Havelka v kostce

Vznik dramatu na klíč – od hraní k hře a zpět

Cesta výrazného režiséra nastoupivší generace. Nelze ho ani zařadit, tvoří kategorii svébytného vypravěče. Pokoušíme se alespoň zaznamenat některé fáze jeho cesty od Nuly až k jedné z nejpozoruhodnějších inscenací na mapě současné divadelní Prahy.

Zatímco divadelní inscenace při reprízách dozrávají běžně a ve vší tichosti, u Dramatu v kostce (Studio Ypsilon) jeho tvůrce Jiří Havelka přímo avizoval, že se jedná o upgradovanou verzi, tedy o verzi o něco vylepšenou. Ještě jsem si mezitím dal jiný jeho oprášený kus, Člověče zkus to, který původně vznikl pro divadlo Disk, abych jej měl alespoň trochu v kostce. Havelka mi kdysi řekl, že ho baví „ypsilonková“ poetika, jenom by ji chtěl ve svých inscenacích zdramatičtět. Tak to je také on, tak trochu, ve vlastních slovech a v kostce.

Autentická přítomnost a výzva událostem

O čem tedy je ta kostka... Nejprve máme pocit, že o lidech vržených do světa vůbec. Pohybují se v něm trochu bezcílně, snaží se najít nějaký směr a někam, k něčemu v tom směru dospět. To se jim ale nedaří. Prostor je dokonale prázdný a nedefinovaný (možná až na poodhrnutý cíp opony v horizontu při repríze 5. června, což zase, i když bezděčně, poukazovalo na skutečnost, že jsme koneckonců v divadle). Po chvíli se ukáže – a poprvé se také stane, že postavy na toto téma po neverbálním úvodu promluví –, že se jedná o jakousi zvláštní past, která do sebe vsála přítomné čtyři postavy z jejich běžného prostředí, z jejich světa. Kde jsou? V reality show? Nebo jsou uneseni? Staly se součástí nějakého experimentu? Svoji situaci rekognoskují (bez výsledku, alespoň zpočátku) herci Petr Vršek, Jiřina Vacková (někdy v alternaci Adély Stodolové), Daniel Šváb, Andrej Polák a Jakub Slach (někdy či dříve Ondřej Cihlář). Role mají rozdělené na nedovtipného vyšetřovatele chlapáka, empatického intelektuála, zjemnělého chlapíka a dívku, která se především bojí, že se ocitla v této situaci se třemi muži.

Herci si nalézají cestu k postavám především přes sebe, přes vlastní analogie. Jsou i spolutvůrci libreta, a tak se patrně v improvizacích investovali ve svých produktivních hráčských polohách do nalézání výsledného tvaru. Takhle nějak našli nejen text, ale i optimální jevištní, nadsazenou podobu sebe samých, svůj výraz, svůj herecký či zherečtělý charakter. Zatímco soubor inscenující drama od nějakého autora jde spíše opačným směrem a postavy hledá na základě výkladu, zde herci naopak hledali a vytvářeli drama, které by odpovídalo tomu, co mohou a chtějí zahrát. Výsledkem je jejich hra ve smyslu vlastního jednání a výrazu spíše než drama. Těžko si lze představit, že by nějaké divadlo hru Drama v kostce převzalo jako text, aniž by vidělo její možnosti na jevišti Ypsilonky. A i pak by šlo patrně o vlastní parafrázi hovící typu daných herců.

Herecké analogie

Divák sledující Drama v kostce se nezbaví otázky, proč všem, zejména mužským představitelům hraní a jejich postavy tak sedí, co dokáže Havelka udělat se svými herci a co tvoří kvalitu zcela odvislou od ne zvlášť pozoruhodného dramatu.

Je to právě prostor pro hercovu osobnost a jeho bytostnou přítomnost na jevišti. Režisér Ladislav Vymětal kdysi jako pochvalu herci řekl: Obalil jste to hereckým masem. Tedy tím, co člověka nutí herce sledovat, aniž ten má právě nějakou repliku. To není jen naplnění zadání či role, ale spíš přítomnost něčeho suverénního a autonomního, co poukazuje i někam za. I když je to srovnání mezní a zkratkovité, přece jenom tu zkusím připomenout Marlona Branda, kterého je marnost napodobovat, jak zaznělo ve filmu Velká žranice. Možná je marnost ho také zmiňovat jako jakousi hereckou analogii s tímto či jakýmkoli jiným představením. Vzpomínám si ale na jeho kreace, ve kterých jako by neřešil jen okolnosti dané scénářem, ale v nichž ho v instinktivní rovině zneklidňovalo, ba ohrožovalo i něco, co ve filmu ani nebylo ukázáno. Ostatně dnes nám takové zážitky na plátně zprostředkovává australský herec Russell Crowe.

Je zkrátka jedno, jestli herec přijde na jeviště a bude překlápět klopu saka nebo si hrát s tužkou. Divák však pochopí, že tu o něco jde (o něco nějak podstatného), na co se nespěchá a co se před ním zpřítomní v tom správném čase, který – když na to přijde – se klidně i zcela zastaví. Až takové mystérium Drama v kostce herecky představuje a nabízí. Je to trochu mystérium, i pokud si vzpomenete na velmi pozvolné herecké začátky některých zúčastněných interpretů. Je to zároveň něco, co oprášená inscenace Člověče zkus to divákovi nenabízí.

Cesta od divadla k filmovosti

Havelka kdysi mluvil také o plánu – představě natočit své absolventské představení Pan Nula jako film. Zdá se, že právě tato umělecká disciplína by mohla být tak trochu metaforou i pro jeho divadelní tvorbu. Snad je kinematografií inspirován vůbec, snad tento živel vyzval k duelu s tím, že zbraně nevolí on, nýbrž soupeř – rychlé změny prostředí, neomezenost běžnou realitou. I když Drama v kostce na rozdíl od Pana Nuly o natáčení nepojednává, možná by samo bylo dobrým filmem, jakýmsi Matrixem, obrazně řečeno, či snímkem o virtuální realitě (ta je tu ostatně zmíněna). Lze si představit skupinku ztracenců viděnou třeba z pětisetmetrové výšky, jak se rozbíhá do nekončícího černého prostoru. A nájezdy kamery z této výšky a doplňování toho prázdného prostoru různými dekoracemi, jako je třeba výtah bez domu. Jak filmové. A jak nepopisně, téměř výhradně hereckými prostředky vyjádřeno v představení. Možná že příští upgradování této inscenace by mohlo být právě do podoby filmu.

Autor je dramaturg, stand-up komik, moderátor rádia Classic FM.