Každý srpen roku končícího osmičkou si česká společnost připomíná jedno temné výročí svých politických dějin. Na stejnou dobu však připadají i dvě světlá výročí českých dějin kulturních a duchovních: 20. srpna 1878 se v Tasově narodil Jakub Deml. O dva dny později, 22. srpna 1878 v Domažlicích Ladislav Klíma. Budoucí kněz-básník a budoucí filosof-básník.
Měli všechny předpoklady pro to, aby se setkali. Jejich životní dráhy se však podobají rovnoběžkám. Cíl měli totožný: absolutno, nekonečno, věčnost. Ovšem neodkládali ho na posmrtný odpočinek. Do věčnosti zasadili už svou každodennost a životní praxi.
„Tím liším se zevně nejvíce ode všech mně známých lidí, že žiju přirozeně a vášnivě ve věčnosti; že všechny mé činy jsou zřením na ni určovány; že nikdy jsem nezapochyboval o nesmrtelnosti duše, – nemohl zapochybovat, poněvadž víra ta je jedno s mou bytostí...“ Tato slova, která zcela odpovídají základním pravdám víry podle katolického učení, nenapsal Jakub Deml, ale Ladislav Klíma Marii Kösslové 2. 2. 1919.
Datum není lhostejné. Žádný takzvaný detail ani u Ladislava Klímy, ani u Jakuba Demla není dost malý, aby nemohl narůst do gigantických rozměrů. O této přesmyčce obvyklých měřítek hovoří oba. Jakub Deml to vyslovuje nad Březinovou básní Sen jeden svítí: „Co mi bylo zvukem, stalo se mi hudbou, co bylo částí, stalo se celkem, slovo tělem. Místo malé velkým, velké malým“ (Notantur Lumina, 1907). V Klímově stati Lidská statečnost (Vteřina a Věčnost, 1927) čteme stejnou formulaci – ovšem v opačném pořadí: „Člověk vskutku statečný – a ten je nutně vždy intelektuální a výjimečný – bojí se tím méně nehod, čím jsou vážnější – nejméně smrti; za to tím více každé urážky, neuctivosti i nejdrobnějších nešetrností; velké je jemu malým a malé velkým.“
Má osmička, můj březen
Nejde o náhodnou shodu, ale o poetický a poznávací princip, o smrtelně vážnou sázku na osud či určení, kterým ovšem dopomůže svobodná vůle: vyjít svému osudu vstříc, anebo vzít na sebe svůj kříž a následovat. Všechno se při bližším pohledu může stát znamením, důvěrným pokynutím, šifrou života nebo lásky. U Klímy kupříkladu číslo:
„Mé nejmilejší číslo, mé číslo je 8; a po něm všechna, která jsou k němu v intimním vztahu: 2, 4, 16, 32, atd; rovněž 22 (2 + 2 = 4, také 2 x 2; 22 je toužebný, energický náběh k 8; jak se člověk na ni podívá, má dojem mystické magičnosti..); rovněž 44, 88 atd.
,Mé‘ číslo: mělo vždy zvláštní význam v mém životě; ale dříve ještě jsem je miloval, než jsem si význam ten uvědomil. Narodil jsem se 22./8. 1878 (1 + 7 = 8; jinak to v tomto tisíciletí nejde, má-li povstat třetí osmička). Velká část mých nejvýznamnějších vnitřních událostí zběhla se vždy osmého. Srpen je můj měsíc. Život můj dělí se na osmileté, karakteristickými vlastnostmi se vyznačující periody – atd. Kdysi jsem, hraje roulettu s kamerády, řekl, že vsadím na jedno číslo a jistě vyhraju. Smáli se, – případ tento nestává se téměř nikdy, komu se to poštěstí, rázem může být boháč. Vsadil jsem na osmu – osel – krejcar.
Vyšla; shrábl jsem 38 nebo 60 krejcarů – nepamatuju už na to. Proč to nebylo v Monaku, proč jsem tam nevsadil tisícovku! Atd.“ (Dopis Marii Kösslové, psaný příznačně 8. 5. 1919)
Z takových neviditelných semínek roste osobní mytologie, mohou z nich vypučet celé trsy těch nejfantastičtějších příběhů – které Klíma v dopise dále a dále vypráví – a při té příležitosti pohovoří o dětství, matce, výprascích i počtu úderů rákoskou a ve zkratce vyznačí praktickou životní filosofii – dívat se na všechna protivná čísla „zezadu“, takže i z nemilého čísla 35 se může stát při vítězném pohledu a náležité operaci (zde součtem) milovaná osmička. Stejně pak nutno pohlížet i na jiná zdánlivá protivenství: Hlavně na „madame Nemoc, Bolest, Nouzi, Tíseň, Zklamanost, Hanbu, Nesvobodnost, Opuštěnost, Smrt...“
U Jakuba Demla budou všechna číselná, hvězdná, rostlinná, jmenná, barevná a jiná znamení vtahovat do osobní mytologie kromě osudových událostí i dlouhý zástup lidí a zároveň expandovat do vesmírného tajemství Božího stvoření a Kristova vykoupení. Explozi významů může vyvolat rovněž datace – třeba „V polovici března 1911“:
„Maje k tomu nejplnější právo, změnil jsem svůj kalendář a od letoška počínám jaro 14. březnem. Březen jest vůbec tajemný. V březnu (jak víte z Hella) byl stvořen svět, v březnu byl svět vykoupen, v březnu bude svět souzen. Pro mne má březen mnoho jiných významů: v březnu má svátek moje sestra (svátky se slaví i na zemi i na nebi), 18. března zemřela moje matka, v březnu jest skryto jméno mého prvního učitele, v březnu 1910 zjevilo se mi tajemství písmeny M, zvýši rytířského štítu, a kdybych pátral, jistě najdu pro sebe ještě jiných významů toho měsíce.“ (Domů, 1912) – „Jistě najdu“. Deml čte v knize života, nevěští, ale prorokuje, s jistotou tuší.
Takto, růstem a rozkvětem významů z nepatrných zárodků a příčin, vyrůstá jednota života a díla. Slovo nebo věta může i zabít (třeba u Klímy „Obešel já polí pět“), anebo probudit a znít celý život: rezonovat a proměňovat svůj význam od začátku do konce – a kdo zapomíná na malé věci, ten se v díle i životě ztratí. Deml s Klímou nikoliv: paměť mají oba dlouhodobou, nebo spíš stále přítomnou. Věčně se vracejí k počátku, který je už koncem. Nepohybují se po přímce, nevěří na pokrok ani vývoj, krouží. „Jste přímka, já kruh,“ píše Klíma Miloši Srbovi 29. 8. 1916. A Deml k tomu dodává: „Svět má rád lidi znalé způsobův a dobře oblečené, anebo, což je vlastně totéž: svět sedí dosud na přímce jak slepice na hřadě.“ (Přímka, První světla 1917).
Klíma nejednou mluví o točení se kolem sebe nebo o „vrtacím myšlení“. Deml zas sebeironicky vypráví o patentním vrtáku na vytahování zátek, který kdysi věnoval Březinovi. „Děkoval mi za ten vrták, láskyplně se usmívaje, a řekl: ,Kdykoliv ho používám, vždy si na vás vzpomenu, vždy jako střelná modlitbička má mysl letí k vám.‘ Odpověděl jsem srdečně a velmi toužebně, dívaje se příteli do očí: ‚Kdybych tak mohl vám posloužit vrtákem na všechny vaše strasti!‘“
V březnu jest skryto jméno
Setkání s Březinou bylo pro oba osudové. Oba ho četli, citovali a oba si s ním dopisovali. Sdíleli s ním mnohá základní slova-zkušenosti: Duše, Noc, Světlo, Hvězda, Sen, Svět, Smrt a především – Slovo.
Pro Demla se četba Březinovy básně Sen jeden svítí v roce 1896 stává počátkem básnické mytologie, prvním zjevení slova, právě v té chvíli se pro něj obrací perspektiva malého a velkého. Brzy Březinu navštíví a navazují celoživotní přátelství. První knihu publikuje v roce 1904. Jmenuje se sice Slovo k Otčenáši Františka Bílka, ale skrývá se v ní i Demlův osobní a teologický výklad Březinovy poezie. Svým pohledem na jeho osobu a duši – Mým svědectvím o Otokaru Březinovi (1931) – pak způsobí obrovskou nevolnost celé literární scéně své doby – hlavně proto, že vrták z ní vyšel slavněji než F. X. Šalda, že malé se stalo velkým a velké malým.
Klíma debutuje ve stejném roce – a právě tehdy mu Březina vstoupí do života. „Skoro všechny pozdější v dopisech zachycené ,styky s lidmi‘ se jeví jako přímé nebo nepřímé důsledky anonymní zásilky Světa jako vědomí a nic Otokaru Březinovi koncem roku 1904,“ píše Erika Abrams v komentáři k svazku dopisů Hominibus. Březina knihu doporučí Emanuelu Chalupnému – prvnímu recenzentovi a životnímu mecenáši – ten ho seznámí s jeho dalšími přáteli, a ti s dalšími.
Přesto Deml s Klímou „sociální spojení“ nejspíš nenavázali. Po Demlovi není v Klímových dopisech a denících ani stopa, Erika Abrams (viz rozhovor na straně 12) nalezla Demlovo jméno jen v jednom dopise adresovaném Klímovi roku 1921. Deml nepíše o setkání osobním, ale čtenářském: ve Svědectví zaznamenává, jak v roce 1912 četl Svět jako vědomí a nic s Březinovými poznámkami. (Mimo jiné si podtrhl výrok: „Je-li ,vzdělaný člověk hrubý‘, je to vždy dobré znamení.“) Sám Březina Demlovi řekl: „Klíma je jediný český filosof a všichni ti Drtinové a Krejčí, kteří přednášejí filosofii na našich universitách, nejsou hodni rozvázati mu řeménky na obuvi!“ Těsně před smrtí zas před Demlem vzpomínal na Klímu při svých oblíbených úvahách o vztahu alkoholismu a mysticismu.
Deml a Klíma byli Březinovými dlužníky – už v tom nejprozaičtějším smyslu. Oběma nejednou pomohl v nouzi. „Nebýt daru Bř. (50 zl) ... nebyl bych tu mohl žít,“ píše Klíma 24. 9. 1915 z Žiželic Emanuelu Chalupnému. Březina mu pomáhal opakovaně, Demlovi zas věnoval spořitelní knížku na výstavbu domu v Tasově. Viděl jejich nouzi, ale hlavně jejich výšku, cíl i temperament, tak odlišný od vlastního. Oběma také navrhl, aby si založili svůj časopis – Deml ho uskutečnil ve Šlépějích.
Deml svůj nemateriální dluh přijal jako věčný. Březina je pro něj tím, ke komu se stále obrací a o kom svědčí, třeba i proti sobě. Láska se u něj přirozeně slučuje s kritičností s ironií, ale patří k ní i projevy oddanosti nebo žalu, jakým Klíma nedává v psaní průchod. Ten Březinu ctí, promýšlí s vřelostí i posměchem jeho filosofii. „Dluh“ vůči němu ho zavazuje jen k věrnosti sobě. Takže když v Traktách a Diktátech (1922) pochválí--pohaní „Březinova Pámbíčka“, Březinu tím umenšením raní.
Základní nesoulad je mezi Demlovým „Bůh jest“ a Klímovým „Jsem Bůh“. Tady spolu nemají o čem diskutovat, ostatně ani jeden to nemá ve zvyku. Stejně tak nemoralizují – rovnou útočí. „Nadávám každému, koho mám rád,“ praví Klíma (1916) a Deml říká: „Abychom se na někoho zlobili, k tomu je potřeba, abychom ho milovali“ (1934). Tím se opět přibližují. Oběma je přitom vlastní široké rozpětí, kterému Klíma říká rozpor: „Celý spočívám jen v rozporech.“ U Demla, který neustále překonává propasti mezi Já – Ty – Bůh, lze spíš mluvit o stálém sporu – se sebou, s druhými, s Bohem.
Jak bude po smrti
Duševní pohyb v kruzích, vývrtkách, propastech i výškách, pohlížení na věci „zezadu“ (Klíma) nebo „z několika stran“ (Deml), neustálé umenšování a zveličování umožňují vidět jinak, živě, a znemožňují zacházet s Demlovými a Klímovými výroky jako s „hotovými věcmi“. Oba žijí ve svém/Božím čase, takže unikají každé dobové ideologii, teorii i sektářství: „Už dávno nejsme tam, kde nás chytají!“ (Deml) Kde skutečně jsou, lze odhadnout vždy jen z části i celku současně – tak jako určitou hvězdu člověk nepojmenuje bez pohledu na oblohu. Kdo je nechce chytat, ale vidět, potřebuje znát jednotlivosti, celek i „pravidla hry“ – tedy styl. A stylu psaní uzpůsobit styl čtení.
Stylem čtení je i způsob vydávání, edice. Posmrtné osudy Klímova a Demlova díla jsou rovněž paralelní – a neveselé. Po roce 1948 jsou oficiálně tabu, ale v té době už stihli nakazit Koláře a Hrabala, objevují je Josef Jedlička, Jan Zábrana, Ivan Diviš či básníci a kritici z časopisu Tvář. Koncem let 60. jsou oba na chvíli vydáváni. V 70. a 80. letech následuje opět zákaz a jeho rub – neoficiální kult. V té době však začíná také éra intenzivního poznávání celku a stylu Klímova i Demlova díla v samizdatu a v zahraničí.
Na přelomu 70. a 80. let ve strojopisné edici VBF poprvé uspořádali čtrnáctidílný soubor takřka celého Demlova tištěného díla Bedřich Fučík a Vladimír Binar. Ve svých studiích, edici i v doprovodné Zprávě o uspořádání Díla Jakuba Demla (1981) ukázali nejen rozsah Demlova díla (asi sto třicet knih a tisků včetně reedic, většinu Deml vydal sám), ale i nesmírnou vnitřní provázanost a napětí jeho motivů, výroků, žánrů, knih. Do Díla zahrnuli také část neznámých rukopisů, například Podzimní sen, a v koncepci počítali i s výborem rukopisné korespondence, která čítá na tisíce dopisů. Na základní záměr vydat Demlovo tištěné (natož i rukopisné) dílo v celku a vzít přitom v potaz nejen Demla-básníka, ale i Demla-editora vlastních prací, který své knihy vědomě znovu a znovu přepracovává a nově komponuje, nikdo od té doby nenavázal.
Na přelomu 70. a 80. už existuje řada orientačních studií o Demlově díle v samizdatu. Nezávisle na nich píše souhrnnou, dodnes nepřeloženou monografii o Demlovi v USA Joseph Normon Rostinsky (viz rozhovor na straně 14). Roztříštěnost a izolace bádání bohužel trvá dodnes. Rukopisy jsou rozptýlené po mnoha archivech, pozůstalostech, u soukromníků – a cesta k nim se vytrácí, pokud se neztrácejí rukopisy samy. Rozsáhlá Demlova korespondence Josefu Florianovi byla ukradena a pravděpodobně rozprodána. „Kulturní dluh Deml“ tedy trvá a narůstá.
Proč to nebylo v Monaku!
V polovině 80. let publikuje dvě Demlovy stěžejní prózy ve Francii Erika Abrams. Ta už od 70. let jezdí do Československa studovat dílo Ladislava Klímy. Postupně vydá řadu překladů jeho děl ve francouzštině a od roku 1996 zahájí české i francouzské kritické vydání Klímových šestidílných spisů. Prvním svazkem je Velký roman (1996), následují deníky Mea (2005) a dopisy Hominibus (2006). V těchto edicích, doplněných překlady i komentářem plným neznámých faktů a souvislostí, teprve Klímu poznáváme v celé škále závratných poloh. Nejde přitom o poznání akademické: spíš o velkolepou hru, která odpovídá hře Klímově – připomíná jemu i nám, co řekl jinde, odhaluje jeho úskoky. Edice také opravuje chyby předešlých vydání a doplňuje je o stovky textů rukopisných: tak jako je totiž podstatným edičním problémem u Demla vedle rozsahu díla i způsob, jakým měnil své texty sám, u Klímy je to spíše způsob, jakým ho měnili jiní. Navzdory tomu stále vychází Klíma „pro fandy“ cestou nejsnazší: vloni Jaromír Typlt v Hostu upozornil na vydání Velkého románu v Levných knihách, které nevyšlo z kritického vydání, ale z textu radikálně zkráceného, přepsaného, zcenzurovaného a popleteného Klímovou družkou Kamilou Lososovou.
Erice Abrams byly uděleny všemožné české medaile a pochvaly za zásluhy, nejen o Klímu. Penězi však dosud žádná z českých kamenných kulturních institucí na jeho spisy výrazně nepřispěla. Přitom vše, co editorka dělá: pátrá po rukopisech, přepisuje stovky stran, porovnává všechny verze a koncepty i nepřímá svědectví o tom, co se ztratilo, rekonstruuje a pořádá texty, komentuje je, překládá četné různojazyčné pasáže, celé svazky překládá paralelně do francouzštiny s novým komentářem, provádí sazbu atd. – představuje vysoce odbornou několikaletou soustředěnou práci. Spisy jen kvůli nedostatku financí v současnosti stojí. Sužuje českou společnost madame Nouze? Ne: madame Hanba! Ministerstvo kultury momentálně nemá pro takový typ koncepční práce kolonky. Letos na podzim chce ovšem vyhlásit víceleté granty právě na ediční přípravu a vydávání spisů českých autorů. Ale i kdyby nevyhlásilo, rozhodně by měl český stát projevit ctižádost financovat podnik, kterým se druhý „kulturní dluh Klíma“ už tak přesvědčivě vyrovnává.
Podíváme-li se však na věc zezadu, můžeme dnes také mluvit o zázraku: Navzdory překážkám, které obě díla kladou sama o sobě a které se násobí léty zákazů a devastujícím hospodařením s kulturním kapitálem, polovina sebraných spisů v edici Eriky Abrams vyšla. Fučíkovo a Binarovo uspořádání, přepsané strojem na průklepových papírech Mojmírem Trávníčkem, vzniklo. Předloni německý bohemista Alexander Wöll vydal rozsáhlou vědeckou monografii o Demlově díle. Tím anulovali všechny střízlivé kalkulace o tom, co si počne jeden, dva nebo tři lidé v malých podmínkách s gigantickým dílem. Rozhodli se jednoduše pro velikost.
Autorka je redaktorka Orientace Lidových novin, na FF UK vede seminář o rukopisné korespondenci Jakuba Demla.