Nakladatelství Triáda letos začalo vydávat vybrané spisy Josefa Čapka. V prvním svazku, který tvoří výběr z autorových „nevýtvarných“ novinových článků, nalezneme obecnější názory nejen na umění, ale i na literaturu nebo dobovou politickou situaci.
První vydaný svazek nových vybraných spisů Josefa Čapka navozuje dvě závažné otázky: první po smysluplnosti vydávání vybraných, tedy nikoliv sebraných Čapkových spisů a druhou po (pří)nosnosti rozdělení jeho publicistického díla do dvou tematických tříd, výtvarné a nevýtvarné. Přítomný svazek totiž představuje tu „autorovu publicistiku, pokud nemá za téma výtvarné umění a vůbec širší oblast výtvarné kultury“. Nejpřesnější odpovědi na tyto dotazy může přinést klíčové tázání po charakteru Čapkovy novinařiny a její pozice v jeho celkovém díle.
Myšlenky v chaosu informací
Není správné redukovat Čapkovu publicistiku na pouhý způsob obživy (byť by právě zde tkvěla její prvotní motivace), jak to on sám s lehkou sebeironií učinil v anketě Proč mám rád své povolání, polarizuje tak svou výtvarnou tvorbu. Podobně odstup, který k ní zaujímal v některých soukromých projevech, mohl být také jen relativní. Žurnalistika (především ty její vrstvy, v nichž mohl intenzivněji projevit svou osobnost) pro něj byla také významným prostředkem artikulace osobního uměleckého i společenského postoje. Umožňovala mu také – především v případě fejetonů a sloupků – oslovovat i ty čtenáře, kteří se s jeho viděním světa prostřednictvím výtvarných či beletristických děl nesetkávali, a poskytovala mu prostor – zejména u výtvarných kritik – k podrobnějšímu definování osobního estetického programu.
Neširoká plocha podčárníku či sloupku Čapkovi, sympatizujícímu s umělecky okrajovými médii a projevy, současně posloužila coby útočiště humanistické myšlenky v chaosu chladných informací, nejednou tendenčně vykládaných a deformovaných, kterým byl a je denní tisk. Podobně jako ve své beletrii byl Čapek i ve svých novinových článcích často osobní, někdy až intimní (například v textech věnovaných bratru Karlovi, vzpomínkách na dětství či nekrolozích). Důraz na individuální vnímání světa, tvrzené lidskou zkušeností a pamětí, se zde spínal s osobním nasazením v kritické diskusi s materialistickým pojímáním života.
Kontinuitu Čapkova myšlení a psaní dokládá i celistvost jeho publicistického díla, na němž má významný podíl také jeho morální a názorová pevnost, úcta ke slovu a pravdě a občanská odvaha, signalizuje i přítomný výbor, mj. zařazením příspěvků z různých let věnovaných stejným či blízkým tématům (např. postoj Čechů k němčině nebo náboženství, německý či americký rasismus, příroda a vztah člověka k ní…). Podobnosti se nejednou objevují dokonce i mezi jeho časovými texty a beletrií a esejistikou.
I ve své publicistice prokazuje Čapek rozvinutý jazykový cit, a to nejen ve svém vyjadřování, v němž jedinečně spojuje nepatetickou vážnost s dětskou hravostí, ale i ve svých reakcích na různé jazykové podněty, ať už se jedná o delší řečové projevy, frazeologismy, fráze či slova. I ty nejdrobnější impulsy dokáže vnímavě reflektovat a zahrnout do širšího pohledu na svět. Podobně využívá krátkých novinových zpráv zachycujících se stejnou stručností jak kuriozity, tak tragédie, na nichž nejednou demonstruje postupující duchovní chátrání lidí a rozpínající se odcizení.
Veřejný deník
Jiří Opelík, autor celkové koncepce Spisů, svůj výbor sestavil z Čapkových článků otiskovaných především Lidovými novinami a některými dalšími periodiky v letech 1912–1939. Zvolil pro něj výhodné chronologické řazení, které zdařile odráží proměny tematických i výrazových dominant Čapkova psaní. Odkryl tak i významný „deníkový potenciál“ těchto textů. Časově posloupným seřazením všech novinových článků J. Čapka by mohl vzniknout jakýsi „veřejný deník“, částečně osvětlující dráhy autorova myšlení, prokreslující bohatství jeho zájmů a ucelený světový názor a v neposlední řadě objasňující, jak to s oběma „póly“ jeho publicistiky je.
Editor při svém vybírání postupoval precizně a volbu zařazených textů v ediční poznámce srozumitelně vysvětlil a obhájil. Množství Čapkových textů například diferencoval podle významnosti, kterou jim autor přiznal – např. zařazením do jediného „nevýtvarného“ knižního výboru Ledacos (1928) nebo volbou podpisu (od plného jména přes množství šifer).
Osobně jsem ovšem přesvědčen, že by bylo vhodnější místo výběru (byť zdařile reprezentujícího) seznámit s Čapkovou publicistikou v její úplnosti a bez rozdělení do dvou větví. Nicméně otázkou zůstává, zda by byl takový projekt vzhledem k množství Čapkových článků v dnešních nakladatelských podmínkách realizovatelný.
Vedle části Čapkovy žurnalistické tvorby lze v edičním plánu postrádat i další díla. Především práce, které napsal se svým bratrem, a korespondenci, byť v prvním případě lze argumentovat mj. tím, že kritická edice těchto textů již existuje, a v druhém např. poukazem na relativní neuzavřenost takového plánu (vzhledem k jeho dostupným a nedostupným korespondencím). Absence souborného vydání Čapkovy publicistiky, které by autora mohlo nejvýstižněji prezentovat jako osobitého žurnalistu i myslitele, ovšem zůstane nadále nesplaceným dluhem.
Co má člověk z umění?
Přítomný „nevýtvarný“ svazek naznačuje Čapkovu cestu od rané literární kritiky přes pozdější fejetonistiku po politické komentáře věnované domácí i evropské situaci a kriticky a varovně hodnotící nástup totalitních systémů. Tematický záběr je rozmanitý a nechybí v něm ani několik textů úzce souvisejících s (výtvarným) uměním (vedle zásadního Umělého člověka a řady textů o italském futurismu je to např. Hbitý outek života či Výstava našich dějin). Nejen tato skutečnost (tedy pronikání výtvarných či uměleckých témat do textů „o životě“) ovšem naznačuje, že mezi výtvarnou a nevýtvarnou publicistikou J. Čapka panoval těsnější vztah.
Ještě významněji je sbližuje Čapkova koncepce umělecké tvorby, jež byla stabilně spojena s životem (čili autenticky reflektovaným bytím nevyvázaným z všednodenních kontextů), který ve svých rozličných potřebách a projevech figuroval mezi jeho hlavními inspiračními zdroji. Odkrývá to jak jeho výtvarné dílo, tak i teoretické práce (především konfesijní Nejskromnější umění), a v neposlední řadě i některé texty proniknuvší do přítomné knihy. Například v úvaze Co má člověk z umění zaznívá: „Umění je natolik výrazem člověka a života – a zdůrazňuji – řádu, že opravdu hluboce, až od základu, obohacuje, rozřešuje a dořešuje náš život.“
Společné chronologické uspořádání výtvarných i nevýtvarných statí by tedy bylo přínosné také proto, že by uvedlo do dynamického dialogu tematizované oblasti života a umění a umožnilo bezprostřednější nahlédnutí jejich relací. Rozdělení jeho publicistiky do dvou celků sice dodá každému koncentrovanějšího výrazu, ale komunikaci mezi nimi poněkud zastře.
Autor je bohemista.
Josef Čapek: Publicistika 1 (sloupky, entrefilety, fejetony, črty aj.). Edičně připravil Jiří Opelík. Triáda, Praha 2008, 648 stran.