Šéf sociální demokracie Jiří Paroubek v minulých dnech ohlásil, že by chtěl vydávat levicový týdeník. Je to ale jenom zbožné přání, česká levice se na rozdíl od pravicových intelektuálů zatím nezmohla ani na vytvoření nějakého intelektuálního centra.
„V krátké době se pokusíme přispět skromnými prostředky strany k vytvoření finančního zázemí pro kvalitní nezávislý levostředový týdeník,“ napsal Jiří Paroubek v inzerátu v deníku Právo. „Neděláme to pro sebe, nechceme časopis kontrolovat a řídit, ale dáme impulz k nápravě situace, kdy českým levicově uvažujícím publicistům, sociologům, politologům a politikům chybí významnější diskusní fórum. Není zdravá společnost, jejíž žurnalistika má v levém oku jen nepatrné zbytky vidění.“ Už dnes lze ovšem říci, že buď si na jeho slova za rok nikdo ani nevzpomene, nebo vznikne bezvýznamné periodikum.
Seniorská dělnická akademie
Před časem jsem na stránkách A2 psal o nepřehledném chaosu na pravicové intelektuální scéně, které chybí opravdu důstojná názorová platforma – jednotlivé think tanky („mozkové trusty“) vydávají různá periodika nevalné kvality, v nichž na jeden podnětný článek připadají tři o mlácení prázdné slámy. Pravicový intelektuál se tak může po právu cítit opuštěný. Frustrace intelektuála, kterému bije srdce nalevo, je ovšem větší: česká společnost je převážně levicová, jenže argumenty na této straně politického spektra lze vyslechnout leda ve čtvrté cenové skupině, čemuž odpovídá úroveň.
Žádný levicový think thank neexistuje, jedinou institucí, která by ráda napodobila jeho činnost, je Masarykova dělnická akademie pod křídly sociální demokracie. Jiří Paroubek už před časem prohlašoval, že dělnickou akademii oživí a učiní ji významným intelektuálním centrem levice. Jenže akademie je stále stejnou seniorskou organizací, která inzeruje vydání tak převratných knih jako „Řídící učitel Karel Lím – zakladatel české krušnohorské turistiky“ a na jejíchž stránkách je ještě koncem srpna referát o březnové debatě o postojích sociálních demokratů v roce 1948. Myšlenka alespoň trochu kompetentního levicového týdeníku se proto jeví být víc než bizarní. Není k tomu třeba dalekosáhlých rozborů, stačí povzdechnutí autora zmíněného referátu: „Masarykova dělnická akademie je s to zorganizovat setkání, které může přispět jak k vyjasňování názorů uvnitř strany, tak pomoci k sebeprezentaci sociální demokracie v širší veřejnosti. Velmi aktivně by ovšem MDA měla přistupovat k propagaci těchto akcí tak, aby se jejich návštěvníci nerekrutovali pouze z řad vlastních členů.“ Mrtvo nalevo je možná dané i tím, že si na této straně politického spektra myslí, že by takové instituce měl financovat stát.
Blisty jako levicová platforma?
Zklamává-li dělnická akademie, nezbývá než hledat inspiraci v hlubinách českého internetu. Nepřehlédnutelným fenoménem je zde deník Britské listy, jehož vitálnosti obdobné projekty napravo nedosahují ani zdaleka. „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“ se sice tváří jako neutrální, ale když čteme věty jako „Objektivně rostoucí civilizační náklady na vědu, vzdělávání, na prodlužování života, na zdraví a na životní prostředí vydává za důsledek plýtvavosti sociálního státu a snaží se přiškrcovat daňové příjmy veřejným službám a potržňovat a privatizovat je, ačkoli je to zdražuje a omezuje jejich dostupnost.“, je hned vidět, na které straně bije jeho autorům srdce. Vydavatel Jan Čulík se sice sveřepě označuje za konzervativce, se stejnou výpovědní hodnotou by ale mohl říkat, že není muž a běloch. Blisty jsou nyní vlastně jedinou podstatnou intelektuální platformou české levice.
A platformou notně kontroverzní. „Číňané udělili celému ,demokratickému‘ světa dokonalou lekci, když zahájení OH zbavili jakékoliv politické či nacionální propagandy.“ „Před rokem 1989 byla vláda kontrolována Kremlem, dnes je kontrolována Washingtonem.“ „V současnosti by se ale (kubánský) režim nejlépe dal charakterizovat jako autoritářský, a i když zde stále existuje trest smrti, je vykonáván zcela sporadicky, jen na čistě kriminálních případech, a i když nemám k dispozici konkrétní čísla, i v přepočtu na obyvatele je na Kubě zřejmě míň poprav než v Texasu.“ Podobnými tezemi se musíte prokousat (a nádavkem řádnou porcí antiamerikanismu, zpravodajstvím iráckého „odboje“, paranoidními teoriemi o zničení Dvojčat, osobními výpady a články, v nichž logika nehraje hlavní roli), než se dostanete k příspěvkům hodným zamyšlení. Britské listy přitahují pozornost, kterou jim jejich pravicový protějšek Virtually.cz může jenom závidět. Jenže dokud se nezbaví umanuté snahy publikovat kdejaký výkřik lehce šílených grafomanů, mohou si o prestiži nechat jen zdát.
A nakonec už nám zbývají četné rudé stránky různých marxistických sdružení o tom, že „buržoazní demokracie je v první řadě zaobalenou podobou buržoazní diktatury“. Dvacet let po pádu komunismu už je pro mnohé snadné přijmout teze nesmiřitelných teoretiků, že „Říjnová revoluce v Rusku není jen jedna z mnoha sociálních revolucí, které historie novověku přinesla a ještě přinese. Zcela oprávněně nese přívlastek VELKÁ.“ Člověk se musí dojmout nad tím, jak myslí na blaho dělníků a rolníků; stát se díky internetu marxistou je mnohem snadnější než hledat články ostatních proudů levice. A závidět, že právě a pouze tady se usiluje o dobro. Jak praví zakladatel stránek SOS – Politická evoluce Radovan Bazger: „Chci, aby lidé již nikdy nepoznali hlad, nedostatek vody, chudobu, společnost plnou násilí a válku. Je toto přání skutečně tak nesplnitelné, mocipáni světa?“ No nepodepsali byste to?
Autor je spolupracovník redakce.