Konference věnovaná Franzi Kafkovi, uspořádaná v roce 1963 na zámku v Liblicích, měla vliv nejen na zdejší recepci jeho díla, ale vnesla k nám diskusi o existencialismu a ovlivnila tak podobu kultury v druhé polovině šedesátých let. Po pětačtyřiceti letech se sem vědci sjeli znovu; o některých otázkách, jež debata nad oživeným dědictvím vyvolala, referuje jeden z účastníků.
Konference s tématem Kafka a moc, která proběhla ve dnech 24. a 25. října, byla věnována 85. výročí Kafkova úmrtí a 45. výročí původní liblické kafkovské konference. Pořádána byla heidelberským Institutem für Textkritik a Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v rámci Zipp – česko-německých kulturních projektů, iniciativy německé Spolkové kulturní nadace (Kulturstiftung des Bundes), a přinesla skutečně různorodou a produktivní mnohost témat.
Dva pohledy na šedesátá léta
Při obsáhlosti problematiky a obsazení konference se lze omezit jen na pár letmých a osobních dojmů a postřehů. Předně: na co vše se nás téma konference dotazuje a na co se dotazovali účastníci a přednášející mezi sebou? Na neřešitelné aporie, stručně řečeno. Kupříkladu: kdo může být uznán jako spiritus agens liblické konference z roku 1963? Byl Eduard Goldstücker jejím intelektuálním iniciátorem, nebo ideologickým a pragmatickým strážcem? Byl dopis Maxe Broda, jímž omlouvá svou neúčast na konferenci, upřímným vzkazem pražského rodáka, nebo strategickou výmluvou (dokonce dopředu iniciovanou Goldstückerem samým), výmluvou anticipující, že jeho účast by akci ohrožovala, anebo dokonce výrazem osobní Brodovy nechuti účastnit se konference do značné míry marxisticky profilované? Nepřijel Klaus Wagenbach proto, že nechtěl, nemohl, nebo mu to Goldstücker v zájmu konání konference nedoporučil či přímo zakázal? Roland Reuss (Institut für Textkritik, Heidelberg) klade dotazy a hypotézy, Alena Wagnerová cituje Brodův omluvný dopis z Tel Avivu, Kurt Krolop poctivě odpovídá, že odpovědět jednoznačně a s jistotou nelze.
Byl Kafka v české recepci přítomen dlouho před liblickou konferencí, nejen skrze Milenu Jesenskou a Josefa Floriana, ale také skrze literární underground poválečných let?, táže se Veronika Tuckerová. Byl autor knihy rozhovorů s Kafkou Gustav Janouch kafkovským hagiografem postupujícím ve šlépějích Maxe Broda, mystifikujícím renesančním Járou da Cimrmanem, sudetským Jamesem Bondem, železnou pěstí dělnické třídy, anebo prostě jen dítětem své doby a svých dispozic? Tak se dohadují Veronika Tuckerová a Alexej Kusák. A je každý text pracující s Janouchem diskvalifikován, nebo naopak stejně jako Janouchův výkon každý text rozehrává narativní hru, jejíž hodnocení závisí také na aplikovaných diskursivních pravidlech čtení?, adresuje Veronika Tuckerová dotaz – pomyslně – Josefu Čermákovi. Je mytologická aura liblické konference nesnesitelně svůdným příkladem užívaným pro vyznačení reformního směřování šedesátých let v Československu, nebo si tento status skutečně oprávněně zasluhuje, anebo je právě pro tento svůj politický náboj kompromitována jako případ „alegorického“ dobového marxistického čtení, jež vykládá Kafku vždy ve světle doby – ať anticipačně, retrospektivně nebo aktuálně – a jež bylo kritizováno třeba už Přemyslem Blažíčkem? Lze se oprostit obsese kafkovské bio- či hagiografie a číst jej systematicky – s důsledností odhalující limity čtení vůbec – zevnitř logiky jeho textů?
Analýza moci, nebo nečitelnost?
A v té souvislosti: je pro nás u Kafky určující negativita, singularita, „nečitelnost“, aporetičnost, nepřeložitelnost, netematizovatelnost, antialegoričnost, mimoideologičnost jeho rukopisu a univerza, tak jako Kafka v přednášce Klause Theweleita nebo už v pojednání T. W. Adorna (v přesvědčivém interpretačním uchopení Petera Staengleho)? Nebo je stěžejní spíš Kafkova analýza moderní byrokratické a totalitární moci, ať už chápané ve smyslu Maxe Webera, Eliase Canettiho či Hannah Arendtové? A stojí tato čtení v opozici, anebo se naopak nutně vzájemně podmiňují? Lze moc analyzovat jen skrze úskok, který moci podléhá a parodicky přepisuje?, ptá se Peter Staengle. Má pak Karel Kosík pravdu, že je třeba číst Kafku simultánně s jeho vrstevníkem Jaroslavem Haškem?
Emocionální výměna mezi Alexejem Kusákem a Michalem Reimanem doložila nejen akademickou, ale lidskou živost a neuralgičnost kafkovské recepce a kafkovského „provozu“. Wie es eigentlich gewessen ist, se ale nedozvíme, i ústní svědectví pozvaných očitých účastníků či přímo organizátorů se diametrálně rozcházejí, proces se odročuje ad infinitum klouzavým pohybem odkladu označovaného. Dichtung und Wahrheit splývají do nerozlišitelného amalgámu historiografické narace, i s pravidelností její diskursivní, metodologické a ideologické organizace. Stejně tak mají ale Dichtung und Warheit svou stránku neredukovatelně osobní, emociální a existenciální zainvestovanosti a situovanosti, a to najmě pro osoby, do jejichž života Kafka vstoupil nejen jako literární autor, aforista a romanopisec, ale coby hybná síla jejich zdaleka nejen akademického, ale také existenciálního sebeprožívání. To ukázala konference více než zřetelně.
Autor je literární teoretik.