ale tolik firem dosvědčuje, že se jim i přes veškerou snahu nepodařilo přivézt si žádné dělníky na pracovní vízum. „Myslel jsem si, že když se zpřísní podmínky pro udělování víz, vše se zlepší,“ říká Le Minh Cau, předseda Asociace vietnamských pracovních agentur se sídlem v ČR. „Ale teď vidím, že to byla úplně špatná úvaha,“ pokračuje. „V Hanoji se zavedlo sice call centrum, které mělo zamezit korupci přímo ve frontách před velvyslanectvím, ale jinak jde vše starou cestou. Dovolá se jen ten, kdo za to zaplatí. Na pracovní víza se nám stále nedaří nikoho přivézt. Jediná změna je, že to všechno stojí chudé Vietnamce, kteří sem jezdí, ještě více peněz.“
Příběh jménem korupce
S podivnostmi při udělování víz mají svou zkušenost i lidé z Kazeta: „Šli jsme se zeptat na velvyslanectví, zda můžeme podat žádosti o víza pro naši skupinu hromadně. Konzulární úřednice ale trvala na tom, že musíme mít zprostředkovatelskou smlouvu, bez ní že nám víza neudělají. Ale nač zprostředkovatelská smlouva, když jsme je chtěli zaměstnat bez prostředníka a všechny doklady jsme za ně chtěli vyřídit my? Nakonec jsme si nějakou museli pořídit, jinak bychom ta víza nedostali,“ říká Marek Pour. Podle něj chtěli pak z Vietnamu přivézt další skupinu lidí, ale když se požadavek na zprostředkovatelskou smlouvu opakoval, vzdali to. „Napsali jsme několik dopisů, chtěli jsme mluvit s velvyslancem, ale nikdo se s námi nebavil,“ vzpomíná Pour.
K tomu říká ministerstvo zahraničí ústy své mluvčí: „Ve Vietnamu musí mít lidé vyjíždějící za prací do zahraničí podle mých informací povolení vietnamského státu – v podstatě vyjíždějí přes státem akreditovanou agenturu, ale to není podmínka, která by pocházela z české strany.“ Proč tedy stát prověřuje něco, co sám nepožaduje? Na dovoz vietnamských dělníků tak získává monopol jen pár mocných vietnamských agentur. Právě u nich se musí každý Vietnamec, který k nám přijíždí, zadlužit. Ředitel cizinecké policie Vladislav Husák je přesvědčen, že je to jen jejich problém: „Zadlužení je věc cizinců, oni se sami rozhodli, nikdo je k tomu nenutil. Teď musí nést důsledky svého rozhodnutí.“
Na propouštění zahraničních dělníků zareagovala nyní česká vláda. Řešení je podle ní jedno: uhradit cizincům cestu zpět a s pěti sty eury v kapse je poslat domů. Projekt byl nedávno spuštěn. Vietnamská komunita ale před zahájením varovala, že to pro zadlužené Vietnamce nebude atraktivní. Pro toho, kdo dluží čtvrt milionu korun, není patnáct tisíc kapesného moc lákavá nabídka. Potvrdilo se to: zájem o ni mají především Mongolové a lidé z Uzbekistánu, kteří zaplatili za zprostředkování mnohem nižší částky. Za týden fungování projektu se přihlásilo dvě stě dvacet lidí, což není nijak závratné číslo. Široké vymezení programu zároveň vybízí k jeho zneužití lidmi, kteří se domů stejně chystají a nejsou v existenční nouzi. Navíc formuláře jsou jen v češtině a mnoho lidí se tak nezvládne přihlásit bez zprostředkovatelů – a ti si nechají pořádně zaplatit dílem z kapesného. Ivan Langer v Otázkách Václava Moravce naznačil, že chystá zesílený režim kontrol a represí proti těm z cizinců, kteří raději než odjezd zvolí pobyt bez dokladů. Staneme se tedy brzy svědky honu na cizince jako nápravného prostředku situace, za kterou je stát přinejmenším spoluodpovědný?
Autorky působí ve společnosti Člověk v tísni.
Reportáž vznikla v rámci projektu „Czech made“ Multikulturního centra Praha za podpory Evropské komise.