V Olomouci hrozí zánik Divadlu hudby, poslednímu městskému kinu Metropol s filmovým klubem, ale i Hnutí DUHA a Centru ekologické výchovy Sluňákov. Leč netruchleme. Na příštího silvestra se osvěžíme v akvaparku za 500 milionů, jehož se město během několika let stane majoritním vlastníkem a který bude městskou pokladnu ročně stát „jen“ 29 milionů.
Na pozadí postupující techno-ekonomistické a neoliberální ideologie zastupitelů (koalice ODS-ČSSD-KDU-ČSL), přejímající až karikaturním způsobem někdejší teze o základně a nadstavbě, se zřejmě ocitáme na počátku privatizace kulturních funkcí města Olomouce. Hořkou ironií je v tomto smyslu nadcházející 40. jubileum Divadla hudby Olomouc (DHO), místa, které dokázalo důstojně přežít normalizaci, ale zdá se, že další polistopadovou existenci už nezvládne. Hrozí, že z města zmizí jediná (kulturně-sociální) platforma, kde můžete spatřit vystoupení sibiřského šamana vedle francouzského studentského divadla, festival filmových dokumentů vedle výstavy kreseb spiritistických médií nebo koncert hvězdy jazzové kytary vedle přednášky primáře nemocnice pro penzionované kardiaky.
In memoriam Divadla hudby 1968–2008 (?)
Divadlo hudby (v současné Olomouci spíše jen trpěná instituce, svým programem zacílená na menšinového diváka) hospodaří s rozpočtem kolem 4,5 milionů Kč, přičemž příspěvek zřizovatele (magistrátu) činí 3,7 milionu. Po doplnění tržbami (kolem jednoho milionu) je tedy tzv. návratnost dlouhodobě až 30 procent, což není u srovnatelných podniků samozřejmé číslo. Přestože měsíčně divadlem projdou stovky žáků středních a základních škol, přicházejících na pořady o umění, historii Č(S)R, odsunu Němců, životním prostředí, lidských právech atd.; přestože každý měsíc poskytuje DHO zázemí loutkovým souborům z celé ČR a dlouhodobě tak funguje jako jediná profesionální loutková scéna mezi Ostravou a Brnem; přes stovky koncertů, divadelních představení, přednášek, diskusí, promítání filmů, které divadlo zařadily k vyhledávaným kulturním stánkům města – je jeho budoucnost krajně nejasná.
Divadlo hudby je dítětem roku 1968. V dobách normalizace představovalo jedno z mála míst, kde se díky odvážné politice jeho dramaturgů (Richarda Pogody, Pavla Konečného, Pavla Herynka) dařilo celkem svobodně uvádět divadelní, literární, hudební a výtvarné umění. Dlouhodobě sleduji jeho funkce galerijní, a tak jen ve zkratce připomenu, co za ta léta připravilo. Od počátku sedmdesátých let začalo DHO spolupracovat s předními historiky umění (Václav Zykmund, Jiří Šetlík, Alena Nádvorníková, Pavel Zatloukal, Jaromír Zemina); uvádělo výstavy generace českých umělců šedesátých let, jejichž šance vystavovat jinde byla jen mizivá (Eva Švankmajerová, Ladislav Novák, Jiří Načeradský, Jiří John, Adriena Šimotová, František Ronovský). Záhy tu vznikla tradice fotografických výstav (Miroslav Hák, Jindřich Štreit, Bohdan Holomíček, Josef Sudek, Jaroslav Vávra, Miloš Koreček) a také ojedinělá série výstav autorů l’art brut (Františka Kudelová, Anna Zemánková, Cecílie Marková, Marie Kodovská, Zbyněk Semerák).
V osmdesátých letech Divadlo hudby poskytlo azyl například Ludvíku Kunderovi, Jiřímu Valochovi, ale také Milanu Knížákovi, Antonínu Dufkovi a dalším. Od devadesátých let hledalo divadlo nový smysl pod vedením Libuše Šlezarové. Na výstavách se tu objevila díla mj. Aleny Kučerové, Michala Cihláře, Vladimíra Kokolii, Vladimíra Havlíka, Václava Stratila, Petra Nikla, Jiřího Surůvky, Petra Lysáčka, Lukáše Jasanského a Michala Poláka, Josefa Bolfa, Jána Mančušky či Michala Pěchoučka.
Laissez-faire à la Olomouc
Divadlu, které sídlí v budově Muzea umění Olomouc, hrozí výpověď z místa působnosti už příští rok. Přitom spolu s muzeem, což je instituce Ministerstva kultury ČR, dlouhodobě upozorňuje, že je třeba situaci řešit. Prostory, dosud užívané divadlem, mají sloužit stále se rozšiřujícímu provozu muzea, které chce vybudovat tzv. Středoevropské fórum se sbírkami umění po roce 1945 z celé středovýchodní Evropy. O to paradoxněji zní tyto olbřímí kulturní plány ve městě, kterému evidentně chybí jakákoli kulturní koncepce. Z několika variant možnosti přesunu a rekonstrukce náhradních prostor Divadla hudby se zastupitelům, zdá se, zalíbila ta, která povede k zániku jak DHO, tak i kina Metropol, z něhož se má stát hybrid na pomezí koncertní síně a příležitostného kinosálu. Něco, co zatím nemá ani kontury budoucího stavu a kde struktura, financování a dramaturgie neexistují. Rozhodovat se má brzy, a to navzdory předvolebnímu slibu, že kino Metropol bude i přes ztráty městem dotováno. Navíc divadlo už 18 let sídlí v nevyhovujících hygienických podmínkách, čemuž zřizovatel dlouhodobě a bez zájmu přihlíží. Laissez-faire! – to je kulturní politika města vůči jeho vlastním institucím, vůči menšinovému divákovi.
Na opačném břehu k politice indolentního techno-ekonomistického ražení stojí koncepce kulturní politiky, kterou u nás razí českoněmecký historik umění Petr Spielmann, který říká, že „umění patří k sociálním právům každého člověka a jeho společenská funkce je předpokladem humánního vývoje společnosti, patří k nezpochybnitelným lidským právům a svobodám“. Ve statisícové univerzitní Olomouci bude brzy toto právo na umění o cosi chudší. Nemajetní a studenti, kteří jen stěží vyjedou za jiným uměním do Prahy nebo do Brna, budou ochuzeni o jeden z mála dobrých důvodů, proč ve městech ještě žijeme.
Autor je historik umění a redaktor Listů.