Spisovatel Milan Kundera se nechtěl stát mediální ikonou. Proto se před čtvrt stoletím stáhl ze scény, aby sebe a své dílo ubránil před bulvárním zjednodušováním. Aféra kolem policejního záznamu, který uvádí Kunderu jako člověka, jenž v roce 1950 nahlásil pobyt jisté podezřelé osoby na studentských kolejích, což později zřejmě stálo jistého Miroslava Dvořáčka 14 let tvrdého života v komunistickém kriminále, Kunderovu snahu zničila. Přesněji ukázala, že byla po celou dobu naivní, marná, zbytečná. Ikonizaci, tedy přerod autora do svatého obrázku, provedli za Milana Kunderu jeho čeští čtenáři (a to už dávno), kteří po zveřejnění zprávy o záznamu na policii spustili hysterický obranný křik, v němž se jako důkaz vážnosti, hloubky a významu chvíle objevil dokonce i emotivní náboženský výraz inkvizice.
Kunderovi se přihodilo to, o co nejméně stál. Jeho dílo a také on sám jako autor se v jediné chvíli naprosto vyprázdnili. Dílo přestalo být důležité, přestože se část „argumentujících“ snažila připomínat, jak velké to dílo ve světovém kontextu je, a jak obrovskou zodpovědnost tudíž vůči němu máme. Ale zmizela i fakta, dokument, na němž stojí Kunderovo jméno. Místo dokumentu, autora a díla zůstala ikona, čisté bílé plátno, na něž si každý podle své potřeby promítal vlastní představy a vize, které skrze spouštěcí postavu Milana Kundery vypluly na povrch.
Ikona (slovo mediální už asi nemá cenu doplňovat, jiné ikony jako by už ani nebyly) má i v moderních společenstvích důležitou spojující funkci. Udržuje společenství, je prostředkem (sebe)identifikace určitého okruhu lidí, a to nejenom tam, kde se to samo sebou předpokládá, jako v náboženských spolcích, církvích nebo politických stranách. Ikony mají možná ještě silnější identifikační charakter tam, kde je společenství, jež udržují, daleko formálnější, větší, a tudíž i diferencovanější. Patří sem například fanouškovské kluby, zachovávající určitý styl oblékání, zvláštní typ dress code, ale také – jak bylo vidět v případu Kundera – i nezanedbatelné vrstvy širších národních elit.
Nejdůležitější funkce ikony spočívá v odlehčování tíhy existence. Umožňuje to právě její ikoničnost, otevřená vyprázdněnost, ona bělostná čistota projekčního plátna. Je proto možné přenést na ni všechny frustrace a problémy, které by jinak bylo obtížné s sebou nést. Funguje to pořád stejně, ať už je onou ikonou Madonna nebo prezident Klaus. Charakteristickým znakem této odlehčující funkce ikony je jistá skrytost. Není vidět hned. Odhaluje se náhle, ale vždy výlučně ve chvílích, kdy se zdá, že ikona je něčím ohrožena. Je napadána a „hanobena“, a proto je třeba ji bránit. V takové chvíli se teprve potvrzuje její ikonický status a vyplouvají na povrch frustrace, které měla unést a léčit. Před případem Kundera byla nejsilnějším projevem fungování těchto pravidel v Y politická krize roku 1997, spojená s krachem vlády Václava Klause. Je skutečně náhoda, že se tehdy hovořilo o sarajevském atentátu na předsedu vlády a dnes o atentátu na autora?
V Kunderově případě se jednou z nejsilnějších vyplavených frustrací stala neschopnost brát minulost jako součást přítomnosti, a také to, že se minulost vzdor veškeré snaze znovu a znovu vrací. Nečekaný návrat nepříliš milé minulosti slavného spisovatele (ať už to tehdy bylo jakkoliv, Kundera z příběhu nezmizí) vyvolala staré duchy, které jako společnost dusíme v sobě. Boj o Kunderu zaplavil starý komunistický jazyk, jen tentokrát použitý ve jménu obrany ikony Velikána, demokracie, politické kultury, ba i charakteru národa. Ti, kdo v mediálním překřikování (diskuse je přehnaně silné slovo) připouštěli Kunderovo mladické selhání, ať už byly okolnosti jakékoliv, byli označeni za pokračovatele komunistického hnusu, kádrováky, bulvární drbny, supy, zvrhlé přisluhovače (!) ODS. Souboj o čistotu ikony se okamžitě stal stranickým politickým bojem, což je železný zákon každého ikonického diskursu, jakmile se ikona dostane do bezprostředního ohrožení. Jak hluboká musí být tato národní neuróza z nekončící přítomnosti minulého, je-li provázena tak silnými stranickými symptomy...
Bouřlivost reakce na jeden starý policejní záznam souvisí i s velikostí, již „napadené“ ikoně přisuzujeme. Jako by Milan Kundera byl tou poslední českou kotvou s velkou světovou kulturou. To asi také byla frustrace ze všech největší. Není vyloučeno, že je částečně oprávněná. A právě proto se dá říct, že celá ta „ikoniáda“ stála za to. Konečně s tím na maso odhaleným komplexem můžeme začít něco dělat.
Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.