Snad si to někdy může autor dovolit a přiznat se k slabosti: vítězství Baracka Obamy bylo dojemné. Už existence takové věty na této stránce, věnované více či méně sofistikovaným reflexím a rozborům pohybů v současné společnosti, vyvolává pocit, že tu něco není v pořádku. Tohle je přece kýč. Strašlivý kýč! Autor se dojímá sám sebou, svým soukromým dojetím, jež z obecného hlediska nikoho nemusí zajímat, protože neříká nic nového ani podstatného, nesděluje nic, s čím by ostatní mohli pracovat, rozvíjet, s čím by se jiní mohli setkat. Je to směšné a trapné.
Omlouvám se za toto nezdvořilé sentimenentální vydírání, ale pro tentokrát by se snad dalo vydržet. Přiznávám, že to byl ošklivě krutý záměr, pokus udržet čtenáře v okamžiku, který má jakousi sílu o sobě. Obamovo vítězství se v okamžiku jeho vyhlášení stalo předmětem nekonečných rozborů, které budou pokračovat a plnit obrazovky, zvukový éter a stránky světového i domácího tisku další měsíce. Ale právě v tomto rozumovém hlomozu se zcela vytratí onen pocit, jenž je pro pochopení symbolické hodnoty faktu, že Amerika má prvního prezidenta tmavé pleti, mimořádně důležitý.
Chvíle, kdy se politická událost ze všeho nejvíce zhmotňuje v neurčitém emocionálním vzmachu, který pak později, třeba i v kýčovité pozici označujeme za krásný (i revoluce jsou nejprve krásné a vznešené, teprve potom upadají do etického prázdna, často právě proto, že se na jejich „původní“ krásu zapomíná), není naplněna ničím a zároveň vším. Je to synchronicita, rozevření dějinného prostoru, jímž do současnosti mohou proniknout i události minulé. V Obamově vítězství se najednou promítají celé dějiny apartheidu, otroctví a boje za rasovou rovnost. Jsou to strašlivě silná slova, a právě pro tuto přehnanou velikost se jim nedá věřit.
K přesvědčivosti a k jistotě, že tak to prostě je, tentokrát nestačí rozumové postupy, používané nezaujatě – z odstupu a s nadhledem – v pražské pracovně. Je k tomu potřeba dotknout se živlu, v němž ona emoce, která se rozlila do amerických ulic, vznikala. Synchronicita chvíle se mimo jiné projevuje tím, že všechny tyto dotyky se dokážou zvláštním způsobem zpřítomnit a posílit, bohužel jakmile se o nich začne psát a nabízet ke společnému obcování ve veřejném protoru, stane se z nich sentimentální krmivo.
A přece právě tyto dotyky jsou tím, co ve skutečnosti dává obsah symbolu, jímž se v tomto případě stalo vítězství Baracka Obamy v amerických prezidentských volbách – úvahy, teorie přicházejí až následně. První se v synchronním průzoru, otevřeném Obamovou volbou, zjevuje zvláštní odlesk v očích, jímž průvodkyně v baptistickém kostele na Dexter Avenue v Montgomery v Alabamě vyjadřuje hlubokou hrdost nad tím, že právě tady kázal Martin Luther King. Po něm přichází tentýž výraz tváře stárnoucí dámy, která ukazuje prstem na místo, kde na terase před domem Kingových vybuchla bomba. Následuje nadšený zpěv třísethlavého černošského sboru, modlícího se v písni k bohu, chorál, z něhož sálá energie emancipace a i bílý se uvnitř tohoto proudu pomalu barví do tmavšího odstínu, anebo samozřejmost řeči černých taxikářů, kteří už rok před volbami vyslovují jméno Obama takovým způsobem, jako by řadu let byl úspěšným, jejich prezidentem. Těch dotyků je mnoho, vždy přísně individuální...
To vše se zdá ve chvíli zlomu mnohem důležitější než rozumový rozbor příčin a teoretizování o tom, zda Obama splní naděje, které vyvolal (ve většině je jistě nenaplní, tak různorodá tato očekávní v konkrétním výčtu jsou). Existuje-li něco jako otřásající zkušenost, o níž psal třeba Jan Patočka, pak je to právě tato mnohovrstevná Emoce, procházející naráz časem. Patočkova filosofie dějin o tom přímo nemluví, ale možnost následujícího výroku je v ní implicitně obsažena: citově naplněné Události, jako je volební triumf černošského kandidáta v USA, umožňují setkávání s dějinami, potvrzují dějinnost existence natolik výmluvně, že se během chvíle rozplývají veškeré úvahy o konci dějin či o postmoderním bezčasí.
Pokud si takovou Emoci pustíme k sobě a přeneseme se i přes trapnou okolnost, že její veřejné probírání je poněkud kýčovité, získá budoucí rozumové zpracování prožitého trochu nový rozměr. Spolu s tím se promění i politika, která v takovém případě už nikdy nemůže být ryze technickou záležitostí vyvažování pro a proti. Ale to už samozřejmě přichází námitka cynického Evropana, který po kunderovsku emocím nevěří a preferuje očištěný osvícenský rozum, jenž by měl být nejlepší obranou před ničivou potencí iracionálních vzmachů. Dějiny 20. století tuto „pravdu“ vyvrátily z kořenů. Proč tedy na nějakou dobu nevzít americké pojetí politiky vážně a nezkusit to pro jednou také trochu sentimentálně?
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.