Jméno Claude Lelouch v nás nejspíš vyvolá vzpomínku na hudební motiv z jeho oscarového filmu Muž a žena, ale kdo ví, že tento pracovitý Francouz natočil dalších padesát filmů? Levné knihy se rozhodly jedenáct z nich předvést v české premiéře.
Claude Lelouch (1937) patří generačně k představitelům francouzské nové vlny, která v 60. letech ovlivnila nejen domácí kinematografii. Technicky i finančně soběstačný tvůrce se však ke svým souputníkům nikdy příliš nehlásil a kolegy Françoise Truffauta, Erica Rohmera nebo Jacquese Rivetta vnímal jako intelektuální elitáře, kteří ignorují vkus publika. Zatímco oni začínali jako náruživí diváci a posléze filmoví kritici, on se coby vášnivý filmař vrhl rovnou do praxe. Už jako třináctiletý získal v Cannes na festivalu amatérských snímků hlavní cenu za krátký film Zlo století (1952) a v natáčení nepřestal ani během své vojenské služby. Když se v roce 1960 konečně dostal k hrané kinematografii, byl již zkušeným režisérem, scenáristou, střihačem, kameramanem i majitelem vlastní společnosti Les Films 13.
Muž a žena
Mezinárodní úspěch Muže a ženy (1966) na sebe nenechal dlouho čekat. Diváky i kritiku tehdy okouzlil mistrovským zachycením atmosféry, způsobem snímání krajiny v dešti či zimní opuštěné pláže v Deauville i sugestivními barevnými i černobílými kompozicemi. Natáčel téměř výhradně v exteriérech, denní scény barevně, noční na černobílý materiál, který později obarvil do monochromatických tónů modré, oranžové, zelené a sépiové. Výrazná montáž, pohyblivá kamera a fragmentarizace obrazu – to vše byly prostředky, které vyjadřovaly nejistotu rodícího se vztahu dvou lidí, jejichž emoce byly dosud rozjitřené okolnostmi smrti jejich původních partnerů. A tak navzdory tomu, že Lelouch točí rok co rok nový film, bývá považován za režiséra jediného díla, oceněného vedle amerického Oscara i francouzskou Zlatou palmou.
On však není pouze autorem slavné romance. Byť jej nejvíce zajímají obdobné partnerské peripetie, řadu svých filmů věnoval i závažnému tématu holocaustu. Sám syn židovského cukráře, jehož rodina po vyhoštění z Palestiny žila po tři generace v Alžírsku, znal dobové souvislosti z vyprávění předků. Období německé okupace se věnuje například ve filmech Dobrák a zlí lidé (1975), Jedni a druzí (1981) nebo Nečekaná zrada (1985). „Jako všechny mé filmy je i tento o muži a ženě,“ říká režisér v rozhovoru, jenž otvírá film Ať žije život (1984), v němž však nakonec ústřední dvojice varuje pozemskou civilizaci před jadernou katastrofou. Přes svoji proklamovanou snahu vyjít do jisté míry vstříc potřebám publika si Lelouch nikdy nekladl malé cíle: už ve svém raném snímku Nemluvte mi o lásce (1964) upozorňoval na zrádnou moc médií a svému dalšímu filmu Život, láska, smrt (1968) dal dokonce podobu vášnivého apelu proti trestu smrti. Francouzi se však na něho dlouho dívali s jistým podezřením jako na nedochůdče nové vlny, jehož popularita vzrostla až s Oscarem. Typicky lelouchovské žánrové pastiše, které doma znervózňovaly, se venku ukázaly jako přitažlivá filmová podívaná à la France.
Svobodná tvorba pod vlastní taktovkou
Lelouch je excelentní technik, který klade důraz na osvětlení záběru a pohyblivost ruční kamery umožňující improvizaci. Sice patří mezi režiséry staré školy, již uznávají systém hvězd a dobrý příběh, jeho nejúspěšnější filmy však mají charakter experimentu. Navzdory svým někdy příliš ambiciózním projektům je to umělec, jemuž nemůžeme upřít původní styl a vlastní metody produkce. Nejenže má své filmy v rukou finančně, ale také natáčí podle vlastního scénáře a dokonce do značné míry vede i kameru. Taková samostatnost však vyžaduje poměrně stálý tým spolupracovníků, kteří jsou srozuměni s jeho požadavky a záměry. Vedle hudebního skladatele Francise Laie patří k těm nejdůležitějším také spoluscenárista a autor dialogů Pierre Uytterhoeven.
Zapáleného stylistu s dynamickou kamerou a emocionálními efekty bychom sice za velkého umělce zřejmě neoznačili, sugestivní senzitivní styl však z Lelouche rozhodně činí autora. „Cinéma d’auteur“ klade důraz na vizualitu a režii, tedy vedení herců, dialogy a zvukovou stránku díla, a to vše tento tvůrce s jistotou ovládá. Jeho technický repertoár se pohybuje od dokumentárního realismu ruční kamery až po brilantní stylizaci barev a načasování hudebního doprovodu, využitého k důmyslným kontrapunktům obrazu a zvuku. Kdyby neměl ambici být režisérem své osobní vize, jistě by byl excelentním kameramanem. Jeho často autobiografické příběhy mají komplexní narativní strukturu, zahrnující přítomnost, minulost i budoucnost v paralelních liniích vyprávění - je velmi dobrý jako režisér akce, obrazu a emocí, méně dobrý pak jako režisér idejí. Množství zápletek a nečekaných zvratů dodává jeho filmům něco z optimismu komedií
Philippa de Brocy a Yvese Roberta; všudypřítomností tématu odcizení od současného běhu věcí se však režisér nikdy zcela nevzdálil ani intelektuální kinematografii Jeana-Luca Godarda nebo Alaina Resnaise.
Když se Levné knihy rozhodly pro nezvykle bohatou lelouchovskou kolekci, vydaly se tak na tenký led diváckého (ne)zájmu. Bez Muže a ženy si totiž jinak u nás nepříliš známého tvůrce jen stěží někdo všimne. V souvislosti s velkofilmem Oliviera Dahana Edith Piaf (2007) se dá tušit, že má šanci režisérovo zpracování zpěvaččina nejintenzivnějšího životního období pod názvem Edith a Marcel (1983), kdo však objeví třeba obrazově i obsahově výjimečnou kriminální retrokomedie s nepřitažlivým titulem Dobrák a zlí lidé? Již jsme si zvykli, že Levné knihy (a nejen ony) uvádějí na trh filmy bez bonusů. Claude Lelouch, zvláště vydaný v tomto rozsahu, by si však trochu nadstandardní péče zasloužil. Jinak jeho filmy zapadnou jeden po druhém do záplavy příbalových dvd, v níž se nyní brodíme.
Autorka je filmová historička.