Na prahu předrekonstrukční sezony

Národní divadlo: ohlédnutí zpět i skoky vpřed

V čem je výběr titulů naší první scény signifikantní pro celou českou divadelní scénu a nakolik se na její podobě podepsaly jarní spory ohledně grantové politiky?

Zejména po pražském divadelně-grantovém jaru se nákup lístku do divadla coby dárku k různým výročím příbuzných i přátel může zdát jako osvětová i lehce nátlaková metoda při přesvědčování široké veřejnosti o záslužnosti institucí veřejné kulturní služby. Proč vlastně nenahradit štvanice za hmotnými zbytečnostmi „zážitkovými dárky“ právě v době, kdy se pravicová vláda a zábavní průmysl pokoušejí ocejchovat divadlo nálepkou jakéhosi přerostlého a zdegenerovaného dinosaura?

Při výběru produktu typu vstupenka se lze řídit vlastní zkušeností, renomé divadelního domu, preferencí určité osobnosti nebo tzv. marketingovými nástroji. Jedním z těch nejdůležitějších je na prahu nové divadelní sezony dramaturgický plán. Pojetí dramaturgie nejen jako konkrétní úpravy inscenovaného textu, ale i jako promyšlené a významonosné skladby celoročního repertoáru vytváří kontinuitu, díky níž by sázka na premiéru neměla být koupí zajíce v pytli.

Jak se to dělá na první scéně

V návrhu preambule Národního divadla, formulovaném jeho současným vedením a předloženém veřejnosti k diskusi v červnu t. r., se praví, že se v jeho případě jedná o jeden ze symbolů národní identity a součást evropského prostoru a že je otevřeno novým interpretacím klasických děl i současné tvorbě spojené s uplatněním různých uměleckých názorů a uspokojením různých zájmů diváků. Jak tyto premisy naplňuje dramaturgický plán pro nadcházející sezonu?

Zmiňovanou „národní symboliku“ vyplňují zejména operní tituly jako Smetanova Prodaná nevěsta, Dvořákova Rusalka a operou i činohrou napříč procházející oslavy 80. výročí úmrtí Leoše Janáčka v podobě operní Věci Makropulos, příležitostných koncertů a činoherní reflexe Janáčkova života irského dramatika Briana Friela Listy důvěrné. Další české činoherní tituly oscilují mezi národovecky odbojnou Lucernou Aloise Jiráska, kosmopolitně rozevlátou romantikou Julia Zeyera Radúz a Mahulena a autobiograficky laděným Pláčem současné české dramatičky Lenky Lagronové. Společně všechny tři zvolené tituly kreslí poněkud protichůdný výsledný „symbol národní identity“. Jistým leitmotivem jsou ovšem ohlédnutí a návraty. Doslovným návratem do rodného domu je ženské drama Pláč. Radúz a Mahulena jako prvořadá položka ze čtenářských deníků se vrací do historie divadla již po 15 letech a celkem podesáté. Obnovené nastudování provokativně ironizující Lucerny režiséra Vladimíra Morávka se pak objeví bez provokativně ironizujícího obsazení Chantal Poullain z původní inscenace z roku 2001.

Evropský prostor je v podání opery ND vystavěn převážně pietně na jménech velkých klasiků jako Mozart, Händel, popřípadě Čajkovskij. Balet připojuje alespoň jednoho současného „Evropana“, choreografa Jiřího Kyliána. Zato činohra přináší extrém: nejzápadnější evropský výběžek Island. V koprodukčním projektu s City Theatre Reykjavik se letos jako jediný hostující zahraniční režisér v činohře ND představí Gudjon Petersen. V jeho režii uvidíme Den naděje Birgura Sigurdssona. Rodinné drama odehrávající se v padesátých letech minulého století slibuje severskou poezii spojenou s násilím a drsností.

K uplatnění různých interpretací zahraničního i tuzemského, současného i klasického repertoáru může docházet i prostřednictvím jednotícího tématu sezony „člověk proti společnosti, společnost proti člověku“. V jeho linii lze chápat volbu titulu z okruhu modernistické klasiky (a taktéž ze severu) Nepřítel lidu Henrika Ibsena. Hru o zatajování obecně nepříjemné pravdy by bylo možné číst i jako kritiku komunity bez poctivých a angažovaných vůdců a v tomto ohledu by se v našem prostředí mohla stát vysoce aktuál ní. Také hra izraelské autorky a herečky Hadar Galrón Mikve obsahuje politický, tentokrát feminizující podtext. Obecné společenské neduhy (nejen) americké společnosti, jako drogy, alkoholismus, nefunkční rodina, sexuální obtěžování, rasismus, přináší další zahraniční titul a zatím poslední drama Tracyho Lettse Srpen v zemi Indiánů.

Uspokojování zájmů

Před zahájením sezony zůstává řada uměleckých záměrů skrytá. A tak lze jen hrubě zobecnit. Repertoár obsáhl širokou škálu sahající od titulů pro celou (českou) rodinu až po úzce specifická témata současných lokálních mikrosvětů i globálního makrosvěta. Díky své historické váze má Národní divadlo plné právo dívat se zpět i kupředu, a tak v dynamičtějším činoherním repertoáru převažuje moderní a současné drama, v opeře a baletu klasika. V hudebně-dramatické oblasti si ND připomíná hned trojí historické výročí velikánů evropské kultury: kromě Janáčka také mozartovské a händelovské jubileum. Činoherní repertoár naopak nabídne tituly, které si i přes svůj nedávný vznik již vydobyly místo v historii: hra Tracyho Lettse získala letos Pulitzerovu cenu, hra Hadar Galrón ocenění Izraelské divadelní akademie a hra Lenky Lagronové se umístila ve finále soutěže Ceny Alfréda Radoka 2007.

Divadelní úspěchy se v naší zemi v poslední době měří výhradně počtem diváků v hledišti. Národní divadlo s rozvahou, která mu přísluší, svým letošním dramaturgickým plánem žádný hon na diváka nevyhlásilo. Leccos zůstává zatím marketingově nesrozumitelné a umělecky napínavé. A tak se můžeme těšit na tuto sezonu jako na sezonu hlavně náročnou. Co jiného než vysoké nároky na vlastní schopnosti i možnosti by však mělo být základním kritériem každé, i národní komunity? A to jak pro samotné tvůrce, tak jejich zřizovatele i diváky.

Autorka je teatroložka a překladatelka.