Podle ruské pravoslavné víry se v čtyřicátý den po smrti člověka (říká se mu soročiny) odpoutává jeho duše od těla i vezdejšího světa a odlétá tam, kde se měří jinými mírami... Soročiny Alexandra Solženicyna byly minulý týden.
Tohle si pamatuji přesně. Bylo pondělí 4. srpna ráno. Jako každý den jsem si pustila ke kávě tranzistor nastavený na naši oblíbenou stanici Český rozhlas dvě a nevěřícně registruji tentokrát první zprávu dne – zemřel světově proslulý spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn.
Ještě jsem ani pořádně nevstřebala tu stále dokola opakovanou novinku a ani jsem ji nemohla probrat s někým blízkým, zrovna ten den jsem zůstala na chalupě sama, když mi tam před polednem zavolal jeden z redaktorů České tiskové kanceláře – jestli už to vím a že slyšel, že jsem se prý kdysi se Solženicynem setkala. A jestli bych mu neřekla, kdy, kde a proč, a na co jsem se ho ptala a co on říkal... Nemohla jsem mu nabídnout nic, z čeho by se dalo udělat něco. I v tom málu, co jsem mu řekla, jsem spletla minimálně jedno, dvě jména, s roky to také nebylo úplně v pořádku. Proto jsem ještě dodatečně sháněla někoho, kdo by se dopátral telefonu tajemného pana redaktora, jehož jméno se mi ztratilo v éteru. Dokonce mě vůbec nenapadlo zeptat se ho, kdo mu o mně řekl. Jediné, co mě zarazilo, byl nápad převyprávět cizí vzpomínky, za ta léta zasutá hluboko v paměti. Lze vůbec simulovat vzpomínání za někoho, kdo si není jist, zda si nepřimýšlí jako vypravěči ruských lidových skazů, milující kuriózní historky, nebo jako ti, kdo setkání se zajímavými osobnostmi proměňují v literární anekdoty, které nás okouzlují stejně u Daniila Charmse jako u Sergeje Dovlatova anebo zcela anonymně „pamětnicky“ („Viděl jsem Lenina, byl asi takhle vysokej...)? Ten poslední případ se ke mně, doufám, nevztahuje. Pokud mě znovu paměť neklame, vždycky jsem vyprávěla spíš o potížích svých cest za Velkým Spisovatelem Solženicynem, který měl (a nejenom pro mne) tu zvláštní přitažlivost zakázaného ovoce a kterému jsem nakonec nedokázala položit jedinou rozumnou otázku. Od té chvíle, kdy mi na chalupě zazvonil telefon, se pokouším pochopit, proč tomu tak bylo. A vydolovat z paměti vzpomínky na tři své pokusy setkat se s autorem Jednoho dne Ivana Děnisoviče, na jehož textech jsem se spolu s mnoha ostatními učila nežít v iluzích a se lží.
1964 – střežený čtyřicátý kilometr
Slovo „čtyřicet“ tak podivně trčí ze sledu ruských číslovek – dvadcať, tridcať, sorok, pjat’desjat, jako by opravdu přišlo odjinud. A taky že přišlo – z jazyka lovců, kteří zašívali do pytle normativní dávku čtyřicet sobolích kůží. Bylo to nejen platidlo, ale také míra (čtyřicet carských věder), v níž i samo platidlo, sobolí kožešina, se stalo výsostným znakem carského majestátu. Pro Alexandra Solženicyna byly asi stěžejní jiné dva metaforické významy – za prvé sousloví sorok soroka, které znamenalo obecně „ohromná spousta“ a přilnulo k Moskvě jako městu bezpočtu chrámů, a za druhé délková míra, která v kilometrech ohraničovala prostor, jenž nesmí být překročen zvenčí (tady začínala pro cizince „zakázáná zóna“) ani zevnitř (tuhle druhou hranici nesměli překročit nevinní provinilci typu básníka Osipa Mandelštama, kteří pak stejně putovali do lágru, ani bývalí muklové poslaní z lágrů do „věčného vyhnanství“, jako byl Solženicyn). Když jsem v roce 1964 přešla hranici z Čierné do Čopu, začalo mi docházet, že zóna zůstává i nadále realitou sovětského světa.
Jela jsem tenkrát coby začínající asistentka se studenty rusistiky pražské filosofické fakulty poprvé do Velké Země. Byla to výměna se studentskou elitou moskevské univerzity, vystavěné na kdysi Vrabčích, ale tenkrát Leninských horách. V ponožce jsem provážela kromě vyšmelených padesáti rublů také čtyři adresy od kolegů a přátel, jimž jsem měla něco vyřídit.
Moje první pouť vedla za někdy zpochybňovaným, jindy zase glorifikovaným klasikem sovětské literatury Leonidem Leonovem na jeho daču ve spisovatelském letovisku v Peredělkinu. Netušila jsem, že i to leží v zakázané zóně. Proto jsem bezstarostně vyrazila se svou přítelkyní, která jela spolu s našimi studenty hledat to „pravé Rusko“ (a mínila jím zemi Nikolaje Leskova!), hned brzy ráno na Kyjevské nádraží, odkud se dodnes jezdí do Peredělkina. Tam naše cesta musela ovšem vést nejprve ke hrobu Borise Pasternaka, a odtud, ze hřbitova, k básníkově dače. Jaká ironie, že stála v ulici nesoucí jméno zkorumpovaného prozaika Petra Pavlenka, který v románu Štěstí oslavil Stalina! Až v této chvíli jsem pochopila, proč se Leonov do telefonu s ostychem omlouval, že bohužel žije na ulici jakéhosi (mně jistě zcela neznámého) spisovatele Serafimoviče...
Cestou do této ulice jsme ještě zašly k jedinému spisovateli, kterého jsem osobně znala z Prahy – k Venjaminu Kaverinovi. Strašně mě zaujal, když jako jediný z pětice sovětské spisovatelské delegace ochotně odpověděl na dotaz o Borisi Pasternakovi a jeho skandalizovaném románu Doktor Živago. Zašla jsem za ním do hotelu dovědět se víc, a on mě pozval, abych ho navštívila v Peredělkinu. Dodal, že by mě opravdu rád představil své ženě, sestře velkého literárního vědce i prozaika Jurije Tyňanova. Z našeho dlouhého rozhovoru si pamatuji málo, tenkrát se nechodilo s diktafony ani se zápisníkem. Tyhle předměty by byly přijímány s jistým podezřením (později mě právě oni učili, jak při „nebezpečných“ hovorech přikrývat telefon polštářem). V paměti nám utkvěly v paměti hlavně dvě věci – Kaverinův nevýslovný obdiv k Anně Achmatovové, která pro něho zůstala jediným ztělesněním královského literárního i lidského majestátu, a slovo fašismus, jímž Kaverinovi jednohlasně s vdovou po druhém rebelantovi z Pavlenkovy ulice, zajímavém prozaiku Vsevolodu Ivanovovi, ocejchovali sovětský režim. Ba dokonce mi slíbili, že se poptají, zdali se Alexandr Isajevič Solženicyn náhodou neobjeví v redakci časopisu Novyj mir.
Pozor na soukromé akce
Omámena svůdnou představou, jak hledám popsanou cestu od Puškinova pomníku do redakce tenkrát nejsledovanějšího literárně-společenského sovětského časopisu, stojím před brankou, kterou mi otevírá zadumaný starý muž, vede mě dál do domu vonícího dřevem a naznačuje, že nedávno zemřela jeho milovaná žena. Tenkrát jsem netušila, že byla z „těch Sabašnikovových“, kteří patřili k ruské intelektuální elitě, podstupující marný boj o poslední zbytky lidské i tvůrčí svobody („družstevní nakladatelství“, které vedla, se bránilo ze všech nestátních nakladatelství nejdéle). Leonov mě přijal zřejmě hlavně proto, že jsem psala diplomní práci o dvou redakcích jeho dramatu Zlatý kočár. Naštěstí jsem se nepřiznala, že mě ještě víc než autorský text okouzlil Zdeněk Štěpánek v inscenaci druhé redakce ve Stavovském divadle. Ta první, syrovější, nemelodramatická verze, která měla být navždy zapomenuta, se dostala do Prahy na mikrofilmu včetně diskusí, které vznik druhé (nedobrovolné) verze provázely. On ale chtěl se mnou mluvit o svém románu Ruský les, jako by se chtěl utvrdit, že mu v Praze rozumíme. Začala jsem nesouvisle blábolit cosi o odvážné architektonice díla, která mi připomíná gotickou katedrálu, a on zprvu jen pokyvoval hlavou a pak se mi v dlouhém monologu pokoušel vysvětlit, že to nemám chápat jako pouhou světskou metaforu, nýbrž jako nejpřesnější vymezení umění vzešlého z křesťanských tradic, které vede nerovný zápas s destruktivním duchem zla, satanskými silami, jež vládnou pozemskými dějinami. Nemohla jsem tušit, že mi vykládá koncept svého budoucího vizionářského románu Pyramida, který se mu rozpadne pod rukama a který tentokrát poslouží jako vývěsní štít hlasatelům osobité mise ruského pravoslaví.
Jak by mě mohlo napadnout, že kvůli netajené návštěvě autora Ruského lesa budu předvolána na komsomolský výbor elitní matematicko-fyzikální fakulty, kde mi bude udělena důtka za překročení toho nešťastného čtyřicátého kilometru a varování před dalšími soukromými akcemi, které mi prý brání plnit povinnosti učitelského doprovodu naší omladiny? Ta se však, což asi vytušili, denně těšila na to, až jí budu o svých putováních vyprávět.
1965 – střežené vnitřní zóny
O rok později jsem vyrazila do Moskvy na soukromé pozvání studentky matematiky a život v komunálním bytě v proletářském rajónu mi skýtal větší osobní svobodu než v bludištích stalinských mrakodrapů na Leninských horách. Tenkrát jsem už věděla, že mám dorazit do sídla časopisu Novyj mir za Annou Samojlovnou Berzerovou a vyčkat s redaktory usazenými v přízemí, až v prvním poschodí skončí další jednání Solženicyna s hlavním redaktorem žurnálu Alexandrem Tvardovským o otištění románu Rakovina. Sedím tedy v redakci (nebo spíše v Solženicynově tehdejším fan-klubu) a k mým uším doléhají útržky vět: „Co tak jako náhodou zajít nahoru za sekretářkou...“ – „Zbytečně, není slyšet...“ – „Křik bys uslyšel...“ – „Prý zase nic...“ – „Snad bych se měl podívat se na ulici...“ – „Tak já jdu, jako že něco koupit...“ – „Tak co?“ – „Vystřídali se, dělají jakoby nic...“ Začínám tušit, oč jde. A když přijde seshora sekretářka, aby mi koupili, na co mám chuť, je jasné, že čekání bude dlouhé. A bylo.
Když konečně vyjde tehdy ještě bezvousý vysoký muž, Alexandr Solženicyn, pozve mě na procházku do nejbližšího parku – prý budeme předstírat milostnou schůzku, protože půjdou za námi... A pořád mě drží za ruku, zvedá ji a prohlíží. Necítím se dobře, ruku mám samý ekzém... (Mnoho let po tom u nás bude pobývat švagrová našeho nového známého – věhlasného moskevského konceptualisty Dmitrije Alexandroviče Prigova – a na liduprázdné Letenské pláni se mi svěří, že ten portrét chápavé ošetřovatelky v Rakovině je jejím vlastním portrétem.)
Později jsem pochopila, proč se Solženicyn zmínil o stigmatech na lidských rukou, když mluvil o rakovině. Naznačoval, že rakovina, kterou ochořela jeho země, je jenom počátek, že má v úmyslu popsat to kolo, které se dalo do pohybu mnohem a mnohem dřív, a že právě tohle nikdo nechápe... „Dokonce ani Heinrich Böll! No jen si představte,“ lovím v paměti pozapomenutá, možná už zkreslená slova, „on si jde sednout do té žvanínky zvané Dům sovětských spisovatelů a rozprávět s našimi pisálky o ohrožované svobodě slova v jeho zemi, místo toho, aby...“ Ale to už jsme u pošty, kde se můj průvodce ujistí, že pořád jdou za námi, a že se vlastně ani nezeptal, na čem zrovna dělám a kdy se znovu objevím v Moskvě. Řekla jsem, že brzy zase přijedu, že mám přislíbenou stáž na dopsání práce o Andreji Platonovovi. A on mi řekne už při loučení slova, která si pamatuji naprosto přesně: „Nemyslíte, že Andrej Platonov byl člověk z jiné galaxie...?“ Teď už taky vím.
1968 – přes kadeřnici
Naše setkání netrvalo déle než čtyřicet minut a žádný jeho text jsem nedostala, jen příslib, že snad příště. Jenomže než to příště nastalo (podzim 1968), byla místa, kde Solženicyn dopisoval Souostroví GULAG, dobře utajená (dokonce i Kaverin se zapřísahal, že to opravdu netuší), hledala jsem jinou cestu k jeho textům. A když jsem vdově po Andreji Platonovovi reprodukovala Solženicynova slova o člověku z jiné galaxie, slíbila, že texty sežene od jeho ženy, protože chodí do stejného kadeřnictví jako ona. A taky je sehnala a nabídla mi, že mi jejím prostřednictvím dohodne schůzku s autorem. A také ji skutečně dohodla – na stanici metra Sokol. Nemohla jsem tušit, co nevěděla ani paní Platonovová, že její známou už dokázalo KGB pořádně zmáčknout. Proto mi bylo divné, proč se Solženicyn na mne trochu zlobí, že jsem mu nenechala vzkaz u spolehlivé Anny Samojlovny, a propašovat rukopis – o to přece nemůžu žádat ženu, zvláště když je tu Slovák Pavol Ličko... Ale že má lepší nápad – ještě si to promyslí a zavolá mi do archivu, a jinak že se mám obracet jen a jedině k Anně Berzerové. A naznačil mi, že jízda bez brzd většinou končí pořádným malérem. Po Kaverinovi to bylo druhé varování zkušených potížistů, ale nehodlala jsem se jejich radami řídit.
Měli samozřejmě pravdu, koledovala jsem si o malér a z hotelového pokoje mi záhadně zmizela zapůjčená bibliografie voroněžských statí Andreje Platonova. Do Ústředního státního literárního archivu (CGALI) mi Solženicyn opravdu zavolal a řekl, abych se zeptala, jestli mi půjčí díla, která k nim uložil jako do bezpečnostní schránky, budu-li mít souhlas autora. A ať mu hned dám zprávu. Zkusila jsem to zjistit, ale i mně bylo hned jasné, že dobře vědí, kdo to volal, a že chtějí, abych kaceřované jméno řekla sama... Tak už to chodí v té třetí zakázané zóně, kde byly uvězněny rukopisy svěřené instituci všemocného státu do ochrany. Pochopila jsem, že je nedostanu, takže jsem raději řekla, že bohužel za měsíc (nachyloval se leden 1968) stejně odjíždím, a než by mou žádost vyřídili, budu už pryč. A napsala jsem to na tu správnou adresu. Před odjezdem mi Anna Berzerová předala pár Solženicynových slov na rozloučenou... A když jsem to všechno vyprávěla u Kaverinů, velice je to pobavilo, protože tenkrát Solženicyn přebýval v Peredělkinu, v přístavku u jejich společného přítele Korněje Čukovského, ale oni mi to nesměli říct...
Popřejme Putinovi
Se svými výpravami za Solženicynem jsem se nikdy netajila, ale odmítla jsem o nich napsat. Nebylo vlastně o čem – na nic jsem se nezeptala, nic jsem si nepoznamenala... Solženicynova smrt a ten náhlý zájem o mrtvého velikána, který přežil svou dobu, roztočily i kola mé nespolehlivé paměti.
Poskládání střípků ze znovu prožité minulosti mi trvalo dlouho, skoro čtyřicet dní. Až vyjde, opustí už duše Božího služebníka Alexandra mrtvou tělesnou schránku a budou jí lhostejné nejen velkolepé pohřební rituály, ale i všechny bolesti a nebezpečenství našich dnů. Popřejme neklidné duši Alexandra Solženicyna věčný klid a mír ve světě nad všemi pozemskými zónami. A hlavnímu manažerovi honosných pohřebních rituálů, dědici imperiálních tradic ruského státu Vladimíru Putinovi brzký příchod nového Alexandra Solženicyna, tentokrát jednadvacátého století. Je už načase, aby zazněl živý mocný hlas nesouhlasu, nové, stejně nezpochybnitelné urbi et orbi...
Autorka je nezávislá rusistka.