Jak Francouzi dobyli Česko

Pár poznámek k Festivalu francouzských filmů

Jak se kulturní politika Francie a česká filmová všežravost odrážejí na dramaturgii festivalu?

Již po jedenácté proběhl ve dnech 20.–26. 11. 2008 Festival francouzského filmu. Úctyhodných šedesát snímků, exkluzivní hosté. Promítání kromě hlavního města probíhala také v Brně, Českých Budějovicích a Hradci Králové. Chtělo by se plesat radostí a poblahopřát ke skvělé návštěvnosti. Jakožto zavilý frankofil bych strašně rád napsal, že šlo o výjimečnou akci. Bohužel tomu tak nebylo.

Na tiskové konferenci k festivalu jasně zaznělo, že hlavním (a já dodávám téměř jediným) cílem celé pompézní akce bylo udělat za peníze Francouzského velvyslanectví propagaci filmům, které u nás už dávno distributora mají nebo právě přicházejí do kin. Skutečnými dramaturgy festivalu jsou tedy čeští distributoři. Samozřejmě je tím sledována velmi promyšlená kulturní politika propagovat francouzské filmy u nás celoročně, a ne jen v rámci festivalu. Těch exkluzivních předpremiér bylo však pouze šest, jinak diváci mohli chodit na DVD projekce nebo do multiplexů na snímky, které už u nás v kinech šly (Persepolis, Skafandr a motýl a další). Asi jsou Češi tak nenároční diváci, že si zaslouží, aby se jim promítaly snímky, které si mohou půjčit za 50 Kč na DVD. Pro objektivnost dodejme, že v Sekci DVD se objevily i zajímavé snímky jako Králové a královna nebo Tlukot mého srdce se zastavil. Co by ale na takové nedůstojné promítání z DVD asi řekli jejich režiséři?

Pan Joel Chapron z UNIFRANCE, zodpovědný za státy střední a východní Evropy, na tiskové konferenci prohlásil, že je velmi spokojený, že do Česka vždy přijede na Festival francouzského filmu a na festival do Karlových Varů, a tak prý získává přehled o situaci. Je to však postačující obrázek? Podle něj není na přehlídce francouzských filmů co zlepšovat. Dlužno dodat, že Organizace UNIFRANCE, založená v roce 1949, spadá pod Národní centrum pro kinematografii a jejím úkolem je propagace francouzských filmů v zahraničí. Každý soudný člověk musel jít do kolen, když pan Chapron na tiskové konferenci prohlásil, že se mu líbí sekce Výběr české kritiky. Tato festivalová sekce se skládá z deseti filmů, které podle jejího názvu mají vybírat čeští kritici (předpokládejme, že filmoví). Avšak minimálně čtyři z oslovených osob nejsou kritiky a už vůbec ne filmovými, i když si jejich práce vážím. Nebylo klíčem k jejich oslovení spíš to, že médium, kde pracují, je strategickým mediálním partnerem festivalu? Proč se tedy propůjčovat k nedůstojné lži pod hlavičkou samostatné sekce?

Ta kulturní politika

I v tom tkví jeden ze základních bodů francouzské kulturní politiky. Od té doby, co Francie pomalu, ale jistě začala ztrácet ekonomický i diplomatický vliv, velmi chytře podporou studia francouzštiny a šířením francouzské kultury upevňuje své postavení v jiných oborech. Logicky pak chce student francouzštiny uplatnit svou znalost a roztáčí se zdánlivě přirozený koloběh zvyšující zájem o vše francouzské. Není na tom nic výrazně špatného, pokud se to neprojevuje v extremních polohách. To by za chvíli mohlo literární oddělení Francouzského velvyslanectví podporovat překlady pornografické literatury – hlavně když bude pravá galská! Když se tedy vrátíme k filmu, musíme si klást otázku, zda je důležitější počet filmů uvedených v Česku do distribuce, nebo jejich kvalita. Ta se samozřejmě těžko vyčísluje a co si s tím má pak chudák úředník počít, že. Pan Chapron se tedy zajímal více o počty filmů a diváků, protože tak patrně získává představu o úspěchu.

Jaké publikum, takový program

Přitom peníze a schopní lidé jsou evidentně k dispozici, ale jejich úsilí je v rámci celého „podniku“ obráceno jinam než ke kultuře. Pro mne je tato situace upozorněním, že naše festivalové prostředí prochází nějakou změnou. České obecenstvo není příliš vybíravé a úspěšně plní sály během festivalu německých filmů Der Film (s mnohem kvalitnějším programem) i během festivalu španělských filmů La Película (s mnohem horším programem). Ať jsou filmy pouštěny z DVD, 35mm pásu nebo jinak, asi v tom nikdo nevidí rozdíl. Je jasné, že bez mediální výchovy nám tady vyroste trochu stádní obecenstvo.

V takovém kontextu program samotný není tak důležitý, a tak budu stručný: letos byl ve Francii úrodný rok a distributoři měli šťastnou ruku, takže lze vřele doporučit dilogii Veřejný nepřítel č.1 o gangsterovi Jacquesi Mesrinovi, drama ze školního prostředí Mezi zdmi nebo úchvatné Mlčení Lorny, které byly zakoupeny do českých kin. Chcete-li vidět, jak lze úspěšně manipulovat s fakty, jděte se podívat na dokument Zamilovaná zvířata, takto si přírodu k obrazu svému přizpůsoboval už Walt Disney. Chcete-li se vyhnout trapasům, nemyslete si, že snímky z Výběru české kritiky, jako Mí přátelé, mé lásky, Možnosti ostrova nebo Prosté srdce jsou zásadní filmy letošní francouzské produkce. Nejsou, a to ani z hlediska komerčního, ani uměleckého. Zato v sekci Panorama se krčily čtyři zajímavé počiny mezinárodní koprodukce, na které nikdo příliš neupozornil. Například Citronový sad je film ověnčený Cenou publika z Berlína a zároveň v sobě spojuje i určitou uměleckou náročnost.

Vím, že se budu opakovat, ale skutečně bych si velmi přál, aby k nám z Francie přicházelo spíš něco pozitivního, ať se to týká systému podpory kinematografie, umělecké inspirace či prozíravého přístupu k filmu.

Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.