Nejznámější představitelé tradiční sardinské polyfonie rozezněli obrovský sál Českého muzea hudby.
Při prvním zběžném poslechu se středoevropskému uchu může tradiční vokální hudba ze Sardinie zdát monotónní a nevstřícná. Vedoucí hlas cosi předzpěvuje v podivném dialektu, tři ostatní jej doplňují rytmizovanými slabikami beze smyslu. Harmonie po většinu času odmítá opustit jeden akord. Navíc zpěváci stojí v úzkém uzavřeném kruhu a na publikum se podívají jen letmo v pauzách mezi skladbami. Jako by si zpívali jen tak pro sebe. Stačí ovšem nechat na sebe tuto hudbu působit o chvilku déle a je jasné, že pod zvukovou syrovostí a tvrdostí skrývá velkou sílu. Soudě podle ohlasu, jaký měla dvě vystoupení čtveřice Tenores di Bitti Remunu’e Locu na festivalu Struny podzimu, mělo publikum uši otevřené a nechalo se strhnout.
Čtveřice hlasů
V městečku Bitti je souborů zpívajících stylem „canto a tenore“ hned několik; aby se navzájem odlišily, přilepují si ke jménům různé přídomky – před několika lety například na festivalu v Náměšti zpívali Tenores di Bitti Mialinu Pira. Čtyři zpěváci, kteří si ke jménu přidali Remunu’e Locu podle jména básníka z 19. století, jehož texty často zpívají, jsou asi světově nejznámější a od roku 1974, kdy vznikli, stihli okouzlit kdekterého západního hudebníka od Franka Zappy přes Petera Gabriela až po jazzmany Lestera Bowieho a Ornettea Colemana. Z hlediska klasické hudby jsou to zpěváci neškolení, ve skutečnosti jsou ale důkladně vycvičeni v tradici staré mnoho generací, která každému z nich přiděluje přesně definovanou roli. Sólista, označovaný jako voche, přednáší coby předzpěvák text – náboženský, žertovný či milostný – a ostatní tři zpěváci jej doplňují rytmizovanými slabikami, přičemž jejich hlasy se skládají do nenapodobitelné harmonie, v níž hraje roli zvláštně drsný témbr jejich hlasů i slabiky, které pro zpěv volí. Nejhlouběji leží bassu, nejvýše mesuvoche, mezi nimi pak cronta a díky jejich secvičené intonaci ve výsledku zní pulsující akord. Jednou ze zvláštností jejich pěvecké techniky je schopnost rázně utnout zpívanou hlásku s perkusivním efektem, jako když baskytarista udeří palcem do struny. Oni sami používají pro popis zvukových kvalit přírodní, pastevecké analogie – hlasy krav, ovcí nebo větru. Paralelu ovšem můžeme najít i se zvukovou barvou typického dechového nástroje Sardinie, klarinetu se třemi píšťalami, zvaného launeddas.
I jeden taneček
Program koncertu byl rozdělen do dvou částí, z nichž první byla věnována hudbě světské. Vedle milostné lyriky tu zaznělo několik tanečních písní, ve kterých právě výrazný rytmus hraje hlavní roli. Na závěr pánové, jejichž věk v současné sestavě se pohybuje od šestadvaceti do jedenasedmdesáti, také jeden decentní taneček v kruhu předvedli. Ve druhé části (zpívalo se ovšem bez přestávky) přišel na řadu repertoár duchovní, s texty vztahujícími se k Vánocům, Velikonocům či mariánským svátkům. Na rozdíl od světských písní zpívají všechny hlasy text, hlas voche opět v roli předzpěváka, ostatní držící jeden akord nebo responsoriálně odpovídající opakujícími se frázemi. Díky větší proměnlivosti harmonie byly tyto zpěvy pro nezkušeného posluchače přístupnější.
Vysoký a klenutý prostor dvorany Českého muzea hudby, kde se koncerty konaly, svými akustickými vlastnostmi mnoha druhům hudby nevyhovuje, v tomto případě ovšem fungoval výtečně a představoval lepší volbu než Rudolfinum, kde Tenores di Bitti vystoupili před několika lety.
Čtyři muži v sedláckých oděvech, stojící semknutí v kruhu, jako by nebrali na vědomí přítomnost publika. Díky tomu se jim ale podařilo alespoň částečně evokovat situaci, v níž je tato hudba doma. Situaci, v níž publikum skutečně nemusí být přítomno, a pokud existuje, není odděleno demarkační linií od interpretů, ale podupává kolem nich.
Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.