Básník Miloš Vodička vydal memoáry, které nastolují obecnější otázky týkající se smyslu a možného přínosu vzpomínkových knih. Kniha začne přesahovat sebe samu až při styku se smrtí.
Málokterý literární žánr je spojen s takovými těžkostmi jako memoáry. Paměti jsou textem literárním, avšak k ověření nedochází uvnitř textu, nýbrž vně. Svět memoárů je konfrontován s aktuálním světem na základě společné paměti nejen autora a postav, ale i všech čtenářů. Fakta stanovená textem pamětí by tedy měla splňovat podmínku pravdivosti vzhledem k faktům aktuálního světa. Jenomže paměť je nástroj dosti nespolehlivý.
Nejisté hranice
Mnohem více také přichází ke slovu otázka ohledu na sebe a druhé, na to, co ze života svého i jiných ještě zveřejnit a co si nechat raději pro sebe. Hranice mezi drby, exhibicionismem a podstatným sdělením je tenká. Též rozlišit terapeutickou hodnotu od literární bývá obtížné.
Rozhodnutí vydat memoáry bývá vždy krokem do neznáma. Pardubický básník Miloš Vodička si je toho vědom, když píše: „Má tohle smysl pro někoho jiného než pro mne? Není, co píšu, jen snůška bezvýznamných, bohapustých nesmyslů? Jak to má člověk rozpoznat?“ Jak? Vydat paměti, nabízí se odpověď.
Tuto mnohokrát explicitně vyjádřenou nejistotu lze vycítit i v jisté rozkolísanosti jazyka textu. Střídají se v něm pasáže neutrální, expresivní i poněkud exaltované, autor často sahá po nespisovných koncovkách, které však neužívá důsledně. Snad má tato práce s jazykem podtrhnout dojem autentičnosti, vzbudit zdání, že text neprošel redakcí, avšak v tom případě by si zasloužil vyšší míru stylizace.
Tváří v tvář smrti
Kniha je členěna do tří hlavních oddílů. Autor postupuje chronologicky od nepříliš veselého dětství, poznamenaného vězněním otce v komunistickém lágru, přes život v šedesátých letech a v období normalizace. Toto období se kryje s jeho literárními začátky a tvorbou. Je tedy poznamenáno důležitými setkáními s literáty, lidmi, kteří jej inspirovali, ale též cestami, zejména té do Francie, jež jej trvale ovlivnily. Důkazem budiž počet vydání Čarodějnice z Blois. Svůj vztah k režimu popisuje autor jako směs strachu a vůle nepodlehnout. Škoda, že tento oddíl obsahuje určité nepřesnosti (viz pálení Hrabalových knih na Kampě [sic!] Bondym) a že si ze setkání s umělci odnášíme jen velice mlhavý a poněkud povrchní dojem (napsal jsem Holanovi, odepsal mi, u stolu se mnou seděl Hrabal, ptal se na komunistického papaláše apod.). Též některé příhody, jako například návštěvu nudistické pláže v Jugoslávii („V každém kumštýřovi číhá zvědavec-voyeur, nebo spíš v každém chlapovi.“), by stálo za to vypustit. Časová propast je příliš hluboká, množství událostí příliš velké, a to, co Vodička vytahuje na světlo, není vždy zrovna nejzajímavější.
Nicméně je tu ještě oddíl třetí. Oddíl nejintimnější a zároveň nejzávažnější. Stáří, smrt sestry, matky, hospitalizace… A tady, žel až tady, je autor konečně dostatečně silný na to, aby ukázal, k čemu mohou být paměti dobré. Teprve tváří v tvář smrti, která už není milosrdně zahalena rouškou času, ale je tady a teď, získává jeho psaní obecnější rozměr. Ba ani trocha patosu, zejména v lyričtějších pasážích, nepůsobí nepatřičně. Teprve tady se z obyčejného života stává literární dílo. Ne bez chyb, ale dílo.
Autor je bohemista.
Miloš Vodička: Wilsonova mlžná komora.
H&H, Jinočany 2007, 220 stran.