Skládačky z cizí hudby

Piráti šedé zóny

Kreativita současné hudební scény dávno nevychází jen ze zdrojů, které hudbu tvoří od nuly. Bootlegy a mash-upy, tedy pirátské remixy či složeniny více existujících skladeb, jsou populárním trendem, který má dalekosáhlé důsledky pro celou kulturu.

Udělat vlastní remix je se současnou technologií nesmírně snadné. Abyste dokázali složit a nahrát písničku Davida Bowieho, potřebujete být David Bowie (a nejlépe také Brian Eno) a musíte mít dobré studio. Abyste udělali super remix Bowieho, musíte mít jen nápad a počítač. Přičemž nepotřebujete nějaké výkonné „dělo“, dnes jde podobný nápad realizovat na celkem běžném stroji. Několika kliknutími můžete své dílo přes web zpřístupnit celému světu. A pokud bude dobré, dost možná se dostane i k tomu Bowiemu. Díky současnému stavu technologie se mohou remixování hudby či skládání více skladeb v jednu věnovat i lidé, kteří nemají peníze a kontakty. Karty jsou rozdané jinak, než bývalo v dějinách hudby obvyklé. Spousta nejlepších dílek pochází od teenagerů, kteří žijí někde v totálním zapadákově – a několik z nich se díky téhle pololegální činnosti stalo slavnými.

Y2K: rozjezd!

Amatérské remixy existovaly už před lety, složeniny více skladeb také. Doopravdy se ale tahle scéna rozjela až na přelomu milénia.

Tehdy se počítače staly něčím, co má doma i sígr ze sídliště, jehož matka žije z podpory. Sehnat si něčí písničku a trochu si s ní pohrát šlo už tehdy, ale s rozvojem peer to peer sítí, kde si za minutku můžete stáhnout skoro jakékoli album (a nejste tedy odkázáni na svou domácí sbírku), se trend ještě urychlil.

Těsně po roce 2000 byl internet sice už funkční, ale stahování nebylo tak snadné – a další omezení spočívalo v tom, že neexistovaly tucty služeb jako rapidshare.de, umožňující nahrát na web velký soubor a nechat ho lidi stahovat. I dostat se k bootlegům bylo tedy komplikovanější. Pamatuji se, že shánění nahrávek pro náš rádiový pořad Bastard Pop bylo v roce 2003 o hodně náročnější než teď: bootlegáři dávali soubory na vlastní weby a poskytovatel připojení jim obvykle omezoval množství přenesených dat, takže když byla nějaká skladba hodně stahovaná, měli posluchači ve světě za pár dní smůlu. Nadto byli někteří autoři příliš plodní, tudíž aby mohli zpřístupnit své nové tracky, museli třeba po týdnu nějakou svou skladbu navždy „sundat“ a nahradit jinou. Hlavním zdrojem hudby byla internetová diskusní fóra, do kterých autoři umisťovali odkazy na své mixy a remixy. I ona fóra se kromě toho stěhovala, už proto, že jen tak dát na net třeba zmíněný Bowieho remix není po autorskoprávní stránce tak úplně bez problémů (a výměna například a capella verzí oblíbených skladeb mezi remixéry by se podle zákona neměla dít už vůbec).

Podivná pravidla

Co se týče práv, je tahle scéna šedou zónou. Žádný bootlegář dosud nebyl zavřený a asi je to i tím, že gramofirmy a hudebníci vědí, jaký tvůrčí a prodejní potenciál se zde skrývá, takže přivírají oči. Pirátské remixy a také video-mashupy (spočívající ve složení nejen zvuku, ale i obrazu z více existujících písniček) se během pár let staly krmivem pro vydavatelské koncerny i média. MTV o nich udělala pořad, několik vydavatelství najalo bootlegáře na oficiální remixy či jim vydalo alba. Autorskoprávní spory se nekonají, i když celá věc není podle současných zákonů zcela košer. Zajímavé je, že ti opravdu dobří autoři hudby ale podobnému nakládání se svými výtvory nebrání, spíše naopak. Moby dal na své CD stopy k remixování už před rozjezdem webu a slíbil autorovi nejlepšího mixu vydání jeho dílka – ale nikdo z těch, kdo se takových slušňáckých akcí účastnili, v hudebním světě nikdy neobstál. Autoři vydávající své nahrávky pod licencí Creative Commons, umožňující posluchači s dílem dál legálně pracovat, také do svých sítí žádné génie zatím nelapili.

Hvězda downloadů

Z bootlegové scény vzešly dvě momentálně zářící hvězdy. Richard X (alias Girls On Top) v roce 2001 šířil po webu bootlegy tak pěkně, až ho odlovila firma Virgin a záhy mu vydala album Richard X Presents His X-Factor Vol. 1. V současnosti je producentem třeba pro Sugababes, Kelis a Rachel Stevensová, remixoval mj. New Order, Pet Shop Boys a Depeche Mode.

Největší star je Brian Joseph Burton alias Danger Mouse. V roce 2004 vydal The Grey Album, jež sestávalo z vokálů Jay-Zho desky The Black Album a hudby Bílého alba od The Beatles. Deska se stěhovala po webu a dostala se k Damonu Albarnovi (Blur), který Burtona najal na produkci jeho projektu Gorillaz. Výsledkem spolupráce byla deska Demon Days, která získala Dangermouseovi nominaci na Grammy za Producenta roku a upozornila na něj další hudebníky. Burton se tak stal součástí kapely Gnarls Barkley, jejíž hit Crazy pokořil britskou hitparádu – historicky poprvé jen na základě počtu stažených nahrávek z webu.

Autorka je šéfredaktorka časopisu Report a DJ Rádia 1.