Cestovatele Jiřího Svobodu jsme mohli znát jako svéráznou postavu, prodávající své knihy na Václavském náměstí. Jeho cestopisy, psané fonetickým přepisem obecné češtiny, slouží nejen jako zdroj praktických turistických informací ze všech koutů světa, ale vykazují i značnou literární hodnotu.
Zprávy o životě a díle Jiřího Svobody, jednoho z největších českých cestovatelů 20. století, k nám z jeho kanadského exilu došly se značným zpožděním, až na počátku devadesátých let. A rovněž pozdě vešla ve známost i zpráva o jeho letošním tragickém úmrtí.
Díky informacím pocházejícím od Svobodových kanadských příbuzných a ještě z několika dalších zdrojů můžeme nyní zveřejnit aspoň těch několik málo údajů o tom, co se na přelomu let 2007 a 2008 vlastně s Jiřím Svobodou stalo.
Cesta posledním stopem
Někdy v prosinci 2007 vyrazil Jiří na Šumavu, snad aby navštívil své přátele z hnutí Haré Kršna na jejich horské farmě. Naposledy byl prý viděn na Štědrý den, 24. 12. 2007, pak o něm již nikdo neslyšel. Zřejmě někdy v únoru 2008 bylo na podnět Svobodových příbuzných po něm vyhlášeno mezinárodní pátrání. Jeho tělo bylo objeveno až 5. března 2008 v lese poblíž bavorského Pasova. Příčinu smrti již nebylo možno zjistit. Urna s popelem zemřelého byla posléze převezena do Prahy a je uložena v rodinné hrobce Svobodových na Olšanských hřbitovech. První a zřejmě jediný nekrolog vyšel až 26. června 2008 v Torontu, v krajanském internetovém časopise Satellite. Jeho autor Vladimír Cícha v něm v závěru praví: „Ano, takový je život! Jeho sounáležitost s jeho ukončením. Nechci tu užít ono smutné slovo. V případě Jiřího Svobody se lépe hodí říci, že velmi předčasně opustil tento svět, který nepochybně miloval, který chtěl poznat a podařilo se mu to jako málokomu a ještě k tomu podal takové originální svědectví!“
K Cíchovým slovům je těžko něco dodat. Jiřího Svobodu si lze vskutku představit jen jako živoucího člověka, plného energie, pouštějícího se do dalších a dalších dobrodružství napříč všemi světovými kontinenty – tedy snad s výjimkou Antarktidy, a to jen proto, že tam přece jen až dosud moc aut nejezdí. Můžeme však jistě věřit, že někdy počátkem tohoto roku chytil Jiří stopa, který ho svezl až na nebeské pláně, na tu vůbec nejdelší štreku. A popřát mu tam k nebeskému stopu hodně štěstí, které tentokrát potrvá už věčně.
Bílá místa na mapě života
Víme-li toho málo o Svobodově odchodu tam, odkud se nevracívá, nevíme toho vlastně o moc více ani o jeho životě, tedy o jeho životě soukromém. O letech, která strávil „autostopem kolem světa“, jak znějí tituly jeho cestopisných knížek, lze ovšem zjistit právě z nich dosti, tedy za předpokladu, že tyto Svobodovy texty vnímáme jako svého druhu autobiografii. Něco je možno dozvědět se ze dvou slovníkových hesel o Svobodovi: jedno vyšlo v torontském Slovníku českých spisovatelů (1982, 1991), další pak v dvoudílném Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1995, 1998), kde je k nalezení též základní bibliografie a literatura o něm. Životopisné střípky však lze posbírat též v řadě interview se Svobodou, otištěných v časopisech kdysi exilových, po roce 1989 pak též domácích českých.
Rozhodne-li se tedy jednou někdo napsat něco o Svobodově životě a díle, pak co se díla týče, bude to mít dosti jednoduché, ale v jeho životě rozhodně shledá až podezřele mnoho neznámých. Nejenže již nikdy nezjistíme, kdy přesně a za jakých okolností vlastně Jiří Svoboda zemřel, ale nejasnostmi je obestřeno i datum a místo jeho narození. Slovníky uvádějí, že se narodil 5. září 1951 v Praze, avšak Svobodovi příbuzní jednoznačně sdělují, že se tak stalo o čtrnáct let dříve, tedy 5. září 1937! Na svou poslední cestu se tedy Jiří vydal jako již více než sedmdesátiletý. Dodal tedy Svoboda do torontského slovníku chybnou informaci záměrně? Mystifikoval? Pokud ano, a vše tomu nasvědčuje, do jaké míry jsou pak věrohodné i další životopisné údaje, jichž on sám byl zdrojem? A naskýtá se tu ovšem též otázka, zda i jeho cestopisné knihy jsou „jenom“ čirou faktografií, jak se jí zdají být, zda Svoboda vlastně nebyl literárním autorem mnohem více, než si myslíme.
Sám sobě kapitalistou
Připomeňme si tedy těch pár údajů nacházejících se ve druhém ze zmíněných slovníků: Dětství prožil Svoboda údajně v Pomněticích u Benešova, v Domanínku u Bystřice nad Pernštejnem a v Lánech. Do základní školy chodil v Tuchlovicích, od roku 1961 žil v Praze, kde prý studoval na „jedenáctileté střední škole“. Z různých dalších publikovaných pramenů je také možno se dozvědět, že Svoboda měl tři sestry, jeho otec, zemědělský správce, zemřel poměrně mlád, kdežto jeho matka se naopak dožila velmi vysokého věku. V jejím bytě na pražských Vinohradech také Svoboda v posledních letech svého života žil. Jistým datem je zřejmě září 1968, kdy emigroval přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady, šlo by ověřit i data jeho studií na torontské univerzitě (údajně 1970–74); zřejmé je též datum jeho návratu „do staré vlasti“ (1990) a snad i roky, kdy podnikal své největší cesty (1971, 1975, 1977, 1981, 1986, 1995). A desetitisíce Pražanů si nepochybně vybaví osamělou postavičku postávající na Václavském náměstí: zde Svoboda, „sám sobě kapitalistou“, v devadesátých letech nabízel kolemjdoucím své cestopisné knihy. Dále však již jen tápeme, dohadujeme se: Narodil-li se Svoboda v roce 1937, pak stěží maturoval až v roce 1968, tedy jako jednatřicetiletý! Kdežto kdyby se narodil v roce 1951, pak by mu v osmašedesátém bylo teprve sedmnáct let! Neověřeny zůstávají též zprávy o tom, že v šedesátých letech snad studoval na pražské DAMU, že dokonce jeden čas byl členem hereckého souboru Plzeňského divadla...
Sám Svoboda však v různých rozhovorech na sebe bezděčně přece jen něco více „vyzradil“. Tak například v interview pro časopis Západ (č. 5/1985) uvádí: „Já jsem vyrostl v dobré, zámožné rodině vyšších českých vrstev. Měl jsem svou chůvu. Okolí mého dětství bylo naplněno knihami, uměleckými artefakty, pěkným nábytkem, pohodlím (…)“ Něco takového si lze dobře představit u člověka, který se narodil v roce 1937, kdežto u člověka narozeného v roce 1951? Jinde zase Svoboda říká, že emigroval, když mu bylo „kolem dvaceti“. Tedy narozen v roce 1948? Jistěže bychom bílých míst v jeho životním curicullu shledali více, zde však nám nezbývá než odkázat je pozornosti jeho budoucího životopisce.
Opomíjená literární díla
Co se však Svobodova písemnictví týče, je situace zcela přehledná. I s reedicemi čítá jeho bibliografie devět knižních titulů, které vycházely v Torontu a v Praze v letech 1979-1997. Svoboda své cestopisy pro nová vydání přepracovával hlavně v oddílech praktických informací, zde je tedy přehled oněch vydání „poslední ruky“ (citujeme doslova a in extenso záměrně, znění titulů je samo o sobě dosti výmluvné): 1) Autostopem kolem světa, 1. díl – Evropa (Pragma, Praha 1997); 2) Autostopem kolem světa, 2. část – Ázije, Austrálije, Oceányje (Vokno, Praha 1991); 3) Autostopem kolem světa, třetí část – amerika (Vokno, Praha, b. d. [1992]); 4) Autostopem kolem světa, čtvrtá část – afrika (Vokno, Praha 1993); Autostopem kolem světa, V. díl – Východní Evropa a severní Ázije (Pragma, Praha 1997).
V exilových i domácích periodikách vyšla pak sice celá řada oněch rozhovorů s autorem, otištěna byla sem tam i slova obdivu pocházející od Svobodových fanoušků, případně „následovníků“, ale téměř žádné seriózní referáty, kritické reflexe jeho díla. Čestnou výjimkou je lingvistická studie z pera Charlese Townsenda, zabývající se Svobodovým fonetickým přepisem češtiny (Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics, ed. Eva Eckert, Rodopi, Amsterdam – Atlanta 1993). Mimochodem: ten Svobodův fonetický „pravopis“ mezi mnoha českými exulantskými čtenáři zřejmě vzbuzoval značnou nevoli, občas dokonce i ventilovanou – viz například negativní reakci Vladimíra Škutiny (Západ č. 5/1985, s. 33), s níž následně polemizovala Zdena Salivarová (Západ č. 1/1986, s. 32–33). Celkem je však zřejmé, že Svoboda jako literární autor byl až doposud kritikou vesměs ignorován.
Český beatnik
Čím tedy vlastně jsou Svobodovy cestopisy především? Deníkem stopaře, někdy zřejmě více, někdy méně stylizovaným, psaným jazykem nejen doslova, ale též „do písmene“, jak autorovi „zobák narost“, nepochybně textem co do faktografičnosti silně autentickým. Svoboda se ve svých cestopisech projevuje jako věrný dědic americké beat generation, tedy zejména její kerouakovské linie, vyjádřené nejlépe sloganem „On the Road“. Je to onen neustálý neklid, ona setrvalá dynamičnost, touha po změně, strach z ustrnutí, z usazení se. Plný vlastně zcela neodůvodněného entuziasmu jezdí beatnik třeba po vlastní zemi, je-li dost velká, nestačí-li pak jeho rozletu, cestuje v cizině, nakonec třeba po celém světě, a to pokud možno zadarmo, stopem, nebo s rozpočtem naprosto směšně malým. Beatnický stopař vlastně „parazituje“ na blahovolnosti movitějších příslušníků středních tříd, je živoucím důkazem toho, že peníze nemusejí nutně vládnout vždy a všem, je vlastně svého druhu v trvalé opozici vůči hodnotám konzumní společnosti. Cíle jeho cest jsou sice většinou stanoveny, ale posléze se stávají čímsi vedlejším, podružným. Hlavní je ono „být na cestě“, zažívat radostný pocit nejistoty, svobody, rizika, nespoutanosti... Tyto kerouakovské nálady zúročili v šedesátých letech hippies, ovšem již nejen v USA, ale i v Evropě, a to i v té naší, za železnou oponou – a příležitostně byly znova vyjadřovány literárně. A Jiří Svoboda byl zřejmě již od konce padesátých let jedním z průkopníků tohoto typu cestování u nás.
Ve svých exilových letech se pak Svoboda dobral až k jakési autostopařské řeholi, s jejímiž „pravidly“ nás seznamoval prostřednictvím svých knih. K maximalistické hippiesovské radostnosti přidal ještě svého druhu panteistickou víru, obohacenou o proklamaci abstinentismu, nekuřáctví a vegetariánství, přičemž díky jeho toleranci nejsou tyto požadavky nikdy formulovány jako „závazné“. Svobodovi byla zřejmě také dosti blízká různá náboženská hnutí sice těch nejrozmanitějších denominací, avšak právě takových, jakým je společná mírumilovnost a tolerance vůči jiným názorovým proudům, tj. maximy, které jistě patří k tomu nejlepšímu, co nám odkázali právě beatnici, hippies, „děti květin“, produkty beatlesovského přehodnocení hodnot.
Cestování je ztráta času!
Svobodovy texty jsou vskutku neustálým sledem reflexí výše zmíněných nálad. Je to vždy osvěžující, veselé, optimistické čtení, přičemž autorovu stylu dodává osobitost jeho přirozený vypravěčský talent, hovorový jazyk a ovšem též jeho fonetický zápis, jímž se autor vysmívá nelogičnostem českého pravopisu. Život „na cestě“ je Svobodovi sérií setkání s převážně dobrými lidmi, ochotnými pomoci. Ovšem že se čtenáři mohou ze Svobodových knih mnoho dozvědět o nejrůznějších exotických krajích, místních zvycích a obyčejích, takže i etnograf si zde přijde na své, tyto cestopisy však mohou svou radostnou atmosférou, spontaneitou upoutat i čtenáře, kteří jinak o literaturu tohoto druhu ani nezavadí. Ostatně, byl Svoboda opravdu jen oním cestovatelským „maniakem“? Nebylo v jeho životní filosofii přítomno i něco zcela opačného? V úvodu k prvnímu dílu svých cestopisů autor praví:
„Já se divim proč vlastňe cestuju proč nesedim doma. Je to namahavý nebespečný nepohodlný a nakonec jednotvárný. Po určitý době jednotvárný. Porát ty samý přírodní vobrazy: poušťe moře řeky jezera lesy louky silnice zvířata. Psí kočky krávy bejcí. Lidi se stejnejma základníma vlastnostma jak f Číňe tak na Novym Zélanďe. Ráno stávaji pak ňeco ďelaji pak se najedi pak to ze sebe vyklopí pak si dají dvacet zase se najedi zašoustaji si podivaji se na televizi nebo na operu a zase ulehnou. Varijace a voctíny? Bach! Ty mužete zrovna tak najít f sobě dyš začnete ze sebespytovánim nebo ve svym vokolí vokrese nároďe. Ani nemusíte jezdit ven a napsat cestu kolem světa. Nebo světovou polityckou úvahu ze sledování pohybů kolem sebe. Nebo román.
Cestování je vlastňe stráta času. Rosptýlení ve špatnym smyslu toho slova. Sedíce doma máte čas k rozjímání ke klidu a k přemejšlení. Moudrej člověk nechává rači přicházed hory k sobě neš aby von chodil za nima. Sokratovi a vostatnim filozofum stačilo jedno námňestí a jeden brilijantní mozek k tomu aby do ňej pojali celej kosmos a zahejbali s nim. Klidňe cestování vynechte!“
Jiří Svoboda byl především moudrý, skromný a citlivý člověk, autor jen zdánlivě „prostý“ či „spontánní“. Dokázal se oprostit od ulpívání nejen na věcech, ale i na lidech, a nemusíme ho proto zavírat třeba do škatulky jogínství, buddhismu či křesťanství. V jeho životě a díle byl jistě přítomen též silný prvek hry, mystifikace. Na opravdu důkladné zhodnocení jeho texty a myšlenky v nich vyjádřené teprve čekají.
Autor je editor, redaktor a pedagog.