Woody Allen (1935) byl vždy známější jako filmař než jako spisovatel. Přesto měli čeští čtenáři už v průběhu osmdesátých let možnost seznámit se s jeho třemi povídkovými sbírkami. S odstupem sedmadvaceti let od poslední anglicky psané Allenovy povídkové knihy vychází čtvrtý svazek, který okamžitě úspěšně atakoval první příčky žebříčku knižního prodeje.
Možná se to sluší říci hned úvodem – takový úspěch na českém knižním trhu se dá vysvětlit spíše pozitivním očekáváním, podmíněným autorovými předchozími knihami, jistým druhem čtenářského automatismu, než skutečnou literární kvalitou Allenova nejnovějšího knižního počinu. Když vydavatel na předsádce anoncuje, že osmnáct povídek obsažených v knize nazvané Čirá anarchie je „fantazií utrženou ze řetězu z hlavy legendárního dvaasedmdesátiletého tvůrce, která se od jeho mládí a počátků ani trochu neumoudřila“, neříká to hlavní. Allenova fantazie se možná neumoudřila, přesto ztratila velkou část své bláznivě zábavné a intelektuálně hravé síly. Namísto čiré grotesky ve stylu bratří Marxů se nám tu nabízí poněkud povadlá humoristická próza.
Groucho, Harpo, Chico & Woody
Přitom Allenovy počátky byly na míle vzdálené usedlému humoristickému žánru, který v té době pěstovala angloamerická literatura. Tento samouk, který původně začínal jako komik a scenárista, než definitivně přesedlal na mnohem vděčnější dráhu filmového herce a režiséra, byl od svých prvních povídek spíše gagmanem a komediografem než klasickým humoristou, natolik čerpal svou inspiraci z filmových grotesek a jevišť newyorských klubů a varieté.
Se svou příslovečnou intelektuální štiplavostí a hravou bezprostředností vnášel do svého psaní různé polohy humoru, ať už to byl židovský humor s živým smyslem pro groteskní detail nebo dadaisticky rozvratný cit pro kontrast, nonsens a paradox. Čtenář přitom cítil, že odstup psaného slova je v tomto případě spíš jen trpěnou nezbytností než základním literárním momentem. Allen nás chtěl především strhnout dravým proudem své svěží a absurdní imaginace.
Allenovým nejoblíbenějším žánrem se stala intelektuální parodie, důmyslná hříčka, do níž se takřka obsedantně promítají témata náboženství, erotiky, filosofie, umění a osobního hédonismu. Při jejich četbě se vzdělání stává klíčem k humoru, proto se Allenovy povídky i filmy těší takové oblibě u intelektuálů, neboť čím větší přehled v literatuře a filosofii, ale i v detektivním a jiném žánru čtenář vykazuje, tím zábavnější se četba stává, tím lépe lze docenit a vychutnat takřka patafyzicky překroucené verze původních textů (Dostojevskij, Nietzsche, Kafka, Strindberg).
Unavené stáří mistra
O to větším zklamáním se stala Allenova očekávaná nejnovější kniha. Povídky v ní obsažené se ve většině nevyrovnají těm někdejším, jejich humor se překvapivě propadl o několik pater níž, směrem k humoru přízemnímu až dryáčnickému („Předstíral jsem intestinální lipodystrofii a vypadl z práce dřív. Stavil jsem se v osvěžovně na rohu, abych zklidnil rozdrásanou nervovou soustavu a vyhodnotil krizi.“). Nemohoucí a předvídatelná naivita místy připomíná spíše komunální humor dvojice Grossmann a Šimek než jednoho z nejlepších ironiků dnešní doby.
Novým prvkem v Allenových povídkách jsou skutečné inzeráty, otištěné v záhlaví v podobě jakýchsi reálných mott, uvozujících a inspirujících následující příběhy. A skutečně, některé z nich svou absurditou překonávají nejnesmyslnější Allenovy nápady, o to smutnější je vidět, že jejich literární rozvinutí nejde o mnoho dál za tento prvotní impuls (např. povídka Alelujá, prodáno!, inspirovaná prodejem modliteb na eBayi).
Ve většině případů jsme svědky opakování toho, co už v jiných podobách od Allena dobře známe – nekalé praktiky filmové branže, šmíra druhořadých herců, parapsychologie, parodie drsných noirových hrdinů, nápad s korespondenčními nadávkami, který skvěle rozvinul už v knize Vyřídit si účty (1971). Svou někdejší úroveň si udržely pouze povídky, které fungují na zřetelném principu intelektuální parodie – nápad inscenovat vídeňskou modernu v podobě muzikálu (Pějte, sachři!), populární výklad astrofyziky (Na kvarkovou strunu) a rozverná parodie známého Nietzscheho spisu, Tak jedl Zarathustra. Ovšem tři povídky z osmnácti, to je na dobrou knihu málo, což bohužel ani velmi rychlý a kvalitní překlad, který vyšel v témže roce jako originál, nezachrání. Snad nás příště Allen překvapí příjemněji, svou další knihou – nebo filmem…
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.
Woody Allen: Čirá anarchie.
Přeložila Dana Hábová. Argo, Praha 2007, 171 stran.