Životy undergroundových svatých

Milan Kozelka (1948) byl až doposud znám spíše jako výtvarník, performer či landartista, kdežto jako literární autor byl opomíjen, a to navzdory tomu, že je svou poezií zastoupen v některých samizdatových sbornících ze sedmdesátých let (většina jeho rané, americkými beatniky ovlivněné poezie zůstává však až doposud nevydána; může být tedy jednou podobným objevem jako právě publikované básnické dílo Jaroslava Hutky) a že svazek Život na Kdysissippi je jeho již čtvrtou knižní publikací, nepočítáme-li ovšem tři pozoruhodné antologie regionálního umění a literatury (Ostravsko, Severní Čechy, Olomoucko), jichž je editorem. Předcházely tedy jednak dva svazky poezie, Koně se zapřahají do hracích automatů (Votobia 1999) a Gumové projektily (Votobia 2000), jednak kniha literárních pastišů, parodií, impertinencí a politických satir Celebrity (Gulu-gulu, 2004), ani jedna z těchto publikací však nevzbudila větší pozornost a neměla u kritiky téměř žádný ohlas.

Zdá se, že teprve vydáním svazku Život na Kdysissippi se Kozelkovi může podařit bariéru nezájmu a mlčení kolem jeho slovesného díla poněkud prolomit. Neuvažujeme-li o nepochybném zájmu o tyto texty, jejž autorstvím stručného doslovu otištěného na obálce knihy projevil filosof Miroslav Petříček, pak první vlaštovkou je například příznivá recenze tohoto díla od literárního historika Pavla Janouška (Tvar č. 12/2008).

Legendy a mystifikace

Co nového tedy Život na Kdysissippi přináší? Stačí porovnat kresbu na obálce Celebrit, představující romskou zpěvačku Věru Bílou v objetí se sfingovitou bytostí s hlavou Václava Klause, s kresbou na obálce Života, kde rozeznáváme Egona Bondyho s Vincentem Venerou před pražskou Malostranskou kavárnou („verističnost“ této kresby od Andrey Lexové navíc podtrhuje reprodukce původní fotografie od Tomáše Mazala na poslední stránce díla, podle níž byla kresba vytvořena). V obou povídkových cyklech vykazuje autor obdobné literární ambice: „po klímovsku“ si suverénně pohrává, „po surrealisticku“ spojuje nespojitelné, vysmívá se, ironizuje jakoukoli „autoritu“, slovem: nic mu není svaté, ovšem zatímco v Celebritách převažují postavy modelované na základech sice skutečných lidí, některých doposud žijících, některých již dávno mrtvých, nicméně vesměs bytostí, s nimiž se autor při nejlepší vůli nemohl nikdy osobně setkat, v Životě je tomu jinak: Kozelkova ludibriozita zde nachází materiál povětšinou v okruhu jeho někdejších přátel a bližních. Cyklus je díky tomu mnohem sevřenější, kompaktnější a navíc autorova „osobní zkušenost“ se živými předlohami jeho postav je zřetelná a je také velmi vítanou protiváhou Kozelkovy bezbřehé fantazie či snad tvůrčí „hravosti“. Je to především svět českého, zejména pražského, ale též olomouckého a karlovarského undergroundového společenství sedmdesátých a osmdesátých let, z něhož si tu autor nejen místy dosti utahuje, ale také se vlastně k němu „přiznává“: vždyť i on sám – pod přezdívkou „Mik“ – je jeho součástí. Zde je však dobré připomenout, že málokterý neoficiální kulturní okruh byl tak mocným zdrojem mystifikací a legend jako právě český underground: Kozelka si je této skutečnosti vědom, takže dalším obohacujícím prvkem jeho nových textů je napětí mezi „původními legendami“ a autorovým sklonem k tvůrčímu mystifikátorství: někdy je zřejmé, že jde skoro jen o „prostý záznam“ událostí, které již samy byly natolik fantasmagorické, že k nim ani nebylo co „dodávat“, jindy jde vskutku spíše o novou legendu, o „eu-angelion“ tentokrát vskutku nesvatého Kozelky.

V hlavní roli Bondy

Nejčastěji se tu setkáváme jistě právě s Egonem Bondym (je možné, že Bondyho loňské tragické úmrtí, resp. spíše způsob, jakým o něm bylo v našich médiích referováno, dodal autorovi nejvýraznější impuls a inspiraci k vytvoření celého cyklu), dále s Milanem Kochem, Ivanem Martinem Jirousem, Fandou Pánkem, Janem Lopatkou, Vráťou Brabencem, Quidem Machulkou, Andrejem Stankovičem, Sašou Vondrou, Pavlem „Syslem“ Kirschnerem, Jaroslavem Kukalem, „Fakírem“, „Londýnem“, Františkem Stárkem „Čuňasem“ a s řadou dalších podzemních básníků, spisovatelů, výtvarníků, vydavatelů či „příznivců“... Mihnou se tu i Václav Havel či Radim Vašinka, věhlasný principál divadla Orfeus. Jsou tu však začleněna i „svědectví“ časových vrstev ještě hlubších, tak například povídka Schodaři by jistě mohla být velice cenným zdrojem poznání způsobu života pražských mániček kolem roku 1968. Velice pozoruhodné jsou v tomto smyslu (též ilustracemi, ba dokonce i použitým papírem) ozvláštněné povídky tvořící jakýsi „cyklus v cyklu“, totiž ony „Životy svatých“: postavy jako Jiří Zachožij, „Mongol“, „Tágo“, „Ivánek“, René Barestil, Longton, Tockstein či „Dak“ jsou zde představovány vskutku jako svého druhu „svatí“, jako zářivé bytosti české kontrakultury let sedmdesátých, snad již i šedesátých. Při jejich portrétech (nepochybujeme, že se za těmito postavami skrývají skutečné osobnosti) náhle autorova všudypřítomná ironie slábne, jsou to skici sice s humorem podané, ale tato komičnost má dosti často tragikomický až tragický nádech: další doposud nevídaný prvek v Kozelkově slovesném díle. Vrcholem v tomto směru je zřejmě povídka Prodaná nevěsta, jejíž protagonista se zamiluje do stromu, po jehož pokácení spáchá sebevraždu. Zde náhle je autorův ironický humor zcela v koncích.

Kniha Život na Kdysissippi je tedy jistě též velmi čtivou „beletrií“, ale především je možno vnímat ji jako autorovo svědectví o životě „kdysidávné“ české kontrakultury, jíž byl ostatně sám Kozelka jedním z protagonistů. V tomto smyslu jde o dílo příbuzné např. s Bondyho Invalidními sourozenci, s Hrabalovým Něžným barbarem, s Placákovým Medorkem, s Jirousovým Pravdivým příběhem Plastic People, s Vondruškovým Chlastej a modli se či s Pelcovým rozhovorem s Hlavsou Bez ohňů je undergound, jakkoli se zdá, že díla tak rozdílných žánrů nemohou mít nic společného. Ale ano, mohou: spojuje je právě ona na legendy a mýty tolik bohatá „skutečnost“, od níž se odrážejí.

Autor je editor, redaktor a pedagog.